ECLI:CZ:US:1999:4.US.502.98
sp. zn. IV. ÚS 502/98
Usnesení
IV. ÚS 502/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 6. ledna 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupené JUDr. I.P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 1997, čj. 10 Ca 68/93-109, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 1998, čj. 1 Cao 122/98-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka mimo jiné uvádí, že Krajský soud v Brně se v napadeném rozhodnutí striktně držel ustanovení §92 odst. 1 zákona o rodině, aniž by vzal v úvahu kupř. skutečnost, že žena po rozvodu se často nemůže uplatnit v pracovním procesu, zejména je-li pokročilejšího věku a za trvání manželství celé svoje úsilí věnovala péči o domácnost a děti. Ani Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu prokázanou skutečnost, že totiž bývalý manžel skutečně přispíval stěžovatelce na její výživu. Napadenými rozhodnutími došlo tak
2 IV. ÚS 502/98
k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv zakotvených v článku 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 90 Ústavy ČR, a stěžovatelka proto z uvedených důvodů se domáhá zrušení obou napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 10 Ca 68/93 Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podáním došlým ČSSZ dne 9. 9. 1992 se domáhala přezkoumání rozhodnutí uvedeného orgánu ze dne 1. 8. 1992, č. 375 308 437, zamítajícího její žádost o přiznání vdovského důchodu pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §46 odst. 6 zákona č. 100/1988 Sb. O tomto návrhu rozhodl posléze Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím tak, že citované rozhodnutí ČSSZ potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že podle ustanovení §46 odst. 6 zákona č. 100/1988 Sb., má nárok na vdovský důchod též rozvedená žena, jestliže byla v době smrti bývalého manžela odkázána na příspěvek na výživu, který jí byl povinen poskytovat. Tyto podmínky nejsou však podle názoru krajského soudu v projednávané věci splněny, neboť stěžovatelka byla schopna se sama živit a její bývalý manžel k ní neměl vyživovací povinnost. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Rovněž podle názoru vrchního soudu bylo prokázáno pouze to, že bývalý manžel poskytoval stěžovatelce příspěvky na společnou domácnost, nikoli tedy na její výživu. Jakkoli subjektivní stanoviska stěžovatelky lze chápat, nelze akceptovat jí požadovaný způsob výkladu citovaného ustanovení, neboť to by znamenalo rozšíření podmínek pro vznik nároku na starobní důchod rozvedené ženě.
Jádro věci tkví v posouzení otázky, zda stěžovatelka, jako rozvedená žena, byla v době smrti bývalého manžela odkázána na příspěvek na výživu, který jí byl povinen poskytovat (§46 odst. 6 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). K posouzení této otázky provedly obecné soudy rozsáhlé dokazování, a to rovněž podrobným výslechem stěžovatelky. V tomto směru tedy stěžovatelčiny výtky postrádají opodstatnění, stejně jako její tvrzení, že se jí podařilo prokázat pravidelné poskytování příspěvku na její výživu bývalým manželem. I když je totiž nepochybné, že bývalý manžel poskytoval stěžovatelce finanční příspěvky na společnou domácnost, neznamená to nikterak, že by tím poskytoval navrhovatelce příspěvek na její výživu, a navíc že by takovou vyživovací povinnost vůbec měl. Kořen celé záležitosti je podle názoru ústavního soudu v tom, že stěžovatelka si sama zvolila určitý způsob života a hmotného zabezpečení, v němž
3 IV. ÚS 502/98
pokračovala i v době, kdy se již mohla zapojit do pracovního procesu. Jakkoli lze motivy, jež stěžovatelku k tornu vedly, chápat, nelze v projednávané věci jen z toho usoudit na protiústavnost napadených rozhodnutí.
Všechna uvedená zjištění a závěry jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. ledna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu