ECLI:CZ:US:1999:4.US.483.99
sp. zn. IV. ÚS 483/99
Usnesení
IV. ÚS 483/99
Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti V. Č., zastoupeného JUDr. R. O., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 1999, čj. 30 Cdo 649/99-114, a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 1998, čj. 1 Co 37/97-65, a Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 1996, čj. 32 C 106/94-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel obsáhle dovozuje, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10, 38 a 36 Listiny základních práv a svobod, a domáhá se proto jejich zrušení.
Z obsahu spisu 32 C 106/94 Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že žalobou, došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 a postoupenou Městskému soudu v Praze, domáhal se stěžovatel vůči žalovaným 1) Fondu národního majetku, 2) ing. R. Č. ochrany osobnosti podle ustanovení §13 občanského zákoníku. Městský soud v Praze již konstatovaným rozsudkem tuto žalobu zamítl, k odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze již citovaným rozhodnutím rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. O dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením tak, že toto dovolání pro jeho nepřípustnost podle §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř., ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl, aniž by se zabýval věcnou správností napadeného rozhodnutí.
Z uvedeného tedy plyne, že ústavní stížnost proti rozhodnutím vrchního a městského soudu podal stěžovatel teprve v ústavní stížnosti směřující proti již uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR. Právě v této skutečnosti tkví stěžovatelovo základní procesní pochybení, neboť v situaci, kdy vrchní soud nevyhověl jeho návrhu na připuštění dovolání podaného podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., nebylo jisto v otázce přípustnosti podaného dovolání, a proto ani v otázce, od kdy bude počítána lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu. Směřuje-li tedy stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR proto, že nedospěl k závěru o přípustnosti stěžovatelova dovolání a toto dovolání naopak pro jeho nepřípustnost odmítl, staví tím Ústavní soud do role jakési čtvrté instance, ačkoli Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat závěry dovolacího soudu stran splnění podmínek uvedených v ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. To platí i, pokud jde o závěry Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., když Nejvyšší soud ČR, ačkoli to stěžovatel výslovně neoznačil, zkoumal podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a g) o. s. ř.a přitom neshledal, a to způsobem nijak se nevymykajícím z rámce zákonného výkladu, existenci přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení.
V této situaci Ústavní soud by se tedy mohl zabývat věcně obsahem ústavní stížnosti pouze v případě, že by stěžovatel současně s dovoláním proti rozhodnutím městského a vrchního soudu podal i ústavní stížnost. To však stěžovatel neučinil, takže ve vztahu k rozhodnutím obou těchto soudů byla ústavní stížnost podána zjevně opožděně, zatímco ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je z již konstatovaných důvodů zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu