Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 03.02.1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ],paralelní citace: N 19/13 SbNU 131 [ 38/1999 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.19.98.1
Právní větaV demokratickém právním státě, který je chápán především jako materiální právní stát, nelze připustit užití platného zákonného ustanovení způsobem, který odporuje některé z fundamentálních ústavních zásad, za niž lze nepochybně pokládat i procesní princip „ne bis in idem” v článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud je přesvědčen, že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé, konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad, ustanovení Listiny základních práv a svobod a závazků plynoucích z mezinárodních smluv. Prostor takové interpretace a její význam, je nepochybně větší tam, kde jde o aplikaci zákonných předpisů, které nejsou sice již zcela vyhovující, avšak nejsou ve své podstatě ani protiústavní. Z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba v každém případě použít pouze takový, který respektuje ústavní principy (je-li takovýto výklad možný), a ke zrušení ustanovení zákona pro neústavnost přistoupit teprve, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by byla porušena ústavnost (princip minimalizace zásahu). To platí především o §269 a §270 trestního zákona. Pokud jde o samotné právo odmítnout vojenskou činnou službu, pokládá Ústavní soud za svou povinnost zdůraznit, že se jedná o právo, které je ústavně vázáno na splnění podmínky čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a musí být proto všemi soudy chápáno jako specielní úprava svobody svědomí, jež je jednou ze základních ústavních svobod. Teprve stane-li se výkon vojenské služby zásadním mravním konfliktem vlastního svědomí, může intenzita tohoto vnitřního konfliktu založit ochranu ústavního subjektivního práva svobody svědomí vůči stanoveným zákonným povinnostem. Za této situace čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod neumožňuje státu, aby vynutil výkon vojenské služby. Pokud jde o návrh na zrušení §22 odst. 1 branného zákona dospěl Ústavní soud předně k závěru, že z hlediska principu „ne bis in idem” nelze opětovné povolávání k vojenské činné službě vojenskou správou vzhledem ke znění branného zákona zcela vyloučit pouze za předpokladu, že by tento zákon byl vykládán bez ohledu na následnou soudní ochranu občanů. Citovaný ústavní princip se totiž vztahuje pouze na trestní stíhání a proti této eventualitě skýtá dostatečnou ochranu. To vyplývá jednoznačně z textu článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Lze proto namítnout, že - i když opětovné povolávání branný zákon samo o sobě výslovně nezakazuje - je v případech osob, jež byly pro odmítnutí služby již jednou odsouzeny anebo zproštěny obžaloby, jejich opětovné povolání z hlediska principu přiměřenosti, který platí v právním státě, zbytečné, neboť není vhodným prostředkem k dosažení žádaného cíle, totiž výkonu služby, jestliže soud splní svou povinnost a následně aplikuje princip „ne bis in idem” všude, kde je povinen tak učinit. Jádrem problému tedy není chování vojenských správ, ale především obecných soudů v případě, že princip „ne bis in idem” nerespektují. Za této situace je proto na místě hledat jiné možnosti interpretace branného zákona tam, kde povolávací činnost vojenských správ v konečném efektu naráží na ústavní principy a přináší státu zbytečné výdaje nejen soudní, ale i výdaje na oprávněnou obhajobu postižených osob. Stát musí počítat s tím, že bude hradit náklady takové obrany všude tam, kde v důsledku nesprávného úředního postupu postiženým vznikly náklady na obhajobu.
ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.19.98.1
sp. zn. Pl. ÚS 19/98NálezPlénum Ústavního soudu , rozhodlo dnešního dne ve věci návrhuNejvyššího soudu České republiky podle čl. 95 odst. 2Ústavy Českérepubliky na zrušení ustanovení §22 odst. 1 branného zákona č.92/1949 Sb., ve znění změn a doplňků, jakož i §269 a §270 zákonač. 140/1961 Sb., za účasti Nejvyššího soudu ČR, a Parlamentu Českérepubliky jako účastníků řízení, jakož i M. D., a M.P., obouzastoupených JUDr. L.M. advokátem, jako vedlejších účastníků, takto:Návrh se zamítá.Odůvodnění:I.Dne 16. 7. 1998 předložil senát trestního kolegiaNejvyššího soudu ČR Ústavnímu soudu České republiky v souladus čl. 95 odst. 2Ústavy ČR návrh na zrušení ustanovení §22 odst.1 branného zákona, jakož i ustanovení §269 a §270 trestníhozákona. Podle článku 95 odst. 2Ústavy ČR může tak soud učinit,dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito,je v rozporu s ústavním zákonem. Návrh senátu trestního kolegiapodepsaný jeho předsedou JUDr. Stanislavem Rizmanem se odvolávátéž na §224 odst. 5trestního řádu, podle něhož soud přerušítrestní stíhání, má-li za to, že zákon jehož užití je v danétrestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, jev rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která mápřednost před zákonem a předloží v takovém případě věc Ústavnímusoudu.Protože o šest dní později, 22. 7. 1998, byl Nejvyššímsoudem předložen Ústavnímu soudu zcela shodný návrh na zrušenítěchže právních ustanovení, podepsaný předsedou senátu trestníhokolegia JUDr. Pavlem Šámalem, byl tento návrh soudcem zpravodajemJUDr. Antonínem Procházkou odmítnut (sp. zn. Pl. ÚS 21/98) s tím,že projednání tohoto návrhu brání překážka věci zahájené. Podnětemk tomuto návrhu senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu bylazejména také skutečnost, že ministryně spravedlnosti se obrátilana Nejvyšší soud se stížností pro porušení zákona poté, co bylstěžovatel M. P. odsouzen podle §269 odst. 1trestního zákonaopětovně pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených siláchk trestu odnětí svobody, přičemž důvodem bylo již předcházejícítrvalé odepření výkonu služby na základě svědomí a náboženskéhovyznání. Konečně pak byla IV. senátem Ústavního soudu z téhoždůvodu odmítnuta ústavní stížnost M.D. zastoupeného JUDr. L. M.spojená rovněž s návrhem na zrušení §269 a §270 trestníhozákona.Ústavní soud proto nejprve zjistil, že jde u návrhů obousenátů Nejvyššího soudu o zcela shodný návrh a vzal na vědomí,že rozhodnutí o návrhu na zrušení právních předpisů dřívepodaném bude třeba chápat jako věc rozsouzenou vůči stejnémunávrhu dalšímu. Na tom nic nemění skutečnost, že oba senátyNejvyššího soudu předložily shodný návrh na základě řízení okonkrétních kauzách, jež mají navzájem i své odlišné aspekty.Poté, co Ústavní soud ověřil formální náležitosti podání,postoupil návrh na zrušení právních předpisů Parlamentu Českérepubliky, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení k návrhu písemněvyjádřil. Dne 13. 10. 1998 obdržel Ústavní soud vyjádřeníPoslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, podepsanépředsedou Poslanecké sněmovny, prof. ing. Václavem Klausem, CSc.Návrh Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení §22 odst.1 branného zákona a §269 a §270trestního zákona poukazuje nato, že součástí branné povinnosti je i služební povinnost, tj.povinnost včas nastoupit a vykonávat vojenskou činnou službu.Vznik a zánik služební povinnosti (§20 branného zákona) jeupraven v §21 a §22 cit. zákona. Služební povinnost končípropuštěním z vojska. V §22 cit. zákona se upravuje celkem pětdůvodů, umožňujících propuštění občana z vojska. Mezi nimi neníjako důvod propuštění uvedeno odsouzení pro trestný činnenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 trestníhozákona z čehož plyne, že tato povinnost trvá i po pravomocnémodsouzení pro uvedený trestný čin.V návrhu se dále uvádí, že tato zákonná úprava příslušnýmvojenským orgánům ukládá každého, kdo má služební povinnost,k výkonu vojenské služby povolat a dbát na to, aby ji splnil.Orgány vojenské správy musí takto postupovat až do doby, než občantuto povinnost splní. §269trestního zákona nezbavuje orgányvojenské správy povinnosti takového občana opětovně k vojenskéčinné službě povolat.Ústavní soud svým nálezem, sp. zn. IV. ÚS 81/95, jakoži dalšími nálezy dospěl k závěru, že pro trestný čin nenastoupeníslužby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1trestního zákonamůže být občan odsouzen pouze jednou a každé další nenastoupenívojenské činné služby, při kterém obviněný pouze setrvává na svédříve projevené vůli, vojenskou službu nenastoupit, je totožnýmskutkem, protože jde o stejné jednání a stejné následky. Dalšístíhání v takovém případě se považuje za porušení zásady "ne bisin idem", tj. zásady, že nikdo nemůže být stíhán za čin, pro kterýjiž byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tím podlenázoru Nejvyššího soudu vzniká situace, kdy na jedné straněsplnění významné občanské povinnosti vynutitelné není a na druhépak orgány vojenské správy mají zákonem uloženou povinnost trvatna vykonání vojenské služby. Kdyby tak nepostupovaly, jednaly byv rozporu se zákonem.Tuto situaci pokládá Nejvyšší soud z hlediska právníhostátu za neúnosnou. V právním státě musí být plnění povinnostivynutitelné a nesplnění významné zákonem stanovené povinnostisankcionováno, anebo by měl stát od ukládání takové povinnostiustoupit. Situace, kdy občan přes formální zakotvení povinnostiv zákoně, tuto povinnost reálně nemá, zatímco státní orgányv důsledku zakotvení této povinnosti v zákoně jsou povinny najejím splnění trvat, je protiústavní. Zákon musí být zřetelnýa dostatečně přesný, aby občané i státní orgány mohly regulovatsvé chování. U každého zákona zasahujícího do základních právjednotlivce je třeba uvážit, zda a do jaké míry jsou jeho příkazyzřetelně a přesně definovány a zda jsou vhodné, potřebnéa přiměřené svému účelu. Právní nejistota občanů plynoucíz nezřetelného a nepřesného vymezení zákonných ustanovení znamenáztrátu věrohodnosti právního státu.Z výše uvedených důvodů pokládá Nejvyšší soud za nezbytnéuvést ustanovení §22 odst. 1 branného zákona do souladus požadavkem čl. 2 odst. 2Listiny základních práv a svobod, a toupřesnění důvodů propuštění z vojska jejich doplněním o dalšípřípad, totiž osob pravomocně odsouzených pro trestný činnenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 trestníhozákona.V tomto smyslu se obrátila předsedkyně Nejvyššího soudu ČR10. 8. 1998 na ministra obrany. Dne 9. 9. 1998 obdržela odpověďministra Vetchého se sdělením, že navrženou úpravu branného zákonaodmítá s tím, že nově navrhovaný branný zákon již vůbec neobsahujeustanovení o propuštění z vojska, a že z hlediska rovnosti občanůnelze některé z nich zprostit branné povinnosti jen proto, že proodmítnutí vojenské činné služby byli již potrestáni. To se týkáobzvláště mimořádné služby za stavu ohrožení státu nebo zaválečného stavu. V souvislosti s přípravou nového branného zákonase též navrhuje novelizace §269 odst. 1trestního zákona.Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republikydle §69zákona o Ústavním soudu vyjadřuje pochybnosti o návrhuNejvyššího soudu. Uvádí zejména, že: "Pochybnosti lze mít i o tom,zda v uplatňování státní moci v posuzovaných případech podle §22odst. 1 branného zákona lze při důsledném respektování nálezůÚstavního soudu vztahujících se k této věci spatřovat nesoulads čl. 2 odst. 2Listiny základních práv a svobod. navrhovatelz hlediska případného zrušení předmětného ustanovení dostatečněneobjasnil důvody, které jej vedly k názoru o protiústavnosti výšeuvedeného stavu, resp. citovaného ustanovení branného zákona". Dlecitovaného vyjádření se nepovažuje povinnost státních orgánůzasílat občanům opětovné povolávací rozkazy v daném kontextu zarelevantní. Dále se uvádí, že případné doplnění §22 odst. 1branného zákona o další důvod propuštění z vojska spočívajícív odsouzení podle §269trestního zákona, by mohlo ve svýchdůsledcích vést i k tomu, že by byl výkon vojenské službyv budoucnu znemožněn i občanovi, který byl pro tento trestný činodsouzen a později projevil vůli vojenskou službu absolvovat.Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR souhlasí s požadavkemna přesné, jasné a jednoznačné vymezení jednotlivých ustanoveníprávních předpisů. Má však za to, že při posuzování dané věci budetřeba vzít v úvahu, zda se v případě §21 odst. 1 branného zákonajedná skutečně pouze o neúplnost tohoto ustanovení vyplývajícíz příslušných nálezů Ústavního soudu, anebo zda zachování platnéhoznění tohoto ustanovení je odůvodněno zájmem nerozšiřovat důvodypro propuštění z vojska i na občany odsouzené pro nenastoupeníslužby v ozbrojených silách. Zakotvení takového dalšího důvodu bytotiž mohlo ohrozit plnění úkolů ozbrojených sil zejména v doběbranné pohotovosti státu.Pokud jde o návrh na zrušení §269 a §270 trestníhozákona, poukazuje vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR naskutečnost, že jak ústavností, tak i vymezením skutkové podstatytrestného činu podle §269trestního zákona se ve svých nálezechjiž opětovně zabýval Ústavní soud. V této souvislosti vyjádřilnázor, že skutková podstata tohoto trestného činu je poměrněpřesně a konkrétně definována. Vyjádření poukazuje rovněž na to,že Ústavní soud dospěl k názoru, že zmíněné ustanovení, jakkolizřejmě vyžaduje úpravy, není ve své podstatě neústavní, jak o tomsvědčí např. nález Ústavního soudu č. 32/1997 Sb.V závěru vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR seuvádí, že jak trestní zákon č. 140/1961 Sb., tak i branný zákonč. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byly schválenypotřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsánypříslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášeny. Za tohotostavu věci nelze než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sborjednal v přesvědčení, že přijaté zákony jsou v souladu sÚstavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem. Je na Ústavnímsoudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnosttěchto zákonů a přijal příslušná rozhodnutí.Ve svém vyjádření z 1. 2. 1999 předložil JUDr. L. M.stanovisko vedlejších účastníků, M. P. a M. D., k návrhuNejvyššího soudu na zrušení výše uvedených právních předpisů.Vedlejší účastníci vítají snahu řešit otázku uplatnění práva naodepření vojenské služby. Podle jejich názoru je třeba ustanovení§22 odst. 1 branného zákona zrušit za předpokladu, že by nebylomožno do výkladu tzv. jiných okolností působících zánik brannépovinnosti dle písm. d) tohoto ustanovení zahrnout i předchozípravomocné odsouzení pro trvalé odepření vojenské služby. Pokudproblém spočívá pouze v nesprávném výkladu "jiných okolností", pakby vedlejší účastníci neviděli nutnost rušit §22 odst. 1 brannéhozákona. Dále se v tomto stanovisku upozorňuje i na §11 odst. 1zákona o civilní službě č. 18/1992 Sb., v platném znění, podleněhož mohou dosáhnout propuštění z vojska osoby, jež byly"pravomocně odsouzeny za odmítnutí výkonu vojenské služby nebovojenských cvičení motivované důvody svědomí nebo náboženskéhovyznání", ovšem pouze za předpokladu, že právní moc rozsudkunastala před účinností zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě,tj. před 14. březnem 1990. Dle názoru vedlejších účastníků bypostačilo zrušit v §11 odst. 1 zákona o civilní službě, č.18/1992 Sb., pouze slova: "před účinností zákona č. 73/1990 Sb.,o civilní službě". Pokud pak jde o ustanovení §269 a 270trestního zákona, navrhují vedlejší účastníci jejich zrušenínálezem Ústavního soudu s poskytnutím lhůty k nové úpravě.II.Návrh Nejvyššího soudu dle čl. 95 odst. 2Ústavy ČRa dle §64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,nepřenáší na Ústavní soud svou pravomoc rozhodovat konkrétnísoudní případy. Úkolem Ústavního soudu - a to na požádáníkteréhokoli z obecných soudů - je pouze zjistit, zda ten či onenzákon, jehož má být obecným soudem při řešení věci použito, je činení v rozporu s Ústavou, ústavními zákony, Listinou základníchpráv a svobod, jakož i mezinárodními smlouvami dle čl. 10Ústavy.Zjišťování ústavnosti napadeného ustanovení zákona má povahukontroly abstraktní normy, neboť při posouzení ústavnosti tohotoustanovení Ústavní soud rozhoduje, aniž by projednával neboposuzoval onu konkrétní věc, jež je předmětem řízení před obecnýmisoudy a jež přiměla obecný soud k vyžádání rozhodnutí Ústavníhosoudu o ústavnosti předpisu, jehož má být v konkrétní věcipoužito.Ústavní soud po zvážení návrhu na zrušení §22 odst. 1branného zákona a §269 a §270trestního zákona, jakoži stanovisek k tomuto návrhu dospěl k názoru, že přes veškerévýhrady k dosavadní úpravě, návrh na zrušení těchto ustanovení projejich namítaný rozpor s Ústavou není důvodný.Postup při odepření výkonu vojenské služby z důvodůsvědomí nebo náboženského vyznání upravuje zákon č. 18/1992 Sb.,ve znění pozdějších předpisů, podle něhož prohlášení o odepřenívojenské služby z výše uvedených důvodů může podat odvedenecnejpozději do 30 dnů od ukončení odvodního řízení. V §1 odst. 1cit. zákona se stanoví, že ten, kdo odmítá vykonávat vojenskouslužbu z uvedených důvodů, podléhá povinnosti civilní služby,jejíž nesplnění je sankcionováno v §272a až 272d trestníhozákona. Pokud pak jde o osoby, jež odmítají vykonat vojenskouslužbu přes to, že neprokázaly závažné důvody svědomí nebo vyznáníanebo nedodržely zákonnou lhůtu pro své prohlášení, upravujetrestní zákon dvě varianty postihu: §269 je zaměřen na osoby,které nenastoupí vojenskou činnou službu v úmyslu trvale se jívyhnout a §270 pak postihuje každého, kdo nenastoupí, byťz nedbalosti, službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutílhůty stanovené v povolávacím rozkazu.Dosavadní právní úprava reflektuje ústavní požadavekčlánku 15 odst. 3Listiny základních práv a svobod v poněkudzeslabené podobě, takže důvod rozporu s vlastním svědomím nebonáboženským vyznáním je v zákoně č. 18/1992 Sb., ve zněnípozdějších předpisů, jaksi jednoduše "pokryt" osobním prohlášenímdotčené osoby. Trestní zákon v §269 také opět vyzdvihujesubjektivní stránku, neboť nosnou konstrukcí tohoto ustanoveníjsou dva aspekty: úmysl nenastoupit vojenskou službu a osobníprojev svědčící o trvalosti tohoto úmyslu. Interpretace těchtonáležitostí klade jistě případ od případu vyšší nároky naposouzení věci obecnými soudy. Rozhodnutí o odmítnutí vojenskéslužby z důvodu svědomí má být podloženo zásadními námitkamiideové povahy, nikoli pouze nechutí splnit tuto občanskoupovinnost. Dle Listiny základních práv a svobod musí jít o rozpors vlastním svědomím nebo náboženským vyznáním, tedy o závažnémravní rozhodnutí.Lze připustit, že navržené zrušení zákonných ustanovení bypatrně umožnilo novou právní úpravu formulovanou snad i tak, že byvojenským správám výslovně znemožňovala opětovné povoláváník výkonu činné vojenské služby těch, kteří již byli za týž čindříve odsouzeni anebo zproštěni obžaloby. Stejného efektu bydosáhlo jistě i zařazení uvedené skupiny do okruhu osobsplňujících podmínky propuštění z vojska v §22 odst. 1 brannéhozákona, jak je uvedeno v citovaném již dopise předsedkyněNejvyššího soudu ministru obrany. Sotva by to však bylo možnéprostým zařazením těchto případů pod termín "jiných okolností",jež mohou být dle písmene d) §22 odst. 1 branného zákona důvodemk propuštění z vojska, neboť jde o pojem velmi neurčitý, jehožpoužití je kromě toho vázáno na souhlas vojenské správy. Přitomnámitku ministra obrany, že z hlediska rovnosti občanů nelzeněkteré z nich zprostit branné povinnosti jen pro to, že proodmítnutí vojenské služby byli již potrestáni, oslabujeskutečnost, že jiná skupina osob, totiž těch, jež jsou povinnycivilní službou, zbavena služební povinnosti je a je propuštěnaz vojska [§21 odst. 4 a §22 odst. 1 písm. e) branného zákona].Rovněž lze mít za to, že nové formulace v trestním zákoně byzřetelněji a nepřehlédnutelně soudům mohly a měly ozřejmit, žezásada "ne bis in idem" stojí nade všemi zákony. Bez ohledu na toje však Ústavní soud názoru, že v demokratickém právním státě,který je chápán především jako materiální právní stát, nelzepřipustit užití platného zákonného ustanovení způsobem, kterýodporuje některé z fundamentálních ústavních zásad, za niž lzenepochybně pokládat i procesní princip "ne bis in idem" v článku40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud jepřesvědčen, že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouzevyhledávat přímé, konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu,ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právemi tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad,ustanovení Listiny základních práv a svobod a závazků plynoucíchz mezinárodních smluv. Prostor takové interpretace a její význam,je nepochybně větší tam, kde jde o aplikaci zákonných předpisů,které nejsou sice již zcela vyhovující, avšak nejsou ve svépodstatě ani protiústavní. Z mnoha myslitelných výkladů zákona jetřeba v každém případě použít pouze takový, který respektujeústavní principy (je-li takovýto výklad možný), a ke zrušeníustanovení zákona pro neústavnost přistoupit teprve, nelze-lidotčené ustanovení použít, aniž by byla porušena ústavnost(princip minimalizace zásahu).To platí především o §269 a §270trestního zákona. Pokudjde o samotné právo odmítnout vojenskou činnou službu, pokládáÚstavní soud za svou povinnost zdůraznit, že se jedná o právo,které je ústavně vázáno na splnění podmínky čl. 15 odst. 3Listinyzákladních práv a svobod a musí být proto všemi soudy chápáno jakospecielní úprava svobody svědomí, jež je jednou ze základníchústavních svobod. Podobná úprava existuje i v jiných evropskýchstátech, kde je toto právo vázáno pouze na zcela zásadní důvodytkvící ve svobodě svědomí. V této souvislosti lze pouze na okrajpoukázat např. na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN, kterýneuznal jako důvod k odepření služby obavu, že v případě války (zaexistence NDR) by museli Němci střílet proti Němcům(Entscheidungen, sv. 12, s. 45), protože tento důvod nedosáhlhodnoty argumentu principielní povahy.Také v České republice platí, že teprve stane-li se výkonvojenské služby zásadním mravním konfliktem vlastního svědomí,může intenzita tohoto vnitřního konfliktu založit ochranuústavního subjektivního práva svobody svědomí vůči stanovenýmzákonným povinnostem. Za této situace čl. 15 odst. 3Listinyzákladních práv a svobod neumožňuje státu, aby vynutil výkonvojenské služby.Pokud pak jde o zásadu "ne bis in idem", je v Listinězákladních práv a svobod vyjádřena slovy "Nikdo nemůže být trestněstíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěnobžaloby" (čl. 40 odst. 5). Nemožnost dalšího trestního stíhání zatýž čin je tak základním ústavním právem procesního charakteru.Pojem "čin" (skutek) nelze identifikovat s pojmem "jednání". Vícerůzných jednání může být ve svém souhrnu chápáno jako jeden čin,jde-li o jednání, jež se nacházejí ve vzájemném vnitřním vztahupřímé souvislosti, takže jde o více projevů téhož činu. Proto přikaždém posouzení jednotlivého případu je třeba zkoumat nejenzávažné důvody svědomí a trvalost úmyslu, ale též vzájemnouvnitřní propojenost opakujícího se jednání téže osoby.Nejvyšší soud navrhuje zrušení jak ustanovení §269 a §270trestního zákona, tak i §22 odst. 1 branného zákona nazákladě výkladu, kterým ozřejmuje koloběh a provázanostvzájemného chování vojenské správy a soudů. Uvádí, že vojenskésprávě §22 odst. 1 branného zákona umožňuje opětovné povoláváník nástupu do vojenské činné služby, jehož neuposlechnutízakládá trestný čin, a §269trestního zákona nevylučujeopakované odsouzení za tento trestný čin nenastoupení služby.Protiústavnost všech těchto norem je pak spatřována ve vzájemnémrozporu: vojenská správa se cítí povinna vyžadovat potrestánítakových osob i v případech, na něž je sice - dle stanoviskaÚstavního soudu - třeba aplikovat princip "ne bis in idem",avšak obecné soudy se cítí vázány vždy a znovu každé jednotlivénenastoupení vojenské služby chápat jako nový trestný čin.Dle stanoviska Nejvyššího soudu vzniká tak situace, kteráje z hlediska právního státu neúnosná, protože na jedné stranězákon občanovi ukládá konkrétní významnou povinnost, ale splněnítéto povinnosti je nevynutitelné. Ústavní soud je však názoru, žev daném případě nejde o vynutitelnost povinnosti, neboť kterápovinnost, vyžadující aktivní jednání osob, je vůbec vynutitelná?Nejde o splnění této povinnosti, ale o trestní stíhání jejíhonesplnění. To je věcí soudů, které musí každý jednotlivý případzvážit přiměřeně jeho okolnostem. K tomu směřuje např. i §294trestního zákona, podle něhož není trestným činem chování, kterésice vykazuje znaky §270trestního zákona, jehož stupeňnebezpečnosti pro společnost je však malý. Na druhé straně však vevěcech podle §269 a §270trestního zákona není - podle okolnostíjednotlivého případu - vyloučeno ani ukládání trestůnepodmíněných.Na nepřiměřený výklad zákona reagovala ministryněspravedlnosti podáním stížnosti pro porušení zákona v případechopětovného odsouzení pro nenastoupení vojenské služby u osob,které již dříve trvale odmítly vojenskou službu z důvodů svědomía náboženského vyznání a byly za to již dříve pravomocněodsouzeny. Budiž řečeno, že v jiné souvislosti se obrátila sestížností pro porušení zákona na Nejvyšší soud v případě osoby,která byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho rokunepodmíněně a která - přestože vojenskou službu vykonala - pozdějiopětovně nenastoupila na pětidenní vojenské cvičení. Právě v tomtopřípadě bylo ve stížnosti poukázáno na §294trestního zákona a nanepřiměřenost stanoveného trestu.Ve skutečnosti však nejde o to, zda branný zákon cosi"umožňuje" a trestní zákon cosi "nevylučuje", ale mnohem spíšeo to, zda oba zákony v celém kontextu ústavního pořádku něcopřikazují, totiž, zda branný zákon přikazuje vojenským správáminiciovat trestní stíhání v uvedených případech a zda trestnízákon přikazuje obecným soudům tyto osoby opětovně trestně stíhatza týž čin i se zřetelem na platné ústavní principy. Tak tomu všaknení. Naopak, ústavní princip čl. 40 odst. 5Listiny základníchpráv a svobod zřetelně a jednoznačně vylučuje opětovné odsouzeníza týž čin.Pokud jde o návrh na zrušení §22 odst. 1 branného zákonadospěl Ústavní soud předně k závěru, že z hlediska principu "nebis in idem" nelze opětovné povolávání k vojenské činné služběvojenskou správou vzhledem ke znění branného zákona zcela vyloučitpouze za předpokladu, že by tento zákon byl vykládán bez ohledu nanáslednou soudní ochranu občanů. Citovaný ústavní princip se totižvztahuje pouze na trestní stíhání a proti této eventualitě skýtádostatečnou ochranu. To vyplývá jednoznačně z textu článku 40odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nemůžebýt trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzennebo zproštěn obžaloby. Lze proto namítnout, že - i když opětovnépovolávání branný zákon samo o sobě výslovně nezakazuje - jev případech osob, jež byly pro odmítnutí služby již jednouodsouzeny anebo zproštěny obžaloby, jejich opětovné povoláníz hlediska principu přiměřenosti, který platí v právním státě,zbytečné, neboť není vhodným prostředkem k dosažení žádaného cíle,totiž výkonu služby, jestliže soud splní svou povinnost a následněaplikuje princip "ne bis in idem" všude, kde je povinen takučinit. Jádrem problému tedy není chování vojenských správ, alepředevším obecných soudů v případě, že princip "ne bis in idem"nerespektují.Za této situace je proto na místě hledat jiné možnostiinterpretace branného zákona tam, kde povolávací činnostvojenských správ v konečném efektu naráží na ústavní principya přináší státu zbytečné výdaje nejen soudní, ale i výdaje naoprávněnou obhajobu postižených osob. Stát musí počítat s tím, žebude hradit náklady takové obrany všude tam, kde v důsledkunesprávného úředního postupu postiženým vznikly náklady naobhajobu (v případě, uvedeném pod č. 32/1997 Sb., náklady uhradiloMinisterstvo spravedlnosti). Je na ministru obrany, aby uvážilmožnosti řešení této nesrovnalosti cestou interních pokynů.Povaha §22 odst. 1 branného zákona i uvedené okolnostinesvědčí pro zrušení tohoto ustanovení. Garancie ústavníhoprincipu "ne bis in idem" je třeba v případech opětovnéhopovolávání k výkonu vojenské služby hledat především u soudnímoci. Ústavně konformní rozhodování soudů zůstává primárnímprostředkem, který poskytuje nejen účinnou ochranu práv zaručenýchListinou základních práv a svobod, ale může a má též podnítitorgány vojenské správy ke hledání takových cest a způsobů, jež byzabránily vedení zbytečných a nákladných soudních sporů státem.Ústavnímu soudu nezbývá než stejně, jak to již učinil ve svémnálezu, sp. zn. IV. ÚS 82/97, opakovat obecným soudům, že"Jestliže trestní zákon v ustanovení §269 odst. 1 stanovípodstatně přísnější trest pro toho, kdo nenastoupí vojenskouslužbu s úmyslem vyhnout se jí trvale, je nepřijatelné vykládattoto ustanovení tak, že trvale je vlastně dočasně či krátkodobě.Při takovém výkladu by četnost trestných činů byla určovánavlastně počtem povolání ke službě, která orgán vojenské správyvydá. Je nepochybné, že i po odsuzujícím rozsudku za první takovýčin je možné doručit povolávací rozkaz nový, jeho neuposlechnutívšak nelze hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozímsoudním řízení zjištěn úmysl nenastoupit službu trvale". Dosavadníjudikatura Ústavního soudu je tedy jednoznačná a skýtá dostatekinterpretačních instrumentů k tomu, aby soudy tam, kde došlok porušení zásady "ne bis in idem" zasáhly. K tomu postačí přisoučasné právní úpravě dosavadní znění §269 a §270 trestníhozákona, jakkoli si Ústavní soud dokáže představit úpravu, kteráv budoucnu bude lépe odpovídat potřebám této problematiky. Ústavnísoud rozhoduje nicméně pouze "de lege lata", a proto mu nezbylo,než zjistit, že ani ustanovení §269 a §270trestního zákonanelze charakterizovat jako protiústavní, jestliže jejichinterpretace nevylučuje výklad, který ústavní zásadu článku 40odst. 5 Listiny základních práv a svobod respektuje.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně 3. února 1999
Odlišné stanoviskoVe věci uvedené spisové značky podávám do výroku nálezupodle §14 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněnípozdějších předpisů, následující odlišné stanovisko (JUDr. I. J.).Domnívám se, že je třeba vyhovět návrhu v rozsahu, kterýmje napadáno ustanovení §269 tr. zák., a citované ustanovenízrušit. Své odlišné stanovisko odůvodňuji takto:Návrhem napadené ustanovení §269 tr. zák. představujesvým způsobem relikt minulosti, spojený s absencí právní možnostiobčana uplatnit výhradu svědomí v souvislosti s výkonem službyv ozbrojených silách. Toto zákonné ustanovení dopadalo na případy,kdy z důvodu výhrady svědomí jedinec natrvalo odmítl absolvovatslužbu v armádě, přičemž možnost služby civilní tehdyneexistovala. Do zcela jiné pozice se předmětné zákonné ustanovenídostává ve světle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod(dále jen Listina). Již na tomto místě však budiž zdůrazněno, že§269 tr. zák. není bez dalšího v kolizi s citovaným článkemListiny. Listina v tomto směru upravuje dovolenou výhradu svědomí,pro kterou nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu.Naproti tomu §269 tr. zák. dopadá na takové způsoby uplatněnízmíněné výhrady, které jsou nedovolené, tudíž protiprávní.Za trestný čin podle §269 tr. zák. lze odsoudit pachatelejen jednou, naproti tomu za delikt podle §270 tr. zák. je možnétrestní postih opakovat. Přitom v obou případech jde o úmyslnétrestné činy nenastoupení služby v ozbrojených silách. Nemožnostopakování prvého trestného činu plyne ze znaku jeho subjektivnístránky, jímž je úmysl vyhnout se trvale vojenské činné služběnebo zvláštní službě (§269 odst. 1 tr. zák.). Tento specifickýúmysl ve spojení s koncepcí jednoho a téhož skutku zastávanouÚstavním soudem (srov. např. IV. ÚS 81/95, IV. ÚS 82/97) zmíněnéopakování vylučuje. Má-li být uvedená judikatura Ústavního souduv rozhodovací činnosti soudů obecných respektována, musejí tytoaplikovat citovaná ustanovení trestního zákona výše popsanýmzpůsobem. V důsledku toho ovšem dochází k naznačeným nerovnostemco do trestnosti osob.Tvrzenou nerovnost v omezení trestním zákonem prohlubujenavíc nelogičnost této právní úpravy spočívající v tom, že deliktpostižitelný jen jedenkrát je závažnější (§269 tr. zák.), kdežtodelikt méně závažný (§270 tr. zák.) lze postihovat opakovaně.Takovýto protismyslný způsob diferenciace trestní odpovědnosti zaúmyslné delikty vyplývá opět ze znaku subjektivní stránkytrestného činu podle §269 odst. 1 tr. zák., jímž je uvedenýspecifický úmysl vyhnout se trvale vojenské činné službě nebozvláštní službě.V samotné skutkové podstatě deliktu podle §269 odst. 1 tr.zák., vzhledem k současné možnosti vykonat civilní službu, je takzakotvená nerovnost podmínek v odpovědnosti pachatelů za jinaksrovnatelné trestné činy, prohloubená ještě tím, že nelze opakovatdelikt přísnější, kdežto delit mírněji trestný ano. Takto vymezenéznaky skutkových podstat trestných činů rozlišené pouzespecifickým úmyslem odporují zásadě rovnosti před zákonem.Zmíněný specifický úmysl vyhnout se trvale vojenské činnéslužbě nebo zvláštní službě zakládající tuto nerovnost, kromě tohopředstavuje podmínku trestní odpovědnosti, která z hlediska svéexistence nevyhovuje požadavku na určitost právní úpravy (tonarozdíl např. od §234 odst. 1 tr. zák.: úmysl zmocnit se cizívěci).Napadené ustanovení §269 tr. zák. vzhledem k uvedenýmskutečnostem koliduje v prvé řadě s čl. 1 Ústavy ČR.Patří-li k atributům právního státu mimo jiné požadavekurčitosti právní úpravy, potom znak skutkové podstaty "úmyslvyhnout se trvale...službě" tomuto postulátu nevyhovuje pro svojivágnost. To je zvláště markantní i v návaznosti na možnost výkonucivilní služby, která je rovněž spojena s trvalostí v rozhodnutíobčana nevykonávat službu v ozbrojených silách.V návaznosti na čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny senapadené ustanovení trestního zákona dotýká též čl. 39 Listiny.Toto ustanovení garantuje základní právo občana na jinou právníochranu v tom smyslu, že podmínky trestní odpovědnosti musístanovit zákon, přičemž jejich stanovení zákonodárcem musí býtnavíc určité (čl. 1 Ústavy ČR) a zaručeno všem bez rozdílu, resp.aplikovatelné stejně na stejné případy.Důvody pro zrušení §269 tr. zák. se dále významně opírajío ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1Listiny).Pokud by bylo citované zákonné ustanovení zrušeno, otevíráse tím cesta ke spravedlivému řízení ve všech trestních věcechnenastoupení služby v ozbrojených silách pravomocně skončenýchpřed soudy obecnými. Mohlo by se tak stát v obnoveném řízenítrestním (§71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, veznění pozdějších předpisů).Na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona, návrh napovolení obnovy může podat i sám obviněný (stěžovatel), jakoži další oprávněné osoby, nehledě na zákonnou povinnost obecnéhosoudu oznámit státnímu zástupci okolnost, která by mohla odůvodnitnávrh na povolení obnovy, o níž se soud dozví. Vzhledem k tomu, žeby ve věcech nenastoupení služby v ozbrojených silách šlov souvislosti se zrušeným §269 tr. zák. vždy o důvod obnovy veprospěch obviněného, je také státní zástupce povinen o němneprodleně zpravit obviněného, anebo není-li to možné, jinouosobu, oprávněnou k podání návrhu, pokud takový návrh nepodá sám.Srovnáme-li ustanovení §269 tr. zák. s některýmizahraničními právními úpravami, zjistíme, že např. rakouskývojenský trestní zákon z r. 1970 upravuje v §7 pouze skutkovoupodstatu trestného činu "neuposlechnutí povolávacího rozkazu".Znaky této skutkové podstaty odpovídají nejspíše §270 českého tr.zák. Obdobné ustanovení jako §269 českého tr. zák. zákoníkrakouský nezná.Německý branný trestní zákon dokonce neobsahuje aniskutkovou podstatu srovnatelnou s §7 rakouského kodexu, resp.s §270 českého tr. zák. Tomu odpovídá též silná ústavní pozicesvobody svědomí v souvislosti s možnou výhradou, pokud jdeo vojenskou službou ve zbrani, vyjádřenou v čl. 4 odst. 3, jakoži v čl. 12a odst. 2 německého základního zákona. Zároveň všakSpolkový ústavní soud konstatoval, že právo odmítnout vojenskouslužbu z důvodů svědomí nezahrnuje právo odmítnout výkon náhradnícivilní služby /BVerfGE 19, 135 (137), 23, 127 (132)/. Jepříznačné, že německá zákonná úprava výkonu civilní služby jepřitom velmi vstřícná, to ve srovnání s úpravou českou, neboťpříslušný zákon ve svém §15a k tomu mimo jiné uvádí: "...kcivilní službě nebude povolán ten, kdo prohlásí, že vstoupí dopracovního poměru, v jehož rámci bude vykonávat nemocniční nebojinou péči o osoby, anebo jestliže se již v takovém pracovnímpoměru nachází...".Ještě dále jdou některé jiné zahraniční úpravy, zejména cose týče respektování výhrady svědomí i ve vztahu k civilní službě.Např. v italském zákoně o podmínkách uplatnění výhradysvědomí, jenž se stal účinným 1. 1. 1999, je explicitně stanoveno,že rozsudek, jímž byl někdo uznán vinným a potrestán za odmítnutívýkonu vojenské nebo civilní služby, znamená jeho úplné zproštěnívojenské povinnosti. Tím se lze vyhnout problému opakovanéhotrestního postihu. Podobně i španělský ústavní soud v r. 1996judikoval, že osoba odmítající vojenskou službu má vykonat službualternativní, avšak tato není zásahem do svobody názorů.Jen toto minimální srovnání naznačuje, že nejen §269 tr.zák. se jeví jako určitá anomálie, spojená s instrumentáriemtrestní politiky minulé, tj. předlistopadové doby. Ta neuznávalavýhradu svědomí ani na úrovni ústavní (čl. 32 odst. 2 a čl. 37odst. 2 Ústavy ČSSR) a na rozdíl od čl. 15 odst. 3 Listinysloužila k přísnému a opakovanému postihu všech, kteří výhradusvědomí vyjádřili fakticky nenastoupením služby v ozbrojenýchsilách natrvalo.Uvedená fakta tedy nesporně hovoří pro zrušení nejen §269tr. zák., ale spíše navozují potřebu zcela nové právní úpravyodpovědnosti za neplnění vojenské a civilní služby. Mělo by se takstát způsobem, který bude respektovat jak podstatu čl. 15 odst.1, 3 Listiny, tak specifickou podstatu deliktů spojených s taktoústavně zaručenou svobodou svědomí. V rovině trestněprávní (hmotnéi procesní) se de lege ferenda zvláštní povaha zmíněných deliktůnutně dotkne dosavadní teorie jednoty a totožnosti skutku, jakz ní vychází praxe obecných soudů a jak její posun naznačilÚstavní soud ve svých nálezech citovaných výše. Inspirací nechťjsou i zahraniční úpravy, zejm. italská, reagující na problémopakovaného postihu těchto trestných činů tím, že jejich pachateletrestá pouze jedenkrát, a to relativně přísně.V Brně dne 3. února 1999Odlišné stanoviskosoudce Ústavního soudu JUDr. P. V. k nálezu pléna ÚS ČR ze dne3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98Podle mého názoru mělo být návrhu Nejvyššího soudu vyhověno,a to z těchto důvodů:K atributům právního státu nepochybně patří, mimo jiné,požadavek, aby právní předpisy byly určité a jasné, jakož i to,aby jejich nesplnění bylo sankcionováno. Zákon, a především paktrestní zákon, musí být natolik zřetelný a jasný, aby každý mohlposoudit, jaké jednání je trestné, a aby mohl předvídat následkytakového jednání.Je mimo jakoukoli pochybnost, že napadená ustanovenítrestního zákona byla vydána v době, kdy jakákoli alternativak vojenské službě neexistovala a kdy jakékoli dovolávání sevýhrady svědomí či základních lidských práv a svobod mohlo být,a začasté také bylo, důvodem perzekuce. Za této situace by Ústavnísoud na sebe neměl v nadbytečné míře brát úkol interpretovatv novém ústavním rámci a ve zcela odlišných sociálněekonomickýchpodmínkách normy, jejichž smysl a účel byl zcela jiný. Smyslemtěchto předpisů bylo opakovaně trestat a věznit osoby odpírajícívojenskou službu, a to bez jakýchkoli časových omezení. Již samomechanické připojení nových skutkových podstat trestných činůproti civilní službě (§272a a násl. tr. zákona) učinilo trestníodpovědnost do jisté míry nepřehlednou a neurčitou. Za nověvzniklé situace, tj. po zavedení možnosti nahradit vojenskouslužbu službou civilní, se vlastně trvalého odmítání vojenskéslužby s trestními následky ani dopustit nelze, neboť nemůže býttrestné to, že někdo realizuje své ústavní právo ve smyslu čl. 15odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zákon samozřejmě můžestanovit podrobnosti, nemůže však patrně toto právo anulovat. Ten,kdo odmítá vykonat vojenskou službu se dle mého soudu můžedopustit pouze toho, že způsobem rozporným se zákonem č. 18/1992Sb., ve znění pozdějších předpisů, požádá o vykonání civilníslužby (např. po stanovené lhůtě), resp. neučiní relevantní projevvůbec (přitom ponechávám pro účely tohoto stanoviska stranouposouzení toho, zda citovaný zákon o civilní službě je ve svýchpodmínkách pro projev výhrady svědomí v souladu s ústavními právyobčanů). Pak by měl být spíše stíhán za porušení zákona o civilníslužbě, resp. za obecné vyhýbání se "služební povinnosti".Na základě výše uvedených skutečností se jeví zejménaustanovení §269 tr. zákona jako jistá anomálie a v tomto směruplně sdílím právní názory vyjádřené v odlišném stanovisku soudkyněÚstavního soudu JUDr. Ivany Janů.Sdílím stanovisko pléna, že má být ctěn princip minimalizacezásahů, tedy že ke zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovenípro neústavnost má být přistoupeno teprve tehdy, nelze-li dojítk ústavně konformní interpretaci. Po mém soudu se však žádnýprincip neobejde bez výjimky, která jej potvrzuje. Úzkoprsé lpěnína principech by mohlo Ústavní soud dostat do situace, kdy, jak jeto ostatně zřejmé i z případů, které iniciovaly tuto plenární věc,jeho interpretačních návodů nikdo nedbá (ať již proto, že jimnerozumí, či rozuměti nechce, resp. jim, v některých jinýchvěcech, někdy ani dost dobře rozumět nelze). Zásada minimalizacezásahů by nepochybně měla být respektována vždy, jedná-li seo posuzování ústavnosti právních předpisů přijatých po roce 1989.Trvat na tomto principu též u předpisů vydaných v režimu, kterýzákonodárce současně prohlašuje za zločinný, nelegitimnía zavrženíhodný (a toto hodnocení stvrdil i Ústavní soud ve svémnálezu publikovaném pod č. 14/1994 Sb.), může v mnoha případechvést ke zcela schizofrenním situacím. Kromě toho by i Ústavní soudměl respektovat princip hospodárnosti řízení a zamezit situacím,kdy jeho jasně vyslovený názor není respektován.Neústavnost nelze odvozovat jen z textu právního předpisua z jeho výkladu, ale i z účelu, pro který byl konkrétní předpiszamýšlen a určen. Tento účel, jak bylo již výše vyloženo, je zcelajasně neslučitelný se současným chápáním lidských práv a svobod.Dojde-li proto Ústavní soud k názoru (a tento názor jev odůvodnění nálezu, byť jen okrajově, přítomen), že je žádoucíprávní úprava nová, neměl by se v tak specifických a výjimečnýchpřípadech, jako je tento, rozpakovat přimět zákonodárce k činnostii tím, že takový předpis zruší, při současném rozumném odloženítermínu vykonatelnosti svého nálezu. O takový nález soudní praxezcela evidentně žádala a Ústavní soud měl tomuto žádání vyhovět.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.19.98.1
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 19/98
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
38/1999 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 19/13 SbNU 131
Populární název
Nenastoupení služby v ozbrojených silách
Datum rozhodnutí
3. 2. 1999
Datum vyhlášení
Datum podání
16. 7. 1998
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
2
Navrhovatel
SOUD - NS
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Klokočka Vladimír
Napadený akt
zákon; 92/1949; branný zákon, jak vyplývá ze změn a doplnění provedených Ústavou Československé socialistické republiky ze dne 11. července 1960 č. 100 Sb. , ve znění ústavního zákona ze dne 20. dubna 1990 č. 101 Sb. , ústavním zákonem o československé federaci ze dne 27. října 1968 č. 143 Sb. , ve znění ústavního zákona ze dne 20. prosince 1970 č. 125 Sb. a ústavního zákona ze dne 20. prosince 1970 č. 126 Sb. , zákonem ze dne 12. července 1950 č. 86 Sb. , zákonem ze dne 12. července 1950 č. 88 Sb. , zákonem ze dne 16. dubna 1958 č. 19 Sb. , zákonem ze dne 29. listopadu 1961 č. 140 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, zákonem ze dne 17. listopadu 1970 č. 100 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, zákonem ze dne 24. dubna 1974 č. 40 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, zákonem ze dne 21. června 1978 č. 64 Sb. a zákonem ze dne 14. března 1990 č. 72 Sb.; §22/1 zákon; 140/1961; trestní zákon; §269, §270
Typ výroku
zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
2/1993 Sb., čl. 2 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
140/1961 Sb., §269, §270
92/1949 Sb., §22 odst.1
Odlišné stanovisko
Janů Ivana Varvařovský Pavel
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (soud) základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /odpírání výkonu vojenské služby