Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 31.03.1999, sp. zn. Pl. ÚS 15/98 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ],paralelní citace: N 48/13 SbNU 341 [ 83/1999 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.15.98
Interpretace právních předpisů ústavně konformním způsobem
Právní větaÚstavní soud při rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR vychází zejména z principu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů. To znamená, že "v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem" (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, C. H. Beck, Praha, 1997, str. 203).Ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se verbis expressis nevztahuje k existenci vlastnického práva, nýbrž pouze k otázce vydání pozemku, na jehož vydání by za jiných okolností nárok byl. To znamená, že toto ustanovení představuje toliko překážku vlastního vydání pozemku, spočívající v tom, že původní vlastník se nemůže ujmout svého vlastnického práva, ale že mu náleží toliko finanční náhrada (§8 odst. 5 cit. zákona).Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. "povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena". Podle názoru Ústavního soudu je toto ustanovení nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání. V tomto ustanovení (§4 odst. 2 citovaného zákona) se totiž nehovoří výslovně o omezení nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví; mimo to nelze přehlédnout, že právo osobního užívání k pozemkům bylo zcela odlišné od jiných užívacích práv a mělo mnoho atributů práva vlastnického. Zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu je také nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že je třeba volit takový způsob interpretace, který bude orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové.Z tohoto obecného východiska Ústavní soud dovozuje, že je v souladu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., a to zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude napadené ustanovení (§8 odst. 4) vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.Z uvedeného je tedy zřejmé, že ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nelze interpretovat izolovaně, nýbrž pouze v souvislosti s ustanoveními dalšími, zejména s citovaným ustanovením §4 odst. 2 tohoto zákona. Ústavně konformní interpretací lze proto dospět k závěru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydá, leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, či pokud by věc měly za těchto podmínek vydat osoby blízké těchto osob, jestliže na ně byla těmito osobami převedena. Za případy protiprávního zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy je však vždy třeba považovat takové případy, kdy k získání práva osobního užívání pozemku došlo v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, a vlastnické právo ke stavbě vzniklo za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.Naopak, nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. V praxi tedy orgány veřejné moci nemohou ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. chápat jako "absolutní" překážku pro vydání pozemku, nýbrž pouze jako překážku obecnou, která však - v konkrétním případě - nemůže bránit vydání věci při splnění podmínek ustanovení §4 odst. 2 cit. zákona.
ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.15.98
sp. zn. Pl. ÚS 15/98NálezÚstavní soud rozhodl dnešního dne v plénu ve věci návrhu stěžovatelky O. Z., na zrušení ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, podaného spolu s ústavní stížností proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1997, č.j. 2 Cdon 1109/97-83, takto:Návrh se zamítá.Odůvodnění:Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne22. 4. 1996, sp. zn. 4 C 814/95, bylo ve věci stěžovatelky(žalobkyně) proti žalovaným F. a E. E. (dále jen "žalovaní")rozhodnuto, že žalovaní jsou povinni vydat stěžovatelce dům č.p.67 v K. se stavební parcelou č. kat. 172 a zahradou č. kat.548/8, to vše v katastrálním území K.Rozsudkem ze dne 16. 1. 1997, č.j. 28 Co 623/96-65, změnilKrajský soud v Praze citovaný rozsudek okresního soudu tak, žežalobu na vydání stavební parcely č. kat. 172 a zahrady č. kat.548/8, to vše v katastrálním území K. zamítl. Jinak byl rozsudeksoudu prvního stupně potvrzen.Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1997, č.j. 2Cdon 1109/97- 83, bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti téčásti rozsudku Krajského soudu v Praze, jíž byl rozsudek souduprvního stupně změněn. V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soudČR zejména poukázal na ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož pozemek, k němužbylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává.Pokud je podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,zrušen trestní rozsudek, včetně výroku o trestu propadnutí majetku- jak k tomu došlo v souzené věci - získává rehabilitovaná osobanároky vyplývající ze zmiňovaných zrušených výroků. Nedochází tímvšak k takové obnově vlastnického práva k věci původníhovlastníka, která by mu umožňovala bez dalšího "ujmout se svéhovlastnického práva" a z "titulu vlastníka" požadovat vydání muodňaté věci podle obecného právního předpisu (§126 - dříve §132- občanského zákoníku). I v takovém případě prý totiž jdeo restituční nárok, jenž musí být uplatněn způsobem a za podmínekupravených zvláštním "restitučním" zákonem, na který zákon č.119/1990 Sb. odkazuje. Přitom vydání majetku podle restitučníhozákona nelze vynutit, jestliže podmínky tohoto zákona nebylysplněny.Podle názoru Nejvyššího soudu ČR ustanovení §8 odst. 4zákona č. 87/1991 Sb. nerozeznává mezi zastavěným a nezastavěnýmpozemkem - jak tvrdí stěžovatelka - a domněnka, že zákonodárce mělv tomto případě na mysli toliko nezastavěný pozemek (poznámka:v souzené věci byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na vydánízastavěné stavební parcely a zahrady), proto nemá právní oporu,a to ani s přihlédnutím k logickému nebo historickému výkladu,jímž nelze gramatický výklad překlenout. Citované ustanovení setedy vztahuje na všechny pozemky, k nimž bylo v minulosti zřízenoprávo osobního užívání, byť jsou nyní v důsledku transformacetohoto práva v právo vlastnické ve vlastnictví žalovaných.V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému rozsudkuNejvyššího soudu ČR stěžovatelka zejména uvedla, že jím bylaporušena její ústavní práva, vyplývající z čl. 11 a z čl. 36Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 90Ústavy. Stěžovatelka zastává názor, že ustanovení §8 odst. 4zákona č. 87/1991 Sb. mělo své opodstatnění a smysl pouze v době,kdy právo osobního užívání existovalo. Novelou občanského zákoníkuč. 509/1991 Sb. s účinností ode dne 1. 1. 1992 však došlo kezrušení institutu osobního užívání pozemku a k jeho nahrazeníinstitutem vlastnictví. Podle ustanovení §872 odst. 1 občanskéhozákoníku tím výslovně nebylo dotčeno ustanovení §8 odst. 1 zákonač. 229/1991 Sb., o půdě, jež předpokládalo, že budou vydányi zemědělské pozemky, na nichž bylo zřízeno právo osobníhoužívání. Nebyl tedy žádný rozumný důvod svědčící pro to, aby přiaplikaci zákona č. 87/1991 Sb. nebyly vydávány pozemky, k nimžbylo kdysi zřízeno právo osobního užívání a aby naopak bylyvydávány pozemky tohoto druhu podle zákona č. 229/1991 Sb.,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku(dále jen "zákon o půdě"), jestliže obě kategorie měly společnéto, že fyzické osoby nabyly tyto pozemky od státu v rozporus tehdy platnými předpisy.Stěžovatelka dále poukazuje na to, že zákonodárce - ve snazeo co nejrychlejší provedení mimosoudních restitucí - formulovalcitované ustanovení §8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. velmi stručněa nemohl brát v úvahu dalekosáhlou přeměnu osobního užívánípozemků ve vlastnictví, k níž došlo později zmíněnou novelouobčanského zákoníku. Názor Nejvyššího soudu ČR je prý protonesprávný, neboť upřednostňuje "pozitivistický výklad"a nepřihlíží k tomu, že "svým rozhodnutím vědomě zakládáprotismyslný a naprosto nežádoucí vztah mezi restituentem domua vlastníkem stavebního a okolního pozemku, který všechnynemovitosti získal v rozporu s tehdejšími předpisy". Valná částmajetkových restitucí obdobného druhu prý byla provedenamimosoudními dohodami a restituentům byly vydány domy i sestavebními pozemky a zahradami a rovněž podle některých judikátůobecných soudů byly vydávány nejen stavby, nýbrž i pozemky, kestavbám přináležející.Proto stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudekNejvyššího soudu ČR zrušen a současně navrhla, aby bylo zrušenoustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. z důvodu "usnadněnímimosoudní a zvláště soudní praxe".Usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1998, sp.zn. I. ÚS 118/98, bylo řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení§78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněnípozdějších předpisů, přerušeno a návrh na zrušení citovanéhoustanovení uvedeného zákona byl postoupen plénu Ústavního souduk rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a)Ústavy ČR.Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněnyformální předpoklady platnosti napadeného ustanovení zákona č.87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. V tomto směru bylo zezprávy o 13. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů (VI.volební období, 3. část, str. 905 a 906) a ze zprávy o 6. schůziSněmovny národů (VI. volební období, 21. února 1991, str. 28)zjištěno, že dne 21. 2. 1991 byl zákon o mimosoudníchrehabilitacích schválen potřebnou většinou poslanců Federálníhoshromáždění, a to 86 poslanci ve Sněmovně lidu (proti bylo 25poslanců a 13 poslanců se zdrželo hlasování) a 96 poslanci veSněmovně národů (proti bylo 24 poslanců a 9 poslanců se zdrželohlasování). Poté byl podepsán příslušnými ústavními činitelia řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů. Uvedený zákon byl tedy přijata vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavněpředepsaným způsobem (§68 zákona č. 182/1993 Sb.). To ostatnězjistil Ústavní soud již v nálezu, vyhlášeném ve Sbírce zákonů podč. 164/1994 Sb. (Pl. ÚS 3/94) a v nálezu, vyhlášeném ve Sbírcezákonů pod č. 153/1998 Sb. (Pl. ÚS 24/97).K výše uvedenému návrhu se podle ustanovení §69 zákonao Ústavním soudu vyjádřil účastník řízení - Poslanecká sněmovnaParlamentu ČR. Podle ustanovení §48 odst. 2 a §49 odst. 1 zákonač. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, Ústavní soud požádalo vyjádření i Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad.Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření uvedla, že zrušenínapadeného ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. byznamenalo zásadní průlom do stávající právní úpravy mimosoudníchrehabilitací. Vzhledem k novele občanského zákoníku č. 509/1991Sb., jež právo osobního užívání pozemku povýšila na právovlastnické, pak podaný návrh znamená "zrušení jednoho vlastnickéhopráva na úkor práva druhého". To by údajně vedlo k faktické negaciprávní jistoty vlastnického práva k nemovitostem. Předmětný návrhje prý protiústavní, neboť podle čl. 11Listiny je vyvlastněnínebo nucené omezení vlastnického práva možné jen ve veřejnémzájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Návrh stěžovatelkyrovněž údajně překračuje rámec logiky právní úpravy mimosoudníchrehabilitací, jejichž smyslem je provedení částečného zmírněnímajetkových a jiných křivd spáchaných v rozhodném obdobíkomunistickým režimem.Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve zněnípozdějších předpisů, byl podle sdělení Poslanecké sněmovnyschválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění ČSFRdne 29. 4. 1991 (poznámka: ve skutečnosti byl tento zákon schválenjiž 21. 2. 1991), byl podepsán příslušnými ústavními činitelia řádně vyhlášen.Proto Poslanecká sněmovna zastává názor, že napadenéustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 "by mělo být zachováno"a Ústavnímu soudu sděluje, že souhlasí s upuštěním od ústníhojednání v této věci.Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad ve svémvyjádření uvedlo, že napadené ustanovení §8 odst. 4 zák. č.87/1991 Sb. - na rozdíl od zákona č. 229/1991 Sb. - doslovněnevylučuje případy, kdy právo osobního užívání nabyla fyzickáosoba v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší nežcenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům či na základěprotiprávního zvýhodnění nabyvatele. Otázkou prý je, zdaskutečnost, že napadené ustanovení §8 odst. 4 doslovně neuvádíokolnosti protiprávního či nezákonně zvýhodňujícího práva osobníhoužívání, vylučuje možnost vydání takového pozemku oprávněné osobě,pokud by bylo soudem zjištěno, že došlo k popsanému způsobu nabytípráva osobního užívání ze strany nabyvatele či osoby jemu blízké.Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je totiž možné,aby povinnými osobami byly též fyzické osoby, jež nabyly věc odstátu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedenýchv ustanovení §6 tohoto zákona, a to tehdy, když tyto osoby nabylyvěc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základěprotiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Toto ustanovení tedyhovoří o nabytí věci od státu, "aniž by pojem nabytí byl vztažentoliko k právu vlastnickému". Rozdíl v přístupu k pozemkůmv osobním užívání a nemovitostem ve vlastnictví fyzických osob jeúdajně založen na skutečnosti, že předmětné pozemky byly ke dniúčinnosti zákona č. 87/1991 Sb. ve vlastnictví státu.Podle vyjádření Ministerstva zemědělství - Ústředníhopozemkového úřadu právo osobního užívání (zrušené zákonem č.509/1991 Sb.) bylo zcela odlišné od jiných užívacích práv a mělomnoho atributů vlastnického práva. Bylo podrobeno obdobnému režimujako právo vlastnické k nemovitostem "přiděleným státem dovlastnictví fyzických osob": např. bylo časově neomezené, dědičné,bylo získáváno za náhradu a odejmuto mohlo být rovněž pouze zanáhradu za podmínek platných pro vyvlastnění.V případě získání práva osobního užívání pozemku pro stavbuči zřízení zahrady prý nelze vyloučit případy, že se tak stalo vevztahu k nabyvateli za okolností ustanovení §4 odst. 2 zákona č.87/1991 Sb. Proto by ochrana práva osobního užívání pozemků podleustanovení §8 odst. 4 cit. zákona neměla být absolutní, nýbrž byměly být vzaty v úvahu okolnosti protiprávního zvýhodněnínabyvatele obdobně jako v případě zákona č. 221/1991 Sb.Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad však zrušeníustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nicméně nedoporučilo,"neboť by tak mohlo dojít k nedůvodnému odnětí ochrany právanabytého poctivě, v souladu s tehdy platnými právními předpisy".Vlastní rozbor věci:Stěžovatelka se podaným návrhem domáhá zrušení ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Podle tohotoustanovení "pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání,se oprávněné osobě nevydává".Ústavní soud při rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. a)Ústavy ČR vychází zejména z principu ústavně konformníinterpretace a aplikace právních předpisů. To znamená, že"v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvěrůzné interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákonya mezinárodními smlouvami podle čl. 10Ústavy a druhá je s nimiv rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jehoaplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat danéustanovení ústavně konformním způsobem" (srov. např. nález sp. zn.Pl. ÚS 5/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, C.H. Beck, Praha, 1997, str. 203).V souzené věci tedy Ústavní soud zkoumal, zda napadenéustanovení lze interpretovat a aplikovat ústavně konformnímzpůsobem, takže jeho zrušení není nezbytné, či zda naopak jehoústavně konformní interpretace a aplikace možná není. V tomtopřípadě by Ústavnímu soudu nezbylo než napadené ustanovení zrušit.Navrhovatelka zejména namítá, že napadené ustanovení mělosmysl pouze v době, kdy právo osobního užívání existovalo a ženeexistuje rozumný důvod pro to, aby byly vydávány pozemky- k nimž bylo kdysi zřízeno právo osobního užívání - podle zákonao půdě (č. 229/1991 Sb.) a nikoliv podle zákona č. 87/1991 Sb.,jestliže fyzické osoby tyto pozemky nabyly od státu v rozporus tehdy platnými předpisy.Tento názor Ústavní soud nesdílí.Je pravda, že pokud by skutečně mezi zákonem č. 229/1991 Sb.a zákonem č. 87/1991 Sb. existoval takový rozpor (jejž napadástěžovatelka), který by spočíval v tom, že podle zákona o půdě bynemovitost, k níž bylo zřízeno právo osobního užívání, bylo možnooprávněné osobě vydat (za předpokladu, že "... fyzická osobanabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo nazákladě protiprávního zvýhodnění" - §8 odst. 1), zatímco podlezákona č. 87/1991 Sb. by napadené ustanovení §8 odst. 4představovalo absolutní překážku pro vydání takového pozemku,k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, jednalo by seo rozpor protiústavní. Podle čl. 11 odst. 1Listiny totižvlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsaha ochranu, což znamená, že ústavodárce výslovně zakotvil principrovnosti vlastnického práva. Je pravda, že podle ustálenéjudikatury Ústavního soudu chrání článek 11Listiny tolikovlastnické právo již konstituované, existující, a nikoliv pouzetvrzený nárok na ně. Nelze však přehlédnout, že ustanovení §8odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se verbis expressis nevztahujek existenci vlastnického práva, nýbrž pouze k otázce vydánípozemku, na jehož vydání by za jiných okolností nárok byl. Toznamená, že toto ustanovení představuje toliko překážku vlastníhovydání pozemku, spočívající v tom, že původní vlastník se nemůžeujmout svého vlastnického práva, ale že mu náleží toliko finančnínáhrada (§8 odst. 5 cit. zákona).Za těchto okolností se Ústavní soud zabýval otázkou, zdauvedený rozpor, na nějž stěžovatel upozorňuje, je skutečný čitoliko zdánlivý, tzn. zda jej lze překlenout ústavně konformníinterpretací či nikoliv.V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že podleustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (na něž ve svémvyjádření ostatně odkazuje i Ministerstvo zemědělství - Ústřednípozemkový úřad) "povinnými osobami jsou též fyzické osoby, ježnabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat zaokolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osobynabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo nazákladě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osobyblízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobamipřevedena".Rovněž podle názoru Ústavního soudu je toto ustanovení nutnointerpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které zauvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch,které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání. V tomtoustanovení (§4 odst. 2 citovaného zákona) se totiž nehovořívýslovně o omezení nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví;mimo to nelze přehlédnout, že právo osobního užívání k pozemkůmbylo zcela odlišné od jiných užívacích práv a mělo mnoho atributůpráva vlastnického. Zároveň je při interpretaci tohoto ustanovenítřeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů,jenž spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jinýchkřivd. V tomto duchu je také nutno restituční předpisy vykládat;to znamená, že je třeba volit takový způsob interpretace, kterýbude orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům(oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevzniklykřivdy nové.Z tohoto obecného východiska Ústavní soud dovozuje, že jev souladu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., a to zejménav kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude napadenéustanovení vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právoosobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jejmá v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němuzískala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavběna pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb.Z uvedeného je tedy zřejmé, že ustanovení §8 odst. 4 zákonač. 87/1991 Sb. nelze interpretovat izolovaně, nýbrž pouzev souvislosti s ustanoveními dalšími, zejména s citovanýmustanovením §4 odst. 2 tohoto zákona. Ústavně konformníinterpretací lze proto dospět k závěru, že pozemek, k němuž bylozřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydá,leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vznikukřivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež jinenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, či nazákladě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, či pokud by věcměly za těchto podmínek vydat osoby blízké těchto osob, jestližena ně byla těmito osobami převedena. Za případy protiprávníhozvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy je všakvždy třeba - jak již bylo uvedeno - považovat takové případy, kdyk získání práva osobního užívání pozemku došlo v souvislostis nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící,a vlastnické právo ke stavbě vzniklo za podmínek uvedenýchv ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.Naopak, nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit právatěch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnýmipředpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu §4odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. V praxi tedy orgány veřejné mocinemohou ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. chápat jako"absolutní" překážku pro vydání pozemku, nýbrž pouze jako překážkuobecnou, která však - v konkrétním případě - nemůže bránit vydánívěci při splnění podmínek ustanovení §4 odst. 2 cit. zákona.Pokud jde o námitku navrhovatelky, že napadené ustanovenímělo smysl pouze v době, kdy právo osobního užívání existovalo,Ústavní soud usuzuje, že není důvodná. Je sice pravda, že podleustanovení §872 odst. 1občanského zákoníku se právo osobníhoužívání pozemku ex lege ke dni 1. 1. 1992 změnilo na vlastnictvífyzické osoby (poznámka: i tato skutečnost svědčí o značnémateriální blízkosti vlastnického práva a práva osobního užívánípozemku, jak je uvedeno na jiném místě), leč z toho nelze dovodit,že napadené ustanovení je protiústavní. Ustanovení §8 odst. 4zákona č. 87/1991 Sb. tedy Ústavní soud ani z uvedeného důvoduprotiústavním neshledal, neboť sice hovoří o pozemku, k němuž bylozřízeno právo osobního užívání (jež se ex lege stalo právemvlastnickým), nicméně jeho dikce i smysl nevyvolávají pochybnosti,protože je zřejmé, že se vztahuje na ty pozemky, k nimž bylov minulosti zřízeno právo osobního užívání, přestože v současnostijsou již v režimu práva vlastnického.Protože tedy - jak je uvedeno výše - existuje možnost ústavněkonformního výkladu napadeného ustanovení, Ústavní soud návrh nazrušení ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve zněnípozdějších předpisů, zamítl (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 31. března 1999
Odlišné stanoviskosoudce JUDr. P. V. k nálezu Pl. ÚS 15/98Podle mého názoru mělo být návrhu na zrušení ustanovení §8odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vyhověno, a to z těchto důvodů:Souhlasím s tendencí Ústavního soudu minimalizovat zásahy doprávního řádu a v případech, kdy je možno dospět k ústavněkomformní interpretaci na bázi platného textu, nepřistupovatk rušení napadeného ustanovení. Tento postup však považuji zapřijatelný pouze v těch případech, kdy se zřetelně nabízejí dva čivíce možných výkladů, z nichž jenom jeden z ústavního pohleduobstojí. Ústavní soud by však neměl překročit určitou hranicia volit tuto cestu v případech, kdy je zcela evidentní, že obecnésoudy nebudou ochotny takový výklad akceptovat v obecné rovině,a to zejména proto, že s ohledem na určitou setrvačnost svéhorozhodování se nebudou schopny či ochotny přenést přes textzákona.Ustanovení §8 zákona č. 87/1991 Sb. je zcela evidentněustanovením, které má vylučující charakter, tj. vymezuje případyve kterých, ač jinak jsou splněny podmínky pro vydání nemovitostioprávněné osobě, tato vydána nebude pro zde uvedené faktické čiprávní překážky (výjimku tvoří ustanovení odst. 2 a Ústavnímsoudem již zrušené ustanovení odst. 6, které však nehovořiloo nevydání, ale vydání odkládalo). Pokud tedy za této situacedospěl Ústavní soud k závěru o správné a žádoucí ústavněprávníinterpretaci, která vlastně jednu z překážek vydání označuje zapřekážku obecnou nikoli však absolutní, lze se oprávněně ptát, zdai ostatní výluky mají stejný charakter. Jinak řečeno, zda se např.stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebnětechnický charakter sice nevydávají (odst. 1) avšak, podle stejnélogiky, získala-li fyzická osoba uvedená v ustanovení §4 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. původní objekt za podmínek uvedenýchv ustanovení §6, pak se též někdy vydat mají a mohou. Tak tomu pomém soudu není.Za klíčovou považuji otázku, zda napadené ustanovení §8odst. 4 má v právním řádu po 1. 1. 1992 místo, když od tohoto dataprávo osobního užívání pozemku neexistuje de facto ani de lege,neboť dle přechodného ustanovení §872 odst. 1 občanskéhozákoníku, k úpravám účinným od 1. 1. 1992 (zákon č. 509/1991 Sb.)se přeměnilo na plnohodnotné vlastnictví fyzických osob. K tétootázce, která byla jedním z významných argumentů navrhovatelky,Ústavní soud pouze konstatoval, že z toho nelze dovoditneústavnost napadeného ustanovení, jehož dikce a smyslnevyvolávají pochybnosti, protože je zřejmé, že se vztahuje na typozemky, k nimž bylo v minulosti (zřejmě jakkoli vzdálené - pozn.autora tohoto stanoviska) zřízeno právo osobního užívání, přestožev současnosti jsou již v režimu práva vlastnického. Podle méhonázoru však právě zde vyvstává hlavní důvod pro zrušení napadenéhoustanovení. V době vydání zákona č. 87/1991 Sb. měla tato výlukasvoji logiku, neboť jakkoli bylo osobní užívání blízkévlastnictví, uživatel vlastníkem nebyl a nemohl tedy pozemek vydata vlastně převést na oprávněné více práv, nežli měl sám (to bymohl učinit jen stát, který i nadále pozemek vlastnil). V těchpřípadech, kdy o vydání žádala osoba, které před propadnutímmajetku bylo rovněž zřízeno právo osobního užívání pozemku, pakpochopitelně nemohlo být obnoveno něco, co tato osoba sama neměla- tedy plnohodnotné vlastnictví (v tomto směru se překážka vydáníjeví spíše jako překážka vztahující se k osobě oprávněné a nikolik osobě povinné). Tyto, snad objektivní důvody pro nevydání, všakpřestaly po 1. 1. 1992 existovat. Toto stanovisko podporujei důvodová zpráva k zákonu č. 87/1991 Sb., která k celému §8uvádí, že tam, kde z objektivních důvodů nelze pozemek vydat,náleží finanční náhrada. Jaký však je objektivní důvod k tomu, abypo 1. 1. 1992 vlastník vydat nemusel (ač jinak podmínky splněnyjsou), avšak stát byl povinen vyplatit finanční náhradu? Jsemproto přesvědčen, že při hledání úmyslu zákonodárce pokud jdeo ustanovení §8 odst. 4 nelze odhlédnout od v té době platnýchustanovení občanského zákoníku. Tehdy platná úprava rozlišovalamezi zastavěnými a nezastavěnými pozemky a bylo tedy logické, žerestituční zákon za tohoto stavu vydaný upravil v té doběexistující a typické právní situace (v tomto smyslu také zřejměneobstojí právní názor vyjádřený, i když jen okrajově, v nálezu I.ÚS 142/1994, publikovaném pod č. 45, sv. 4 Sbírky nálezůa usnesení ÚS ČR).Jak jsem vyslovil i v jiných separátních stanoviscích, zanezbytný atribut právního státu považuji požadavek, aby právnípředpisy byly určité a srozumitelné a aby právní řád byl souladnýa měl svoji vnitřní logiku. Z tohoto hlediska musím konstatovat,že tuto souladnost a logiku nacházím byť s určitými výhradami jenv období od vydání zákona č. 87/1991 Sb. do 1.1.1992. Po tomtodatu se napadené ustanovení jeví jako matoucí, nadbytečné a po mémsoudu i neaplikovatelné. Rozpaky nad konstatováním platnostia účinnosti napadeného ustanovení ilustruje ostatně i případnavrhovatelky, která své nároky uplatnila až v roce 1995, pozrušení podmínky trvalého pobytu na území ČR nálezem Ústavníhosoudu, tedy v době, kdy více jak tři roky český právní řádinstitut osobního užívání pozemků neznal, přesto však proexistenci ustanovení §8 odst. 4 byla konstatována překážkavydání.Ze všech výše uvedených důvodů jsem hlasoval pro vyhověnínávrhu na zrušení napadeného ustanovení.V Brně dne 31. 3. 1999
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.15.98
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 15/98
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
83/1999 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 48/13 SbNU 341
Populární název
Interpretace právních předpisů ústavně konformním způsobem
Datum rozhodnutí
31. 3. 1999
Datum vyhlášení
Datum podání
16. 3. 1998
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
2
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Güttler Vojen
Napadený akt
zákon; 87/1991; o mimosoudních rehabilitacích; §8/4
Typ výroku
zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
1/1993 Sb., čl. 1
2/1993 Sb., čl. 11
Ostatní dotčené předpisy
40/1964 Sb., §872 odst.1
83/1999 Sb.
87/1991 Sb., §4 odst.2, §8 odst.4
Odlišné stanovisko
Varvařovský Pavel
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)