ECLI:CZ:US:1999:4.US.530.99
sp. zn. IV. ÚS 530/99
Usnesení
IV. ÚS 530/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti B. J., zastoupeného JUDr. K. S., advokátem, proti rozsudkům Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 2. 1998, čj. 17 C - 9 C 399/93-84, Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 1998, 15 Co 386/98-122, Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 8. 7. 1999, čj. 33 Cdo 1388/99-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností, Ústavnímu soudu došlou dne 29. 10. 1999, k přepravě poštovnímu úřadu předanou dne 27. 10. 1999, domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž podle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená práva (čl. 4 odst. , čl. 10 odst. l a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) z důvodů, které blíže v ústavní stížnosti rozvádí.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu příloh - napadených rozhodnutí obecných soudů - byl shora označeným rozsudkem odvolacího soudu, Krajského soudu v Ostravě, potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále, jímž tento soud stanovil stěžovateli (v řízení před obecnými soudy žalovanému) povinnost zaplatit žalobci částku 7.275,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 16. 11. 1992 do 14. 7. 1994, a s 15 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení a na nákladech řízení částku 5.548,- Kč. Usnesením Nejvyššího soudu ČR shora označeným pak bylo dovolání stěžovatele směřující proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu odmítnuto podle §243b odst. 4 a §218 odst. l písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné, aniž se dovolací soud zabýval věcnou správností napadeného rozhodnutí.
Otázka věcné správnosti rozhodnutí soudu I. a II. stupně, ale i ústavnosti, by v posuzovaném případě, za stavu, kdy usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné (přitom ústavní stížnost v poměru k rozhodnutím soudu I. a II. stupně podána nebyla ve lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), mohla být otevřena pouze v případě, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo shledáno Ústavním soudem jako protiústavní. Tak tomu však není, neboť závěr uvedeného soudu o tom, že dovolání, opírající se v podstatě o důvody, spočívající v nesprávném posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.], směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu [v němž by ani nebylo možno využít možnosti dané ustanovením §239 odst. 1,2 o.s.ř., s ohledem na to, že přisuzující výrok o peněžitém plnění dovoláním dotčený nepřevyšoval částku stanovenou v ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], v poměru k němuž ani stěžovatel vady řízení, na něž pamatuje ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nenamítal a dovolací soud je z úřední povinnosti nezjistil, zcela odpovídá procesním předpisům upravujícím přípustnost dovolání. Z uvedených důvodů proto nezbylo než ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v poměru k rozhodnutím soudu I. a II. stupně jako podanou po zákonem stanovené lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu