ECLI:CZ:US:1999:4.US.470.99
sp. zn. IV. ÚS 470/99
Usnesení
IV. ÚS 470/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti ing. V. M., zastoupeného JUDr. N. S., advokátkou, proti rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 5 Nt 156/99, ze dne 21. 7. 1999 a usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 9 To 42/99, ze dne 24. 8. 1999 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 8 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodováno o vzetí stěžovatele do vazby. V odůvodnění své ústavní stížnosti uvádí, že je stíhán pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákona a pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona spáchaného formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Usnesením soudce Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 7. 1999, sp. zn. 5 Nt 156/99, byl stěžovatel vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které především namítal, že skutek, pro který je stíhán, nemá všechny znaky trestného činu. Namítá, že je stíhán pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zákona, ačkoliv žádnou pravomoc v souvislosti s hospodařením se sklady okresního úřadu vyšetřování a kriminální policie neměl a neměl ani žádnou pravomoc s hospodařením s věcmi uloženými v těchto skladech a nebyly mu uloženy ani žádné úkoly k ostraze těchto skladů. Stěžovatel se proto domnívá, že se tak nemohl dopustit trestného činu podle §158 tr. zákona. V souvislosti s trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona, spáchaného formou účastenství, poukazuje na to, že náležitostí tohoto trestného činu je způsobení škody, přičemž je stíhán pro způsobení škody velkého rozsahu. Odcizeny však byly neokolkované cigarety, které jsou bezcenné a neprodejné, poškozeným tak nemohla v důsledku jednání pachatelů vzniknout žádná škoda. Stěžovatel tak dovozuje, že se nemohl dopustit ani trestného činu krádeže. Dále poukazuje na to, že Krajský soud v Plzni rozhodl o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby dne 24. 8. 1999, tedy za dobu delší než je jeden měsíc, čímž došlo k porušení čl. 38 Listiny, neboť stížnost měla být vyřízena bez zbytečných průtahů. Navrhuje proto, aby Ústavní soud stížností napadená usnesení obecných soudů zrušil.
Z materiálů připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že dne 19. 7. 1999 byl vyšetřovatelem Policie ČR, Krajským úřadem vyšetřování Západočeského kraje v Plzni, vyhotoven podle §160 odst. 1 tr. řádu písemný záznam o sdělení obvinění stěžovateli, ČVS: KVV-172/10-99. V záznamu o sdělení obvinění byl skutek popsán tak, že "stěžovatel dne 2. 6. 1999 ve večerních hodinách, kdy vykonával službu na OPP Horní Hraničná, okr. Cheb, OŘ Policie ČR Cheb, umožnil celé skupině dosud nezjištěného počtu osob, po předchozím natypování, vstup do služebního objektu OPP Horní Hraničná, odemkl shodným klíčem (nebo jej předal těmto osobám) sklad zajištěných a odebraných věcí, ve kterém byly uskladněny neokolkované cigarety různých značek v celkové hodnotě cca 2.272.932,- Kč z různé trestné činnosti (spisový materiál vedený pod sp. zn. ORCH-597-18/KS-HK-TČ-97), které tam měla uskladněné kriminální policie II. oddělení, OŘ Policie ČR Cheb, které tato skupina osob odcizila, dále jako službu konající policista umožnil i přístup do skladu OÚV Policie ČR Cheb, kde opět byly uskladněny neokolkované cigarety, které byly zajištěny při jiné trestné činnosti, která byla objasňována tímto úřadem pod sp. zn. ČVS:OVV-1171/96, 1267/96, 1347/97, 152/99, 364/99, do skladu uvedená skupina osob vnikla po násilném otevření visacího zámku, kterým byl tento sklad uzamčen a odcizila cigarety v hodnotě cca 1.617.060,- Kč." V takto popsaném skutku spatřoval vyšetřovatel trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákona a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona spáchaného formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. V odůvodnění sdělení obvinění jsou dále uvedeny okolnosti, které vedly a byly podkladem pro zahájení trestního stíhání, a obsahuje pasáž, v níž se uvádí, že sdělení obvinění není rozhodnutím o vině a bylo vydáno na základě dosud shromážděných podkladů jako postup předepsaný trestním řádem, kdy vzniklo důvodné podezření, že skutek nastal tak, jak je popsán s tím, že v průběhu vyšetřování budou hodnoceny všechny důkazy, tedy i ty, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem sděleného obvinění dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Záznam o sdělení obvinění obsahuje popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. K námitce stěžovatele, že v jeho jednání nemůže být spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele a trestný čin krádeže z důvodů, které jsou rozvedeny v jeho ústavní stížnosti, Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší hodnocení dokazování, prováděného v rámci trestního řízení, ale pouze dohled nad tím, aby provedeným postupem nebylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Právní kvalifikace jednání stěžovatele, z něhož je obviněn, přísluší především orgánům činným v trestním řízení, zejména pak obecným soudům. Použitá právní kvalifikace skutku ve sdělení obvinění může být po provedeném dokazování orgány činnými v trestním řízení později změněna a posouzení důvodnosti vzneseného obvinění je předmětem celého trestního řízení.
Stěžovatel v této souvislosti zpochybňuje existenci podmínek jeho vzetí do vazby ve smyslu §67 odst. 2 tr. řádu. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, který projednával stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu I. stupně o vzetí do vazby, z jehož odůvodnění je patrno, že soud se zabýval i argumentací stěžovatele, že se nemohl dopustit trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, jakožto i trestného činu krádeže ve smyslu příslušných ustanovení tr. zákona, a proto, že nedošlo ke splnění podmínky uvedené v §67 odst. 2 tr. řádu. S argumentací stěžovatele se krajský soud neztotožnil, a to s odvoláním na konkrétní důkazy obsažené v trestním spisu, ze kterých podle jeho názoru lze dovodit, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán a má i všechny znaky trestného činu a dále, že stěžovatel je stíhán pro jednání, kterým měl nezjištěným osobám pomoci k získání cizího majetku několikamiliónové hodnoty, přitom otázka správné právní kvalifikace není v této fázi řízení rozhodující. Krajský soud v napadeném rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, že v projednávané věci byly splněny základní podmínky pro vzetí stěžovatele do vazby ve smyslu §67 (přičemž je třeba podotknout, že stěžovatel samotné důvody vazby ve své ústavní stížnosti nezpochybňuje), §68 a §160 tr. řádu, a proto námitky stěžovatele v tomto směru Ústavní soud neakceptoval.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl, když ani lhůtu, v níž došlo k rozhodnutí o opravném prostředku, nepovažuje z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny za nepřiměřenou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu