ECLI:CZ:US:1999:4.US.488.97
sp. zn. IV. ÚS 488/97
Usnesení
IV.ÚS 488/97
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti L.Š. a Ing. M.H., oba zastoupeni advokátem JUDr. O.K., proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 1997, sp. zn. 28 Co 494/97, kterou se potvrzuje rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 13. února 1995, sp. zn. 1 C 233/93, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a O.S., zastoupené advokátkou JUDr. H.Š., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou včas podanou stížností domáhají zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, a to v těch částech jeho výroku, kterými se potvrzuje rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 13. 2. 1995, čj. 1 C 233/93-91, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. 2. 1996, čj 1 C 233/93-122. Podle názoru stěžovatelů došlo tímto rozhodnutím k porušení jejich ústavně zaručených práv, jmenovitě čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to v tom smyslu, že dědicům oprávněné osoby byl přiznán podstatně menší podíl na restituovaném majetku než druhé oprávněné osobě, což ve svých důsledcích znamená ve vztahu ke stěžovatelům porušení ústavně zaručeného práva na dědění. Stěžovatelé dále uvádějí, že podle jejich názoru vyšly ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci z úzce restriktivního výkladu na danou věc aplikovaného zákona, a takto úzce chápaný pozitivizmus pak podle nich vedl k nesouladu rozhodnutí s Listinou.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, a dále z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 1 C 233/93, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé jsou dědici Z.H., který jako osoba oprávněná podle §4 odst. 2 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen "zákon o půdě"), uplatnil u Okr.ú., okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), dne 17. 12. 1991 nárok na restituci majetku podle §9 odst. 1 zákona o půdě, a ještě před uzavřením dohody o vydání věci a rozhodnutím pozemkového úřadu zemřel, a to dne 14. 3. 1992. Vzhledem k tomu, že nárok po původním vlastníkovi uplatnila rovněž další oprávněná osoba, a to O.S., splňující rovněž znaky osoby oprávněné podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, bylo po úmrtí Z.H. (otce stěžovatelů) ve věci restitučních nároků jednáno ze strany povinné osoby i pozemkového úřadu výlučně s ní jako s jedinou ve věci oprávněnou osobou. Této oprávněné osobě byly jmenovitě vydány nemovitosti, a to na základě dohody o jejich vydání schválené pozemkovým úřadem podle §9 odst. 2 zákona o půdě, přiznáno právo na poskytnutí jiných vhodných pozemků podle §11 odst. 2 ve spoj. s §16 odst. 1 zákona o půdě za pozemky, které nelze vydat, dále poskytnuty náhrady za znehodnocené nemovitosti podle §14 zákona o půdě a náhrada za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona o půdě. Stěžovatelé, kteří byli přesvědčeni o svých restitučních majetkových nárocích, vyplývajících pro ně podle jejich názoru z právního nástupnictví jako dědiců po Z.H., se po neúspěšných pokusech řešit vzniklou situaci mimosoudně, obrátili se svými nároky na obecné soudy.
V dosavadních řízeních před obecnými soudy byli úspěšní pouze, a to na základě rozsudku Krajského soudu v Praze, který uložil O.S. (dále jen "žalované", v řízení o ústavní stížností vedlejší účastnici v řízení) vydat jim jednu id. 1/2 nemovitého majetku v k.ú. K., který byl žalované vydán dohodou o vydání, uzavřenou mezi ní a povinnou osobou (J.Ž.) a schválenou pozemkovým úřadem, rozhodnutím ze dne 24. 6. 1992 pod čj. OPÚ 747/91-646/256, podle §9 odst. 2 zákona o půdě, neboť na ně přešel podle §4 odst. 4 zákona o půdě jako na dědice u věcně a místně příslušného pozemkového úřadu řádně a včas uplatněný restituční nárok na vydání nemovitostí jejich zemřelým otcem. Pro úplnost pohledu na předmětnou věc je třeba uvést, že proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Praze bylo O.S. podáno dovolání, o kterém jako o přípustném podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že je nedůvodné, a proto je podle §243b odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř., zamítl svým rozsudkem ze dne 25. listopadu 1998, čj. 26 Cdo 686/98-216, s tím, že Ústavní soud přistoupil s ohledem na povahu věci k rozhodnutí o ústavní stížnosti až po nabytí právní moci předmětného dovolání a připojení kompletního spisu Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 1 C 233/93, který byl Ústavnímu soudu zaslán dne 24. 6. 1999.
Ostatní nároky stěžovatelů byly naopak ve věci dosud rozhodujícími obecnými soudy zamítnuty. Konkrétně byly zamítnuty následující návrhy stěžovatelů. Za prvé, aby soud zrušil dohodu o vydání nemovitostí, uzavřenou mezi povinnou osobou a O.S., schválenou rozhodnutím pozemkového úřadu a návrh, aby soud uložil povinné osobě zpracovat novou dohodu o vydání, zohledňující restituční nároky stěžovatelů. Za druhé návrh, aby J.Ž., bylo povinno přiznat stěžovatelům členský podíl v částce 184.678,- Kč na úkor členského podílu O.S. Za třetí byl zamítnut návrh, kterým se stěžovatelé domáhali vydání id. 1/2 (každému jedné id. 1/4) náhrad, které byly O.S. poskytnuty za znehodnocení budov zemědělské usedlosti v K. ve formě nemovitostí, označených ve výrokové části rozsudku. Za čtvrté byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby jim byla O.S. povinna vydat polovinu náhrad, poskytnutých jí S. na základě dohody o vypořádání restitučních nároků ze dne 1. 12. 1993. Za páté byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby bylo soudem Okr.ú., okresnímu pozemkovému úřadu, uloženo změnit rozhodnutí, čj. OPÚ 747/91-646/256, ze dne 24. 6. 1992, a rozhodnutí, čj. 747/91-112/61, ze dne 12. 2. 1993, tak, aby bylo přihlédnuto k nároku obou navrhovatelů na jednu id. 1/2 restituovaného majetku (tj. na id. 1/4 celku pro každého z nich), a aby změnou druhého rozhodnutí bylo rozhodnuto o spoluvlastnictví stěžovatelů k pozemkům o celkové výměře 45,9908 ha, které dosud nebylo možno vydat, a za něž přísluší právo na přidělení náhradních pozemků Pozemkovým fondem ČR v rozsahu id. 1/2 poskytnuté náhrady.
Základem pro výše uvedená zamítavá rozhodnutí ve věci dosud rozhodujících obecných soudů byla - stručně vyjádřeno - skutečnost, že v dosavadních řízeních nebylo, na rozdíl od řádně a včas uplatněného nároku na vydání nemovitostí otcem stěžovatelů za jeho života, doloženo, že by otec stěžovatelů uplatnil tyto nároky (tj. nárok na náhrady za znehodnocení nemovitostí, nároky na náhrady za živý a mrtvý inventář, nároky na náhrady za nevydané pozemky) způsobem a ve lhůtách vyplývajících z platné právní úpravy, a proto se tvrzené nároky stěžovatelů na náhrady za znehodnocené nemovitosti, na náhradní pozemky, na finanční náhrady a na náhrady za živý a mrtvý inventář nemohly stát předmětem dědického nároku. Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku dále dovozuje, že i v situaci, že by byly otcem stěžovatelů za jeho života uplatněny nároky na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 ve spoj. s §16 zákona o půdě, nároky na náhradu za znehodnocené nemovitosti podle §14 a nároky na živý a mrtvý inventář, nebylo by možno je jim přiznat, neboť z §4 odst. 4 zákona o půdě vyplývá, že jediným nárokem, který přechází z oprávněné osoby na dědice, je nárok uplatněný podle §9 zákona o půdě, tedy nárok na vydání nemovitostí, a všechny ostatní nároky lze vydat pouze oprávněné osobě. Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí k této právní argumentaci Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího, že sice správně v odůvodnění svého rozsudku dovozuje, že nárok oprávněné osoby je pohledávkou, která přechází na dědice, avšak neuplatňuje toto stanovisko důsledně, když činí rozdíl mezi oprávněnou osobou a dědici oprávněné osoby. Podle názoru stěžovatelů je smyslem restituce navrácení v předešlý stav a alespoň částečná náprava některých křivd a právní účinky restitucí tedy nastávají ex tunc. Přesto, že §4 odst. 4 zákona o půdě odkazuje na §9 zákona o půdě, nelze podle tvrzení stěžovatelů vyloučit, že jsou v něm zahrnuty všechny další nároky na náhrady vůči povinné osobě. Dále uvádějí, že jejich otec nemohl tyto další nároky za svého života specifikovat, protože do třech měsíců po uplatnění nároku na vydání nemovitostí u pozemkového úřadu zemřel. S odkazem na §33a zákona o půdě pak dále stěžovatelé dovozují, že pokud jsou podle tohoto ustanovení veškeré nároky na poskytnutí náhrad pohledávkami, které lze smluvně převádět na jiné osoby, a že nabyvatel takto postoupené pohledávky má postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě, je třeba usuzovat, že takové postavení má i dědic oprávněné osoby. Ze všech výše uvedených důvodů mají stěžovatelé za to, že konstrukce rozdílů v nárocích mezi oprávněnou osobou a dědici odporuje Listině základních práv a svobod, protože vytváří nepřípustnou nerovnost mezi občany, a navrhují, aby rozsudek Krajského soudu v Praze v částech, kde se vyslovuje zamítnutí nároků stěžovatelů na přiznání náhrad za nevydané nemovitosti, za poškození restituovaného nemovitého majetku a za živý a mrtvý inventář Ústavní soud zrušil, aby mohlo být o těchto částech restitučních nároků spravedlivě znovu rozhodnuto v duchu celého právního řádu ČR.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti jednak rekapituluje důvody, které jej vedly k zamítnutí žaloby stěžovatelů. K výhradě stěžovatelů obsažené v odůvodnění ústavní stížnosti, týkající se toho, že Krajský soud v Praze vycházel při rozhodování striktně ze zákona a nerozhodl v duchu celého právního řádu, uvádí, že soudce je podle čl. 95 Ústavy ČR vázán zákonem. Pokud dospěje k závěru, že zákon je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu. V projednávané věci však krajský soud neshledal žádné důvody, aby věc předložil Ústavnímu soudu pro nesoulad zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, s ústavním zákonem. Rozhodoval proto podle tohoto zákona jako nestranný a nezávislý soud, který musí vycházet z toho, že práva všech stran sporu jsou v občanském soudním řízení rovná. Nemohl proto přiznat žalobcům více práv na úkor žalovaných, pokud to nestanoví zákon, neboť by šlo o omezení vlastnických práv žalovaných bez zákona, což nepřipouští Listina základních práv a svobod v čl. 11 odst. 4. V závěru svého vyjádření uvádí Krajský soud v Praze, že podle jeho názoru byla stěžovatelům přiznána v dosavadních řízeních všechna práva, která jim podle zákona o půdě náleží.
Při vlastním posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vzal Ústavní soud v úvahu jak výklad ve věci aplikovaných ustanovení zákona o půdě zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů. V daných souvislostech považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Pod tímto zorným úhlem přistoupil Ústavní soud k posouzení tvrzení stěžovatelů, podle něhož je třeba právní závěry Krajského soudu v Praze, týkající se konstrukce rozdílů v restitučních nárocích mezi oprávněnými osobami a dědici oprávněné osoby, vidět jako odporující ústavně zaručeným právům stěžovatele. Po pečlivém zvážení všech v dané věci právně významných skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze vytknout pochybení Krajskému soudu v Praze ve vztahu k jeho právnímu závěru, podle něhož tam, kde zákon o půdě váže úspěšnost uspokojení restitučních nároků na jejich uplatnění ze strany oprávněné osoby u určité osoby a v určité lhůtě, je třeba tuto právní úpravu respektovat. Pohledávkou se stávají zákonem stanovená práva oprávněných osob na restituční náhrady v případech, kdy zákon ukládá oprávněné osobě povinnost vyzvat konkrétní osobu v zákonem stanovené lhůtě k poskytnutí náhrad, až v okamžiku splnění těchto povinností ze strany oprávněných osob, a to se všemi důsledky z toho plynoucími, tj. jak s ohledem na jejich majetkovou povahu co do jejich děditelnosti, tak převoditelnosti podle §33a zákona o půdě.
Ústavní soud naopak, a to i s ohledem na již výše uvedené, nesdílí názor Krajského soudu v Praze, že ve vztahu k řádně a včas uplatněným restitučním nárokům oprávněných osob dochází k jejich přechodu na dědice s ohledem na znění §4 odst. 4 zákona o půdě pouze ve vztahu k nárokům spadajícím pod režim §9 zákona o půdě. I kdyby totiž nebylo do zákona o půdě novelou realizovanou zákonem č. 183/1993 Sb. zařazeno ustanovení §4 odst. 4, bylo by třeba respektovat (shodně jako v případě jiných restitučních předpisů, konkrétně zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které obdobné ustanovení neobsahují), že jde o nárok majetkové povahy, který - pokud byl řádně a včas oprávněnou osobou uplatněn - nezanikl její smrtí a stal se předmětem dědění. Na rozdíl od tvrzení stěžovatelů je však Ústavní soud toho názoru, že předmětem dědění se může stát skutečně pouze takový nárok, který byl posléze zemřelou oprávněnou osobou za jejího života řádně a včas uplatněn, pokud zákon stanoví, že k "aktivizaci" jednotlivých práv na náhradu je zapotřebí úkonu ze strany oprávněné osoby, konkrétně v podobě výzvy oprávněné osoby učiněné vůči povinné osobě. Pokud tedy sami stěžovatelé nepopírají, že jejich otec, jako osoba oprávněná podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, kromě nároku na vydání nemovitostí uplatněného u pozemkového úřadu a u J.Ž., nároky na další náhrady (za znehodnocené nemovitosti a za živý a mrtvý inventář) za svého života způsobem vyplývajícím ze zákona o půdě neuplatnil, nelze ve věci dosud rozhodujícím obecným soudům vytknout, že by svými zamítavými rozhodnutími porušily ústavně zaručené právo stěžovatelů na dědění podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť v okamžiku smrti jejich otce, jako oprávněné osoby podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, neměly tyto nároky povahu individualizovaných majetkových práv, která by se mohla stát předmětem dědění. K dané názorové rozdílnosti mezi krajským soudem a Ústavním soudem na majetkovou povahu řádně a včas uplatněných restitučních nároků na další náhrady je proto třeba uzavřít, že je bez právní relevance na postavení stěžovatelů, neboť právní úvahy Krajského soudu v Ostravě se odvíjely od předpokladu, že by otec stěžovatelů, jako oprávněná osoba podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, své nároky na další restituční náhrady uplatnil, a sami stěžovatelé výslovně uvádějí, že v případě jejich otce se tak nestalo.
Problematičtější je právní situace ve vztahu k tvrzeným nárokům stěžovatelů na poskytnutí ideálního podílu na potencionálních jiných vhodných pozemcích za pozemky, které nelze oprávněné osobě pro zákonné překážky vydat. Pro úplnost pohledu na věc je třeba uvést, že oprávněná osoba, která řádně a včas uplatnila nárok na vydání nemovitostí podle §9 odst. 1 zákona o půdě u pozemkového úřadu, je nesporně oprávněnou osobou ve vztahu ke všem nemovitostem, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona o půdě. To, že se následně diferencuje mezi pozemky, které lze vydat a těmi, které nelze vydat pro zákonné překážky, nic podle názoru Ústavního soudu nemění na tom, že k celému řádně a včas uplatněnému nároku na vydání nemovitostí lze hovořit o majetkovém právu, které je způsobilé být předmětem dědění. Ve vztahu k nemovitostem vydaným pouze některé oprávněné osobě na úkor dalších oprávněných osob, obsahuje zákon o půdě výslovnou právní úpravu, obsaženou v v §13 odst. 2 zákona o půdě ve znění pozdějších předpisů, totiž že oprávněná osoba "opomenutá" se může se svými nároky obrátit na soud. Z povahy věci lze dovodit, že toto právo přísluší i dědicům oprávněné osoby, a to v rozsahu, v jakém byly rozhodnutím pozemkového úřadu kráceny na svých právech, vyplývajících z jejich právního nástupnictví po zůstaviteli, který včas a řádně nároky podle §9 odst. 1 zákona o půdě uplatnil, což se v daném případě stalo a v tomto směru byly nároky stěžovatelů uspokojeny. Naproti tomu neuspokojen byl jejich návrh na přiznání jim id. 1/2 na tzv. jiných vhodných pozemcích podle §11 odst. 2 zákona o půdě. I když je Ústavní soud toho názoru, jak bylo vysloveno již výše, že řádně uplatněný restituční nárok podle §9 odst. 1 zákona o půdě zahrnuje nároky ke všem pozemkovým nemovitostem, nelze nevidět, že pravomoc obecných soudů přezkoumávat, případně rušit rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání pozemků, které nelze pro překážky vydat), musí být s ohledem na ústavněprávní principy dělby moci stanovena zákonem. Jakkoli se to může jevit stěžovatelům subjektivně nespravedlivé a absurdní, nedošlo ve vztahu k nim výrokem obecných soudů, kterým byl zamítnut jejich žalobní návrh, aby bylo soudem Okr.ú., okresnímu pozemkovému úřadu, uloženo změnit rozhodnutí, čj. OPÚ 747/91-646/256, ze dne 24. 6. 1992, a rozhodnutí, čj. 747/91-112/61, ze dne 12. 2. 1993, tak, aby bylo přihlédnuto k nároku obou navrhovatelů na jednu id. 1/2 restituovaného majetku (tj. na id. 1/4 celku pro každého z nich), a aby změnou druhého rozhodnutí bylo rozhodnuto o spoluvlastnictví stěžovatelů k pozemkům o celkové výměře 45,9908 ha, které dosud nebylo možno vydat, a za něž přísluší právo na přidělení náhradních pozemků Pozemkovým fondem ČR v rozsahu id. 1/2 poskytnuté náhrady, k zásahu do jejich ústavně zaručených práv. Jde totiž o procesně i hmotně právně diametrálně situaci odlišnou od případu, kdy žalobní návrh stěžovatelů směřoval vůči žalobcům, jako individualizovaným vlastníkům konkrétně vydaných nemovitostí, jimiž se tito stali právní mocí předmětného rozhodnutí, neboť v případě ostatních pozemků bylo pravomocným správním rozhodnutím vydaným pozemkovým úřadem rozhodnuto (a to bez účasti stěžovatelů) prozatím o tom, které pozemky nelze vydat, a k nimž z těchto důvodů nemůže vzniknout vlastnické právo oprávněné osobě, a dále jím bylo deklarováno, že za ně má ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě oprávněná osoba právo na převod jiných vhodných pozemků, tudíž oprávněné osobě ještě vlastnické právo k těmto tzv. jiným vhodným (náhradním) pozemkům nevzniklo, a proto ani obecné soudy nemohly jinak, než zamítnout žalobní návrh, pokud se stěžovatelé domáhali přiznání spoluvlastnického podílu k nevydaným pozemkům a v souvislosti s tím určení, že jim za ně přísluší nárok na přidělení jiných vhodných (náhradních) pozemků v rozsahu id.1/2 poskytnuté náhrady.
Ze všech výše uvedených důvodů nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, konkrétně čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů proto považuje ústavní stížnost stěžovatelů za neopodstatněnou, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu