ECLI:CZ:US:1999:4.US.512.98
sp. zn. IV. ÚS 512/98
Usnesení
IV.ÚS 512/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Miloše Holečka o ústavní stížnosti ing. T.L., zastoupeného JUDr. J.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 51 Co 17/98-72, ze dne 2. 9. 1998, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 10 C 52/94-56, ze dne 30. 9. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Uvedenými rozsudky bylo stěžovateli uloženo vyklidit byt a odevzdat ho obchodní společnosti M., ( v řízení před obecnými soudy žalobkyni). Tím podle stěžovatele došlo k porušení čl. 1 Listiny, když nebyla zachována rovnost všech nájemníků domu v ulici H., při realizaci privatizace této nemovitosti. Vlastnictví k předmětnému domu přešlo na společnost M., jejímiž společníky jsou všichni nájemci domu kromě pana J.B., od něhož stěžovatel odvozuje právo nájmu. J.B. nebyl bez uvedení jakéhokoliv důvodu do této společnosti zahrnut, přestože v době vzniku této společnosti byl rovněž nájemcem bytu v tomto domě. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že pan B., ukončil svůj nájemní poměr k předmětnému bytu dne 23. 6. 1995 na základě dohody s žalobkyní. Vzhledem k tomu, že je v invalidním důchodu, protože není duševně zdráv a s okolím nekomunikuje, měla být soudem přezkoumána způsobilost pana B., k právním úkonům, a pokud si soud nevyžádal znalecký posudek z oboru psychiatrie v tomto směru, nebyla dle stěžovatelova názoru zachována zásada rovnosti účastníků před soudem, jak má na mysli čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel dále nepovažuje za správnou úvahu městského soudu, že po sňatku nemohl vést společnou domácnost s panem B., s nímž zůstal nadále bydlet, a nepřihlédl tak ke specifické situaci rodiny manželky, která pochází ze 16 dětí a 11 dětí bydlí nadále s rodiči. Stěžovatel má proto pochybnost, zda soud v tomto případě zůstal nestranný, jak je jeho povinností ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje zrušení stížností napadených rozhodnutí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 10 C 52/94. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že předmětný byt byl J.B. přidělen rozhodnutím bývalého ONV ze dne 17. 7. 1990 a stěžovatel byl v tomto bytě hlášen k trvalému pobytu od 28. 9. 1990. Podle původní účastnické výpovědi stěžovatele (č.l. 8), žádosti o uznání přechodu nájemního práva, adresované dne 1. 2. 1994 O.ú., a podle odůvodnění stěžovatelova odvolání (č.l. 62) bydlel pan B., v předmětném bytě až do svého odchodu do domova důchodců dne 4. 6. 1992. V některých dalších vyjádřeních však stěžovatel uvádí, že se pan B. z předmětného bytu odstěhoval již v listopadu 1991, a je tedy třeba otázku přechodu nájmu bytu na stěžovatele posuzovat podle právní úpravy ve znění před novelou o.z., jež nabyla účinnosti dne 1. 1. 1992. Z dohody o skončení nájmu ze dne 23. 6. 1995 pak vyplývá, že nájem J.B. k předmětnému bytu zanikl ke dni 23. 6. 1995 (č.l. 13). Tuto dohodu s ním uzavřela společnost M., jako původní vlastník, dům prodala, jak je doloženo i výpisem z katastru nemovitostí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve namítá porušení rovnosti (čl. 1 Listiny) nájemníků při realizaci privatizace domu společností M., jejímiž společníky jsou všichni nájemci domu kromě pana B., od něhož stěžovatel odvozuje své právo nájmu. Stížností napadená rozhodnutí obecných soudů se však privatizací domu nezabývají a navíc tuto námitku by náleželo uplatňovat pouze nájemci bytu panu B., a nikoliv stěžovateli, který právní důvod bydlení v předmětném bytě odvozoval od práv uvedeného nájemce.
Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že pan B., ukončil svůj nájemní poměr k předmětnému bytu dne 23. 6. 1995 na základě platné dohody s žalující stranou, a zpochybňuje jeho způsobilost k právním úkonům, kdy soud si nevyžádal znalecký posudek z oboru psychiatrie v tomto směru, čímž nebyla zachována zásada rovnosti dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Městský soud v Praze se se stěžovatelovou námitkou, zpochybňující duševní zdraví pana B., kterou stěžovatel uplatnil v odvolání, podrobně zabýval. Z listinných důkazů, jež byly poskytnuty domovem důchodců, a v nichž ředitelka ústavu hodnotila psychický stav pana B., a to s odstupem dvou roků od podpisu dohody, jako přiměřený jeho věku, odvolací soud shrnul, že z provedených důkazů neplyne, že by pan B. jednal při uzavírání dohody v duševní poruše. To ostatně ani stěžovatel v řízení před obecnými soudy netvrdil a rovněž vyžádání znaleckého posudku z oboru psychiatrie ani nenavrhoval. Ústavní soud proto shledává, že se odvolací soud s výše uvedenou stěžovatelovou námitkou vypořádal, a to způsobem, v němž Ústavní soud neshledává tvrzenou protiústavnost.
V posledně uvedené námitce stěžovatel nepovažuje za správnou úvahu odvolacího soudu, že po sňatku nemohl vést společnou domácnost s panem B., s nímž zůstal nadále bydlet, a vyslovuje pochybnost, zda zůstal soud nestranný, jak mu ukládá čl. 36 odst. 1 Listiny. K této stěžovatelově námitce Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud při posuzování správnosti závěrů soudu I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by s předchozím nájemcem žil ve společné domácnosti, a k tomu uvádí, že nelze odhlédnout od skutečnosti uzavření sňatku a narození dvou dětí, k čemuž poznamenává, že je vyloučeno, aby stěžovatel vedl zároveň dvě společné domácnosti. Tato úvaha odvolacího soudu však nebyla pro posouzení věci úvahou zásadní, jak tvrdí stěžovatel. Pokud obecné soudy dovodily, že na stěžovatele nemohlo přejít právo nájmu ke spornému bytu, učinily tento závěr po zhodnocení provedeného dokazování, když konstatovaly, že s ohledem na zjištění, kdy pan B. opustil předmětný byt, je třeba zkoumat, zda stěžovatel splňoval k červnu 1992 podmínky uvedené v ustanovení §708 a §706 o.z., ve znění účinném od 1. 1. 1992, především tedy vedení společné domácnosti s nájemcem po dobu tří let. Právě splnění této podmínky vedení společné domácnosti po celou dobu tří let stěžovatel neprokázal. V této souvislosti je pak třeba uvést, že Ústavnímu soudu, jak již uvedl v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší "hodnotit" zhodnocení důkazů, provedené obecnými soudy, pokud při dokazování postupovaly za dodržení procesních zásad, což se, jak je patrno z obsahu spisu, v dané věci stalo. Tvrzené porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. l a 37 odst. 3 Listiny tak Ústavním soudem shledáno nebylo, a proto byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu