ECLI:CZ:US:1999:4.US.461.98
sp. zn. IV. ÚS 461/98
Usnesení
IV. ÚS 461/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti L.E., zastoupeného JUDr. J.Š., proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 3 T 37/98, ze dne 16. 4. 1998 a usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 6 To 222/98, ze dne 2. 7. 1998, za účasti Okresního soudu v Jihlavě a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. V odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že byl shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě uznán vinným pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 1998 zamítnuto. V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě uvedl, že v řízení před soudem I. stupně bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, která byla způsobena okolnostmi objektivní povahy, neboť v době konání hlavního líčení byl v pracovní neschopnosti. Stěžovatel se tedy domnívá, že pokud proběhlo hlavní líčení v jeho nepřítomnosti i přesto, že byly splněny zákonné podmínky §202 tr. řádu, došlo k porušení jeho práva na obhajobu, a proto navrhuje, aby Ústavní soud stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu v Jihlavě a Krajského soudu v Brně. Okresní soud v Jihlavě ve svém písemném podání poukazuje zejména na to, že obžalovaný byl včas a řádně předvolán k hlavnímu líčení, vyrozuměn byl i jeho obhájce. K hlavnímu líčení dne 16. dubna 1998 se obžalovaný ani jeho obhájce včas nedostavili a soud po zjištění, že jsou ve věci splněny podmínky ust. §202 odst. 2 tr. řádu, rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného. Okresní soud dále poukazuje na to, že doklad o pracovní neschopnosti obžalovaného nebyl soudu k dispozici, obhájce obžalovaného, který se posléze k hlavnímu líčení dostavil, nepožádal o jeho odročení. Podle názoru okresního soudu bylo právo obžalovaného na obhajobu zachováno. Krajský soud v Brně ve svém písemném podání odkazuje na rozhodnutí odvolacího senátu a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Krajské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení vzdalo.
Dále si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 3 T 37/98. Poté, co se seznámil s obsahem těchto podkladů, dospěl k závěru, že stížnost není opodstatněná.
I přesto, že přítomnost obžalovaného při hlavním líčení je zásadně pravidlem, upravuje trestní řád v ustanovení §202 odst. 2, 3 tr. řádu podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. V návětí k tomuto ustanovení jsou vymezeny základní materiální podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného - věc lze spolehlivě objasnit i bez přítomnosti obžalovaného a účelu trestního řízení lze dosáhnout bez jeho přítomnosti. Formální předpoklady konání hlavního líčení jsou stanoveny v odst. 2 písm. a), a b) a spočívají v řádném doručení obžaloby obžalovanému a jeho včasném a řádném předvolání k hlavnímu líčení a dále ve splnění předpokladu, že o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, dodržení ustanovení o sdělení obvinění, upozornění na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného je pak nutné naplnění jak materiálních, tak i formálních, podmínek daných v písm. a) a b) odst. 2 §202 tr. řádu a dále neexistence překážek podle odst. 3 téhož ustanovení.
I když stěžovatel ve své ústavní stížnosti nezpochybňuje naplnění zákonných podmínek pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, Ústavní soud po přezkoumání předloženého spisového materiálu konstatuje, že v projednávané věci byly splněny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na sdělení obvinění vyšetřovatelem Policie ČR, sp. zn. ČVS: OVV-10/98, ze dne 5. 1. 1998, pro pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. a) tr. zákona, jehož se měl dopustit tím, že dne 5. 1. 1998 kolem 10. 30 hodin se pokusil odcizit v O., koženou bundu v hodnotě 9. 450,- Kč, a to tak, že tuto sundal společně s ramínkem ze stojanu, oblékl si ji na sebe, odstranil zabezpečovací kód a tento společně s etiketou a ramínkem odložil do regálu se spodním prádlem, bundu si oblékl na sebe a na tuto oblékl své oděvní svršky. Při procházení oddělením byl zadržen prodavačkou. Dne 5. 1. a 6. 1. 1998 byl stěžovatel ke skutku vyslechnut vyšetřovatelem (protokoly o výslechu obviněného, sp. zn. ČVS:OVV-10/98, ze dne 5. 1. 1998, 6. 1. 1998). Dále je ve spise založen záznam o prostudování spisu obviněným ze dne 29. 1. 1998, v jehož rámci byl stěžovatel poučen o právu navrhnout doplnění vyšetřování. V rámci prostudování spisu dne 29. 1. 1998 byl stěžovatel upozorněn na změnu právní kvalifikace skutku, kdy skutek byl kvalifikován též podle písm. e) §247 tr. zákona. Poté byla podána na stěžovatele obžaloba, která jej vinila ze spáchání pokusu trestného činu krádeže podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zákona. Dále z obsahu spisu je patrno, že obžaloba byla stěžovateli doručena a stěžovatel byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán (předvolání k hlavnímu líčení na 16. 4. 1998 bylo stěžovateli doručeno dne 16. března 1998, jeho obhájci dne 13. března 1998). Z porovnání těchto časových údajů je zcela evidentní, že stěžovateli byl ze strany soudu sdělen termín konání hlavního líčení takřka s měsíčním předstihem. Stěžovatel svoji neúčast u hlavního líčení (z důvodu pracovní neschopnosti) nedal soudu včas na vědomí (do doby zahájení hlavního líčení, či v jeho průběhu), jeho neúčast nebyla omluvena ani ze strany jeho obhájce, který se k hlavnímu líčení po jeho zahájení dostavil. Za tohoto stavu soud, který neměl vědomost o existenci pracovní neschopnosti stěžovatele, přistoupil k vynesení usnesení, kterým rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatele, neboť shledal splnění podmínek stanovených v ustanovení §202 odst. 2 t. řádu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje porušením čl. 40 odst. 3 Listiny, přičemž není zcela jasné, v čem konkrétně spatřuje porušení tohoto ústavně zaručeného práva na obhajobu, když nepopírá splnění podmínek §202 tr. řádu v jeho věci. Ze strany soudu I. stupně bylo zachováno vůči stěžovateli právo na osobní účast při řízení, dále hlavnímu líčení byl přítomen obhájce stěžovatele, který se k němu sice dostavil po jeho zahájení, avšak byl již přítomen provedení výslechů svědků, a setrval až do skončení hlavního líčení. Proto Ústavní soud neuznal námitku neúčasti stěžovatele v řízení před soudem, když k němu nedošlo pochybením ze strany soudu I. stupně a když byl v tomto řízení zastoupen přítomným obhájcem, jako porušení čl. 40 odst. 3 Listiny. Závěrem Ústavní soud připojuje, že z protokolu o veřejném zasedání ze dne 2. července 1998 je patrno, že odvolacímu řízení byl již osobně přítomen jak stěžovatel, tak i jeho obhájce, přičemž námitka porušení práva na obhajobu z důvodu nepřítomnosti stěžovatele v řízení před soudem I. stupně uplatněna nebyla.
Ústavní soud tak nezjistil, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a za tohoto stavu byla proto ústavní stížnost z uvedených důvodů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu