ECLI:CZ:US:1999:4.US.484.98
sp. zn. IV. ÚS 484/98
Usnesení
IV. ÚS 484/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 6. ledna 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J.Č., zastoupeného JUDr. T.Ch., proti rozhodnutí ředitele OŘ ze dne 13. 7. 1998, č. 341, a ředitele Policie ČR, ze dne 18. 9. 1998, č. 2423, a návrhu na zrušení výnosu Ministerstva vnitra ČR ze dne 23. 6. 1992, oznámeného ve Sbírce zákonů pod č. 374/1992 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím policejních orgánů stěžovatel uvádí, že byl odvolán z dosavadní funkce a ustanoven do funkce jiné na základě služebního hodnocení zpracovaného za období roku 1997, přičemž k vlastnímu převedení došlo až ve 2. polovině roku 1998, že v průběhu vypracovávání služebního hodnocení mu nebyla poskytnuta možnost se k jeho obsahu vyjádřit, že rozhodnutí o odvolání
2 IV. ÚS 484/98
z dosavadní funkce a ustanovení do funkce nové bylo opřeno o jiné ustanovení zákona ČNR č. 186/1992 Sb. (§16 odst. 1), než o které opřeno být mělo, že nebyla konstatována nemožnost ustanovení do téhož druhu služby tak, jak to požaduje ustanovení §17 odst. 3 citovaného zákona, a konečně že rozhodnutím ředitele Policie ČR, nebylo stěžovatelovo odvolání v rozporu s ustanovením §133 odst. 3 citovaného zákona zamítnuto, když se v něm pouze konstatuje, že v ostatním zůstává napadené rozhodnutí nezměněno. Dále uvádí, že odvolání z dosavadní funkce a ustanovení do funkce jiné bylo provedeno na základě výnosu MV ČR ze dne 23. 6. 1992, čj. PS-1361/50-92, oznámeného ve Sbírce zákonů pod č. 374/1992 Sb., který nemá povahu závazného právního předpisu, ačkoli zákon č. 186/1992 Sb. určil, že podrobnosti o služebním hodnocení mají takovým obecně závazným právním předpisem být upraveny. Napadenými rozhodnutími došlo tedy k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv zakotvených v článku 4 a článku 9 Listiny základních práv a svobod, a stěžovatel proto se domáhá jejich zrušení, stejně jako zrušení již citovaného výnosu Ministerstva vnitra ČR.
Z obsahu spisů OŘ Policie ČR a Policie ČR, vztahujících se k projednávané věci, Ústavní soud zjistil, že ředitel OŘ ČR schválil dne 20. 4. 1998 služební hodnocení stěžovatele se závěrem, že je nezpůsobilý pro výkon zastávané funkce u dopravního inspektorátu, je však způsobilý zastávat jinou funkci, a to policejního inspektora v 6. platové třídě u obvodního oddělení Policie ČR. Proti uvedeným závěrům služebního hodnocení podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl ředitel Policie ČR, dne 19. 6. 1998 pod č. 2118 tak, že toto odvolání zamítl a napadené služební hodnocení potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že v průběhu roku 1997 byla u stěžovatele provedena řada kontrol zaměřených na prověření kvality jeho práce. Zjišťované nedostatky byly postupně řešeny kázeňskými tresty, snížením osobního příplatku a odnětím osobního příplatku, avšak bez účinku. Služební funkcionář tedy přistoupil dne 25. 3. 1998 k vypracování služebního hodnocení, přičemž odvolací orgán v postupu služebních funkcionářů, toto služební hodnocení vypracovávajících a schvalujících, neshledal pochybení. Napadeným rozhodnutím ředitele OŘ Policie ČR byl stěžovatel podle §17 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., odvolán dnem 31. 7. 1998 z funkce policejního inspektora 2. skupiny - dopravních nehod a podle §16 odst. 1 citovaného zákona dnem 1. 8. 1998 ustanoven do funkce policejního inspektora . K odvolání stěžovatele rozhodl ředitel Policie ČR,
3 IV. ÚS 484/98
napadeným rozhodnutím, a to po předchozím projednání v poradní komisi pod čj. PSM46/PK-98 tak, že rozhodnutí ředitele OŘ Policie ČR změnil jen v textu výrokové části a odůvodnění, zatímco, jak ve výroku konstatoval, v ostatním ponechal napadené rozhodnutí nezměněno.
Tvrdí-li tedy stěžovatel, že byl odvolán z dosavadní funkce teprve ve 2. polovině roku 1998 na základě služebního hodnocení zpracovaného za období roku 1997, pomíjí skutečnost, že vzhledem k jím podanému odvolání, o němž odvolací orgán rozhodoval teprve dne 19. 6. 1998, nemohlo k jeho přeřazení na jinou funkci v dřívějším termínu platně dojít. Rovněž stěžovatelovo tvrzení, že v průběhu vypracovávání služebního hodnocení mu nebyla poskytnuta možnost se k jeho obsahu vyjádřit, neobstojí, neboť právě ve svém vyjádření ze dne 30. 3. 1998, vztahujícímu se k jeho služebnímu hodnocení, stěžovatel projevil souhlas se zjištěním, že v období posledních měsíců roku 1997 nevykazoval uspokojivé pracovní výsledky a že nedostatky v jeho práci byly zjištěny i při poslední kontrole v měsíci únoru 1998. Převedení stěžovatele na jinou funkci bylo v rozhodnutí ředitele OŘ Policie ČR správně v záhlaví uvedeno ustanovením §17 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., pouze ve výrokové části týkající se ustanovení do funkce bylo nesprávně uvedeno ustanovení §16, kterýžto nedostatek však odstranil ve svém rozhodnutí odvolací orgán. Rovněž tak nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, že jeho převedení na jinou funkci v jiném druhu služby není relevantní proto, že nebyla konstatována nemožnost ustanovení do téhož druhu služby, neboť nemožnost zastávat dosavadní druh služby je konstatována nejen v rozhodnutích týkajících se služebního hodnocení, ale v návaznosti na ně i v napadeném rozhodnutí ředitele OŘ Policie ČR. Jinak je sice správné, na co poukazuje stěžovatel, že v napadeném rozhodnutí ředitele Policie ČR, je ve výrokové části uvedeno "v ostatním zůstává napadené rozhodnutí nezměněno", zde však jde pouze o slovně sice odlišné, obsahově však stejné, stěžovatelova ústavně zaručená práva nijak nezpochybňující, slovní vyjádření části ustanovení §133 odst. 3 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., znějící jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí".
Pokud se týče navrhovaného zrušení výnosu Ministerstva vnitra ČR, čj. PS-1361/5092, ze dne 23. 6. 1992, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 374/1992 Sb., konstatuje Ústavní soud, že uvedený předpis v napadeném rozhodnutí ze dne 13. 7. 1998 není uveden vůbec, zatímco v napadeném rozhodnutí ze dne 18. 9. 1998 se sice s odkazem na ustanovení
4 IV. ÚS 484/98
§25 tohoto předpisu uvádí, že služební hodnocení platí ode dne jeho vykonatelnosti do dne vykonatelnosti nového služebního hodnocení, jen tím však podle názoru Ústavního soudu není naplněna skutková podstata uvedená v ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jinak vyjádřeno, konstatované citování části uvedeného předpisu nebylo z hlediska ustanovení §74 citovaného zákona vůbec relevantní, což ve svých důsledcích znamená, že stěžovatel není k podání návrhu na zrušení tohoto právního předpisu ve smyslu ustanovení §64 odst. 2 písm. d) citovaného zákona legitimován. Jinak totiž bylo podle tohoto předpisu postupováno pouze při zřizování poradní komise, s níž ředitel Policie ČR, věc projednal, právě v této fázi řízení bylo však naopak vyhověno stížnosti stěžovatele na postup předsedy komise mjr. ing. T.F. s tím, že novým předsedou komise se ustanovuje mjr. P.R.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout a současně odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) citovaných zákonů návrh na zrušení jiného právního předpisu.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. ledna 1999
JUDr.Eva Zarembová
předsedkyně senátu