ECLI:CZ:US:1999:4.US.73.98
sp. zn. IV. ÚS 73/98
Usnesení
IV. ÚS 73/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti V.M. a J.D., oba zastoupeni JUDr. K.M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 20 C 258/92-103, ze dne 24. 5. 1996, a rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 23 Co 274/97-15 1, ze dne 8. 10. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení obou shora označených rozsudků obecných soudů.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé konstatují, že předmětnými rozsudky došlo k určení, že J.V. (žalobce) je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 403/1990 Sb., ohledně vydání domu čp. 597 se stavební parcelou č. 1151 v katastrálním území P. Obecné soudy shledaly žalobu důvodnou, neboť na základě závěti sepsané 15. 3. 1982 zemřelý A.D. žalobci odkázal veškerý svůj majetek, včetně 1/2 činžovního domu v P. Ve svém rozhodnutí soudy vycházely ze znaleckého posudku, ve kterém znalec uvedl, že srovnávací materiál, jenž mu byl dodán, byl psán totožnou osobou, která psala poslední vůli, a tudíž se jedná o závěť napsanou vlastní rukou A.D. Stěžovatelé namítají, že A.D. trpěl již v době, kdy jím měla být sepsána předmětná závěť, závažnou oční chorobou. Dále pak, že jde v případě, závěti o rukopis zcela vypsaný, z čehož stěžovatelé dovozují, že závěr' nemohla být napsána A.D. Navíc v roce sepsání závěti A.D. již předmětný dům, o němž se v závěti výslovně zmiňuje, neměl ve vlastnictví a těžko mohl předpokládat vydání restitučních zákonů v budoucnu. Stěžovatelé proto dovozují, že vše se dělalo se zpětnou účinností, se zpětnými dopady, přičemž i znalec u odvolacího jednání při výslechu pouze potvrdil, že srovnávací materiál a závěť jsou z hlediska rukopisu totožné. Proto stěžovatelé navrhovali revizní znalecký posudek, který by měl
2 IV. ÚS 73/98
k dispozici více materiálu ke srovnání. V tomto jejich návrhu jim obecné soudy nevyhověly a nebyla ani slyšena ošetřující lékařka, jak rovněž stěžovatelé navrhovali, která by mohla jednoznačně říci, v jakém zdravotním stavu z hlediska oční choroby A.D. byl, a zda mohl holografní závěť takovým způsobem napsat. Soud tedy podle stěžovatelů zjistil skutkový stav věci nedostatečně a neobjektivně a v důsledku toho byli stěžovatelé zkráceni na svých majetkových právech. Navrhují proto zrušení obou ústavní stížností napadených rozsudků.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 20 C 258/92. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují důvody, které uvedli již ve svém vyjádření k žalobě adresovaném soudu prvního stupně a ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a po provedeném doplnění dokazování výslechem znalce shledal, že znalec měl pro znalecké posouzení k dispozici originál závěti a dostatek srovnávacího materiálu, jehož pravost nebyla pro odvolací soud pochybná (listiny úředního rázu, podání psaná zůstavitelem, podpisy na doručenkách určených do vlastních rukou apod). Znalec V., o jehož kvalifikovanosti neměl ani odvolací soud pochybnosti, pak i při výslechu před odvolacím soudem, při zohlednění vnitřní variability písma a oční choroby zůstavitele, kategoricky trval na tom, že závěť psal A.D. (č.l. 144). K námitce - stěžovatelů, že zůstavitel v závěti odkazoval i 1/2 domu, který v té době byl již ve vlastnictví státu, obecný soud ve svém rozhodnutí poznamenal, že tato okolnost nemohla způsobit neplatnost závěti jako celku, podle níž byl universálním dědicem žalobce. Stěžovatelé dále namítají, že nebyla, jak navrhovali při jednání před odvolacím soudem (č.l. 148), slyšena ošetřující lékařka zůstavitele, která by z lékařské dokumentace mohla jednoznačně říci, zda zůstavitel z hlediska oční choroby mohl holografní závěť napsat. V tomto směru vycházely obecné soudy z lékařských zpráv z roku 1991, z nichž vyplynulo, že zůstavitel v roce 1982 sice oční chorobou trpěl, v roce 1982 však měl zbytky zraku zachovány, a to, že v uvedené době byl ještě schopen sám psát, bylo prokázáno i výpovědmi svědků. Po provedeném doplnění dokazování, se zřetelem k návrhům důkazů, tak jak je stěžovatelé navrhovali v odůvodnění odvolání a v řízení před odvolacím soudem, nepovažoval již odvolací soud za nutné ani potřebné doplňovat dokazování o další důkazy a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Jak již výše Ústavní soud konstatoval, stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti opakují námitky, které již uplatňovali v odvolacím řízení, a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel z řádně provedených důkazů, které považoval pro dané rozhodnutí za dostatečné. Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a nakolik je třeba dosavadní stav dokazování doplnit. Nespadá tak do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. S námitkami stěžovatelů uplatněnými v
3 IV. ÚS 73/98
odvolacím řízení se Městský soud v Praze vypořádal, a to způsobem, v němž nebyla Ústavními soudem shledána protiústavnost. Závěry plynoucí ze zhodnocení provedeného dokazování je pak třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování. Za této situace nemohlo dojít ke stěžovateli namítanému dotčení jejich vlastnických práv zaručovaných v čl. 11 odst. 1, 3 Listiny, přičemž skutečnost, že Městský soud v Praze po provedeném řízení vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost stěžovatelů byla proto z uvedených důvodů jako neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. ledna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu