ECLI:CZ:US:1999:4.US.458.98
sp. zn. IV. ÚS 458/98
Usnesení
IV. ÚS 458/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. J.S., zastoupeného Mgr. L.R., proti usnesení OSZ, č.j. 2 Zt 1116/98-6, ze dne 2. 9. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného usnesení OSZ, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, sp. zn. ČVS:OVV-494/10-98, ze dne 7. 8. 1998, o postoupení věci obviněných B.S. a J.S., stíhaných pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle ust. §249a odst. 1 tr. zák., správnímu orgánu k projednání přestupku ve smyslu ust. §50 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (ve znění pozdějších předpisů). .
Stížnost stěžovatele okresní státní zástupce podle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. usnesením zamítl, neboť neshledal námitky stěžovatele, zpochybňující zejména hodnocení stupně nebezpečnosti jednání obviněných pro společnost (vyšetřovatelem a státním zástupcem) ve smyslu ust. §3 odst. 2 tr. zákona, důvodnými.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutím státního zástupce bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, a proto navrhuje, aby stížností napadené usnesení bylo Ústavním soudem zrušeno.
Z vyšetřovacího spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel nabyl předmětný dům na základě kupní smlouvy ze dne 4. 6. 1997 od bývalých manželů P.Š. a J.Š. již však 25. 9. 1997 nynější manželé B.S. a J.S. uzavřeli se stěžovatelem další kupní smlouvu, na základě které od stěžovatele kupují
2 IV. ÚS 458/98
předmětný dům zpět za stanovenou kupní cenu ve výši 1 300 000,- Kč. V části III. této kupní smlouvy je uvedeno, že B. a J.S. ( kupující) zaplatili stěžovateli (prodávající) 400 000,- Kč před podpisem smlouvy. Zbytek kupní ceny (900 000,-Kč) má být splacen nejpozději do 10. 1. 1998. Stěžovatel dne 25. 9. 1997 udělil manželům S., souhlas k užívání předmětného domu.
Z obsahu připojeného spisu je dále patrné, že nedošlo ke splacení zbytku kupní ceny ve sjednané lhůtě (tj. do 10. 1. 1998), stěžovatel proto využil svého oprávnění, vyhrazeného v kupní smlouvě, a od smlouvy odstoupil. Prohlášení o odstoupení od smlouvy bylo učiněno a dáno na vědomí manželům S. dopisem ze dne 29. 1. 1998. Současně s tímto je stěžovatel písemně vyzval, aby byla předmětná nemovitost vyklizena a předána nejpozději do 15. 2. 1998, na což však nebylo ze strany manželů S. reagováno. Stěžovatel se tedy domáhal ochrany svého vlastnického práva k předmětné nemovitosti jednak u Okresního soudu ve Vsetíně, kde podal žalobu na vyklizení, jednak podáním trestního oznámení na protiprávní jednání manželů S. pro podezření z trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a tr. zákona.
Okresní soud ve Vsetíně svým rozhodnutím, sp. zn. 6 C 51/98, ze dne 25. 5. 1998, přiznal stěžovateli vlastnické právo k předmětné nemovitosti a manželům S. uložil povinnost vyklidit předmětnou nemovitost do tří dnů od doručení rozsudku.
Na základě podaného trestního oznámení bylo manželům S. sděleno obvinění pro trestný čin podle §249a odst. 1 tr. zákona, jehož se měli dopustit tím, že od 15. 2. 1998 do sdělení obvinění (22. 7. 1998) neoprávněně užívali v K. dům majitele J.S. Vyšetřovatel na základě provedeného vyšetřování v dané věci dospěl k závěru, že výsledky přípravného řízení ukazují, že nejde o trestný čin, že však jde o skutek, který by mohl být jiným příslušnými orgánem posouzen jako přestupek. V souladu s tímto závěrem usnesením věc podle §171 odst. 1 tr. řádu postoupil příslušné komisi k projednání přestupku ve smyslu §50 odst. 1 písni. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcíeh, ve znění pozdějších předpisů. Vyšetřovatel ve svém rozhodnutí vycházel ze závěru, že jednání obviněných sice po formální stránce vykazuje znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru ve smyslu odst. 1 §249a tr. zákona, avšak nebezpečnost jednání obviněnýeh je pro společnost nepatrná (§3 odst. 2 tr. zákona), vzhledem k nevyřešenému finančnímu vyrovnání za uskutečněný prodej domu.
Uvedený postup ve věci byl jako věcně správný potvrzen usnesením státního zástupce. Státní zástupce při posuzování materiální podmínky trestného činu vzal v úvahu zjištění, že obvinění před dnem 15. 2. 1998 dům stěžovatele užívali oprávněně, a dále pak i to, že odmítají vyklidit dům před vypořádáním finančních závazků, čímž vyklizení podmiňují. 1 když jednání obviněných naplňuje formální znaky trestného činu podle §249a odst. 1 ti.. zákona, nebot' v současné době užívají dům protiprávně, nevykazuje jejich jednání potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákona. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti namítá že takový výklad tzv. společenské nebezpečnosti je natolik extrémní, že jej považuje za ústavně nonkonformní interpretaci hmotněprávní normy.
Ústavní soud z připojeného vyšetřovacího spisu zjistil, že stěžovatel vystupoval v dané věci, která byla podle §171 odst. 1 tr. řádu postoupena příslušnému orgánu k projednání přestupku, jako poškozený. Právní postavení poškozeného v trestním řízení je trestním řádem explicitně specifikováno v zákonných ustanoveních, stanovících jejich oprávnění v trestním řízení, která jsou orgány činné v trestním řízení povinny respektovat. Ustanovení §43 tr. řádu tak vymezuje pojem poškozeného a uvádí jeho základní procesní práva, která jsou dále konkretizována v dalšíeh ustanoveních trestního řádu. Pokud jde o možnost podání opravných prostředků do rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, konkrétně stížnosti do usnesení
vyšetřovatele o postoupení věci, není poškozený oprávněn podat stížnost (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 24/73). Stížnost tak v posuzovaném případě byla podána osobou
neoprávněnou a měla být státním zástupcem podle §148 odst. 1 písm b) tr. řádu zamítnuta. Proto nelze stěžovatele považovat ani za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti. Z uvedeného důvodu proto musela být ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 1999
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj