ECLI:CZ:US:1999:4.US.47.99
sp. zn. IV. ÚS 47/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti E. S., zastoupeného JUDr. J. J., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. prosince 1998, č.j. 33 Cdo 152/98-267, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. 1. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. prosince 1998, č.j. 33 Cdo 152/98-267, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 1997, č.j. 12 Co 799/96-216. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl změněn rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 8. 1996, č.j. 6 C 71/95-198, v části týkající se vzniku prodlení s placením jednotlivých faktur a povinnosti platit smluvní pokutu. Ve zbytku byla žaloba stěžovatele zamítnuta a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Tvrdí, že Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací měl o podaném dovolání rozhodnout, protože odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, a tudíž dle jeho názoru se jednalo o dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Na základě uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení zrušil.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při posuzování přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. porovnáním výroků č. I. rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího dospěl k závěru, že jde o obsahově shodné výroky, tj. že odvolací soud v této části potvrzoval rozsudek soudu prvního stupně, a tudíž nešlo o jeho změnu. Změna rozsudku soudu prvního stupně spočívala pouze ve změně doby prodlení, za níž byla účtována smluvní pokuta, přičemž tato změna byla provedena ve prospěch žalovaného v bodě II. výroku rozsudku odvolacího soudu. Smluvní pokuta nebyla tedy žalobci za období předcházející době určené odvolacím soudem v rozsudku tohoto soudu přiznána, zatímco soud I. stupně smluvní pokutu v tomto období přiznal. Z uvedeného je patrné, že v této části byl rozsudek soudu I. stupně změněn. Tento výrok, tj. výrok č. II. rozsudku odvolacího soudu, však stěžovatel dovoláním nenapadl, a proto se dovolací soud nemohl přezkoumáním této části rozsudku zabývat. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolací soud nedospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a neshledal ani důvody přípustnosti uvedené v §237 odst. 1 o.s.ř. v návaznosti na ust. §242 odst. 3 o.s.ř. Proto dovolání zamítl a nemohl se již zabývat věcnými námitkami uvedenými stěžovatelem v dovolání.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem shromážděných podkladů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nespokojenost stěžovatele se způsobem právního posouzení podmínek přípustnosti dovolání dle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšším soudem ČR. Stěžovatel se neztotožnil s názorem Nejvyššího soudu a proto se, v podstatě jako na soud "odvolací", obrátil na Ústavní soud, a to poté, kdy v téže věci dřívější ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 1997, č.j. 12 Co 799/96-216 byla odmítnuta jako nepřípustná (usnesení ze dne 21. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 151/97). Uvedeným postupem stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.
Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i vyžádaných podkladů, Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu ČR neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci procesních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a z tohoto pohledu není v podstatě rozhodné, zda sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů, pokud se pohybují v ústavních mezích. Přesto lze konstatovat, že Ústavní soud v podstatě sdílí názor Nejvyššího soudu ČR, podle něhož příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího jsou obsahově shodné, tj. že odvolací soud v předmětné části potvrzoval rozsudek soudu prvního stupně, a tudíž nešlo o jeho změnu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu