ECLI:CZ:US:1999:4.US.485.98
sp. zn. IV. ÚS 485/98
Usnesení
IV. ÚS 485/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti A.R., zastoupeného JUDr. Z.D., proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nt 1048/98, ze dne 14. 8. 1998, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 To 478/98, ze dne 8. 9. 1998, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených usnesení obecných soudů.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že je vazebně stíhán spolu s dalšími dvěma spoluobviněnými pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, neboť všichni tři se různou měrou měli podílet na vydírání ing. J.D., a to tak, že nejprve měli vyhrožovat násilím členům jeho rodiny, dne 25. 7. 1998 v době kolem 01.00 hodin zorganizovat zapálení služebního vozidla firmy T., jejímž spolumajitelem je ing. J.D., dále po ing. D., požadovat zaplacení částky ve výši 700 000,- Kč, a konečně vyhrožovat násilím ing. D., a členům jeho rodiny.
Stěžovatel se domnívá, že v řízení, které předcházelo napadeným rozhodnutím obou soudů jako orgánů veřejné moci, byl zkrácen ve svých základních lidských právech a svobodách. Porušení svých základních práv spatřuje především v tom, že prvoinstanční soud, a v návaznosti na to patrně i soud odvolací, neměly při svém rozhodování k dispozici nejen údajně existující rozhodnutí příslušného soudu, kterým měl být povolen odposlech a záznam telekomunikačního provozu stěžovatele, popř. jeho spoluobviněných, ale ani protokolární přepisy záznamů o provedených odposleších. V řízení o návrhu na vzetí do vazby byly před soudcem okresního soudu, bez jakékoli bližší specifikace, přehráním použity k důkazu blíže neidentifikované audiozáznamy o telekomunikačním provozu. Tyto nahrávky pak tvořily jediný podklad pro jejich rozhodnutí o zbavení jeho osobní svobody. Stěžovatel dále poukazuje na to, že nebylo zřejmé, zda bylo vydáno povolení k jejich pořízení Krajským soudem v Hradci Králové, dále pak na nemožnost zjištění údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu o odposlechu či o osobě, která záznam pořídila. Stěžovatel také namítl, že mu nebylo umožněno, aby se s nahrávkami telefonických rozhovorů seznámil.
Stěžovatel je přesvědčen, že tímto postupem došlo evidentně ke zkrácení jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 a čl. 38 odst. 3 Listiny. Navrhl proto, aby Ústavní soud obě stížností napadená usnesení obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, který ve svém písemném podání odkazuje na písemné odůvodnění svého usnesení ze dne 8. 9. 1998. Krajské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Dále byl připojen spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nt 1048, a vyšetřovací spis Policie ČR, ČVS:OVV-1285/10-98.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem těchto podkladů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Z obsahu připojených spisů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v rámci řízení o trestném činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 trestního zákona vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nt 1048/98, ze dne 14. 8. 1998, neboť byly shledány důvody vazby podle §67 písm. b), c) tr. řádu. Stížnost stěžovatele do usnesení o vzetí do vazby byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 To 478/98, ze dne 8. 9. 1998 zamítnuta, neboť ji soud neshledal důvodnou.
Proti těmto usnesením obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel namítá jejich protiústavnost vazebního řízení za situace, kdy, jak tvrdí, byl vzat do vazby pouze na základě záznamů o odposlechu telefonických hovorů, přičemž lze mít pochybnosti o jejich pořízení v souladu se zákonem.
Ústavní soud se však s těmito námitkami stěžovatele neztotožňuje, neboť z připojeného spisového materiálu je patrno, že stěžovatel nebyl vzat do vazby pouze na základě záznamů o odposlechu telefonických hovorů, jak tvrdí ve své ústavní stížnosti, ale i na základě výpovědí svědků ing. J.D. (protokol o výslechu svědka ze dne 10. 8. 1998, čl. 185-190) a M.D. (protokol o výslechu svědka ze dne 12. 8. 1998, čl. 201-202) o tom, že bylo ing. D. vyhrožováno, dále na základě skutečnosti, že došlo k zapálení služebního vozu firmy T., jejímž spolumajitelem je ing. D., a který byl zaparkován před jeho bydlištěm. Z obsahu spisu je patrno, že M.D. udělila písemný souhlas k odposlechu své telefonní stanice, nehledě k tomu, že - jak na to upozornil i odvolací soud ve svém rozhodnutí - zákonnost pořízených nahrávek telefonních hovorů bude věcí dalšího posouzení a hodnocení důkazů.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele v ústavní stížnosti nezakládají protiústavnost samotného rozhodnutí o uvalení vazby, které bylo vydáno v souladu s ustanovením §68 a §67b,c, trestního řádu, nezjistil, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a za tohoto stavu byla proto ústavní stížnost z uvedených důvodů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu