ECLI:CZ:US:1999:4.US.542.98
sp. zn. IV. ÚS 542/98
Usnesení
IV. ÚS 542/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti H.S., zastoupené JUDr. J.Š., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 5 C 86/95, ze dne 5. 6. 1998, rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 18 Co 547/98, ze dne 7. 10. 1998, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků Ing. P.Ř., a M.Ř., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih, čj. 5 C 86/95-77, ze dne 5.6.1998, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, směřující proti vedlejším účastníkům Ing. P.Ř. a M.Ř., o uzavření dohody o vydání nemovitostí v napadeném rozhodnutí specifikovaných. Jak je patrno z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, tento po provedeném dokazování vycházel ze závěru, že stěžovatelka je původní vlastnicí předmětných nemovitostí, které přešly do vlastnictví státu způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město, čj. 1 T 52/67, ze dne 6. 4. 1967, odsouzena pro trestný čin opuštění republiky dle §109 odst. 2 v té době platného trestního zákona a vedle trestu odnětí svobody bylo vysloveno i propadnutí jejího majetku, přitom usnesením Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. Rt 41/90, ze dne 27. 8. 1990, byl tento odsuzující rozsudek zrušen), návrhu stěžovatelky však soud nevyhověl proto, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní předmětné nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, a proto je nelze považovat za povinné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud - Krajský soud v Plzni, který se věcí zabýval z podnětu odvolání podaného stěžovatelkou, rozsudkem, sp. zn. 18 Co 547/98, ze dne 7. 10. 1998, rozsudek soudu I. stupně potvrdil jako věcně správný, když se v podstatě ztotožnil se závěry soudu I. stupně. Tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka v průběhu řízení ani netvrdila, že by žalovaní získali nemovitosti v rozporu s právními předpisy, poukazovala pouze na to, že je získali na základě protiprávního zvýhodnění, aniž by však blíže specifikovala, v čem toto zvýhodnění mělo spočívat. Soud I. stupně se proto správně zaměřil na posouzení toho, zda cena rekreační chaty, za kterou byla prodána, jakož i náhrada za zřízení práva osobního užívání k pozemkům, odpovídala tehdy platným právním předpisům. I podle odvolacího soudu pak je možno učinit závěr, že žalovaní při nabytí sporných nemovitostí nebyli protiprávně zvýhodněni, když za rekreační chatu zaplatili 17.785,- Kčs, za zřízení práva osobního užívání pozemku 551,20 Kčs, přitom podle závěrů znaleckého posudku, vyžádaného prvoinstančním soudem, činila hodnota všech nemovitostí oceňovaných k roku 1966 podle tehdy platné vyhlášky č. 73/1964 Sb., částku 17.824,90 Kčs. Tento soud také ve svém rozhodnutí vysvětlil, z jakého důvodu - s odkazem na ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. - nelze přisvědčit názoru stěžovatelky o tom, že zrušením odsuzujícího trestního rozsudku s navazujícím výrokem o propadnutí majetku dochází k obnovení vlastnického práva k nemovitostem s účinky ex tunc.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která v důvodech uvádí, že je přesvědčena o tom, že provedené důkazy nebyly správně zhodnoceny, již v řízení před obecnými soudy uváděla, že žalovaní jsou osobami povinnými, neboť byli zvýhodněni jako členové KSČ a měli z tohoto důvodu nemovitost od státu získat. Jiné osoby měly jen minimální možnost se o takovém majetku dovědět a za výhodných finančních podmínek jej nabýt do vlastnictví. Tyto otázky se velmi problematicky prokazují, ale z obecně známých skutečností je možno na toto zvýhodnění usoudit. Stěžovatelka nepovažuje případnou finanční náhradu za nevydané nemovitosti za adekvátní řešení, když neprávem odebrané nemovitosti existují, a žalovaní je mohou vydat. Kromě toho je stěžovatelka z důvodů, které dále v ústavní stížnosti rozvádí, i s poukazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 117/93, i nadále přesvědčena o tom, že vlastnicí předmětných nemovitostí nikdy nepřestala být, když již usnesením Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. Rt 41/90, ze dne 27. 8. 1990, byl původně odsuzující rozsudek téhož soudu, sp. zn. 1 T 52/67, zrušen v celém rozsahu včetně rozhodnutí o propadnutí majetku.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 5 C 86/95, i obsahem vyjádření Krajského soudu v Plzni a vedlejších účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná, neboť dokazování v řízení před obecnými soudy probíhalo za dodržení zásad spravedlivého procesu, a také obecnými soudy z provedených zjištění učiněné závěry právní nijak nevybočují z ústavních mezí. Provedené důkazy nenasvědčují tomu, že by vedlejší účastníci získali předmětné nemovitosti za okolností předpokládaných v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a za tohoto stavu nebylo možno návrhu stěžovatelky - která v tomto směru ani neoznačila konkrétní důkazy, které by prokazovaly opak - vyhovět, a to přesto, že došlo v rehabilitačním řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., ke zrušení trestního rozsudku, jehož součástí byl i výrok o propadnutí majetku stěžovatelky. Vztahem zákona č. 119/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., se Ústavní soud opakovaně zabýval, a proto v tomto směru postačí odkázat na nálezy již vydané - nález, sp.zn. I. ÚS 67/97, ze dne 29. 10. 1997 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, č. 130), i usnesení, sp. zn. Pl. ÚS 6/97, ze dne 20. 1. 1998 (Sbírka nálezu a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, č. 5), v nichž opakovaně vyslovil názor, že při aplikaci zákona č. 119/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., je třeba vycházet z toho, že oba tyto zákony jsou jako spojité nádoby a nestojí proti sobě, ale vedle sebe. Rozpor mezi uvedenými zákony je jen zdánlivý. Na zákon č. 119/1990 Sb., nelze pohlížet jako by neexistoval, ale zároveň ani jako by měl přednost před ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jejich interpretaci je třeba uvést do vzájemného souladu, i když přinese závěry jinak v právním řádu neobvyklé, jako zákonem předvídané zásahy do vlastnických práv, např. v důsledku ochrany vlastnictví, jež bylo nabyto v dobré víře při důsledném dodržení okruhu povinných a oprávněných osob. Intepretace musí vycházet ze smyslu a účelu obou zákonů a brát zřetel na cíle, jichž chtěl zákonodárce touto právní úpravou dosáhnout. Pokud tedy okresní soudy v daném případě, s odkazem na ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., aplikovaly ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., postupovaly způsobem odpovídajícím shora označeným nálezům Ústavního soudu, a nelze jim tedy, jak již shora uvedeno, vytýkat vybočení z ústavně daných mezí. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 1999