ECLI:CZ:US:1999:4.US.80.99
sp. zn. IV. ÚS 80/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. M. M., zastoupeného JUDr. L. V., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1998, č.j. 15 C 59/98-24, ve spojení s rozhodnutím Úřadu města Olomouce ze dne 19. 8. 1997, č.j. R-585/97 a rozhodnutím Okresního úřadu Olomouc ze dne 26. 3. 1998, č.j. RVV/2662/97, O 85/97 Kol, za účasti Okresního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení a Okresního úřadu Olomouc, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 12. 2. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1998, č.j. 15 C 59/98-24, ve spojení s rozhodnutím Úřadu města Olomouce ze dne 19. 8. 1997, č.j. R-585/97, a rozhodnutím Okresního úřadu Olomouc ze dne 26. 3. 1998, č.j. RVV/2662/97, O 85/97 Kol. Uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Olomouci, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu města Olomouce, kterým bylo stěžovateli uloženo napomenutí za přestupek proti občanskému soužití dle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1993 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a povinnost nahradit náklady řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím, včetně předcházejících správních rozhodnutí, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a čl. 90 a 95 Ústavy České republiky ("Ústava"). Uvedl, že dne 13. 4. 1997 v souvislosti s návštěvou své nezletilé dcery v bydlišti matky, se kterou nežije, byl fyzicky napaden matkou nezletilé a jejím přítelem. Následně na to byl v přestupkovém řízení uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití, jehož se dle přestupkové komise měl dopustit tím, že matku nezletilé silou odstrčil od kočárku s dítětem a jejího přítele udeřil do obličeje. V rámci přezkumu správního rozhodnutí Okresní soud v Olomouci žalobu zamítl. Podle názoru stěžovatele nebyly využity důkazní prostředky, které navrhoval, a při hodnocení důkazů soud učinil právní závěry, jež jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, přičemž porušil zásadu "ind dubio pro reo". Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Okresní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 15 C 59/98, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. V rámci volného hodnocení důkazů učinil obecný soud závěr, že správní orgány obou stupňů posoudily věc po právní stránce správně, stejně tak i skutkový stav, jak byl zjištěn, byl dostačující k posouzení věci, když všechny osoby na události zúčastněné byly vyslechnuty a bylo přihlédnuto i k listinným důkazům. To, že s takovými závěry stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Navíc pak se jeví být Ústavnímu soudu celá věc natolik bagatelní, že již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu