ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.29.98
sp. zn. Pl. ÚS 29/98
Nález
Plénum Ústavního soudu
po ústním jednání dne 2. června 1999,
rozhodlo ve věci návrhu na zrušení ustanovení §15 odst. 2 písm.
c) a §15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, podaného podle §74
zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
navrhovatelem H. Q. T., spolu s ústavní stížností proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1998, sp. zn. 38 Ca
95/97, o zastavení řízení ve věci žaloby o přezkoumání rozhodnutí
Sekce cizinecké policie, Správy hlavního města Prahy, Policie
České republiky ze dne 3. února 1997, č. j. PSP-4-21/CP-c-97,
o zajištění stěžovatele dle §15 odst. 2 písm. c) zákona č.
283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
1. Ustanovení §15 odst. 2 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, se
zrušuje dnem 31. května 2000.
2. Návrh na zrušení ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 283/1991
Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
vymezeného slovy "a zajištění podle odstavce 2 nejdéle 30 dnů",
se zamítá.
3. Návrh na připuštění účasti N. T. D., navrhovatele ve věci sp.
zn. II. ÚS 483/98, jako vedlejšího účastníka, se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným osobně Ústavnímu soudu dne 13. července
1998, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 5. května 1998, sp.zn. 38 Ca 95/97, jímž bylo
zastaveno řízení ve věci žaloby o přezkoumání rozhodnutí Sekce
cizinecké policie, Správy hlavního města Prahy, Policie České
republiky ze dne 3. února 1997, č. j. PSP-4-21/CP-c-97,
o zajištění stěžovatele dle §15 odst. 2 písm. c) zákona č.
283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uvedeným rozhodnutím
obecného soudu se cítí být dotčen ve svých základních právech
a svobodách, vyplývajících z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), z čl. 9 odst.
4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, z čl.
36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina),
jakož i z čl. 1 Ústavy.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu sp. zn. 38
Ca 95/97, jejž si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze,
bylo zjištěno následující:
Stěžovateli byl rozhodnutím oddělení cizinecké policie
a pasové služby Policie České republiky v Litoměřicích ze dne 8.
listopadu 1996, č. j. PSV-303/CLTX-LU-96, podle §14 odst. 1 písm.
f) zákona č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakázán
pobyt na území České republiky do 7. listopadu 1999 s tím, že
lhůta k vycestování byla určena do 7. prosince 1996. Toto
rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie ze dne 14. března 1997, č. j.
PPR-8249-1/RCP-c-228-96. U Městského soudu v Praze probíhá
přezkumné řízení na základě žaloby proti uvedenému rozhodnutí (věc
je vedena pod sp. zn. 38 Ca 187/97). Kromě uvedeného byl
stěžovateli rozhodnutím Sekce cizinecké policie a pasové služby,
Správy hlavního města Prahy, Policie České republiky ze dne 3.
března 1997, č. j. PSP-1-279/CP-c-97, uložen podle §14 odst. 1
písm. f) zákona č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
zákaz pobytu na území České republiky do 31. března 2007 s tím, že
lhůta k vycestování byla určena do 25. března 1997. Toto
rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie ze dne 3. června 1997, č. j.
PPR-2541/RCP-c-225-97. Na základě žaloby podané stěžovatelem
probíhá u Městského soudu v Praze proti uvedenému rozhodnutí
přezkumné řízení (věc je vedena pod sp. zn. 38 Ca 261/97).
Dne 3. února 1997 pod č. j. PSP-4-21/CP-c-97 vydala Sekce
cizinecké policie, Správy hlavního města Prahy, Policie České
republiky příkaz k umístění stěžovatele v cele zadržení
a zajištění s tím, že k jeho zajištění došlo podle §15 odst. 2
písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za
účelem zjištění totožnosti. Dne 3. března 1997 byl vydán příkaz
k jeho propuštění z cely policejního zajištění s tím, že jeho
totožnost je ověřena.
Proti rozhodnutí o zajištění podal stěžovatel dne 31.
března 1997 u Městského soudu v Praze žalobu. Městský soud v Praze
dne 5. května 1998 usnesením sp. zn. 38 Ca 95/97 řízení zastavil.
Svůj postup odůvodnil tím, že v dané věci se nejednalo o přezkum
rozhodnutí v oblasti plnění úkolů státní správy dle §2 odst. 2
zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, konkrétně
pak dle zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž o plnění úkolů
směřujících k zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti dle §1
odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Jelikož, dle přesvědčení soudu, k zajištění stěžovatele Policií
České republiky došlo při zabezpečování veřejného pořádku
a bezpečnosti a nikoli v rámci plnění úkolů státní správy ve
věcech pobytu cizinců, absentovala pravomoc soudu dle hlavy druhé
části páté o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá zejména rozpor
napadeného rozhodnutí obecného soudu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy, s čl.
9 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,
s čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy, a dále se
cítí být dotčen ve svých základních právech a svobodách
i v důsledku průtahů v řízení, když obecný soud, s výjimkou výzvy
k zaplacení soudního poplatku, zůstal, dle jeho přesvědčení, ve
věci nečinný ode dne podání žaloby 31. března 1997 do 5. května
1998, kdy řízení zastavil. Stěžovatel se v této souvislosti
dovolává precedenčního působení nálezu Ústavního soudu ze dne 11.
prosince 1997, sp. zn. I. ÚS 313/97.
Kromě uvedeného stěžovatel spolu s ústavní stížností proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1998, sp. zn.
38 Ca 95/97, podává podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, návrh na zrušení ustanovení §15 odst. 2
písm. c) a §15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, vymezeného slovy "a zajištění podle odstavce
2 nejdéle 30 dnů", a ustanovení §16 odst. 3 a §17 odst. 2 zákona
č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když tato považuje
za stojící v rozporu s čl. 9 odst. 4 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech, s čl. 36 odst. 1, 2 Listiny.
Důvod tohoto rozporu spatřuje v absenci práva na soudní ochranu
v případech omezení svobody dle napadených ustanovení zákona
o Policii České republiky a zákona o pobytu cizinců na území České
republiky.
Podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na
zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich
jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost,
která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení
stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se
o jiný právní předpis. Předmětem ústavní stížnosti je usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1998, sp. zn. 38 Ca
95/97, jež se týkalo přezkumu rozhodnutí Policie České republiky
dle §15 odst. 2 písm. c) a §15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, nikoli však výše uvedených
rozhodnutí Policie České republiky dle zákona č. 123/1992 Sb., ve
znění pozdějších předpisů.
Z uvedeného důvodu Ústavní soud usnesením ze dne 24.
listopadu 1998, č. j. III. ÚS 311/98-13, přerušil řízení dle §78
odst. 1 zákona o Ústavním soudu pouze u ustanovení §15 odst. 2
písm. c) a u ustanovení §15 odst. 3, vymezené slovy "a zajištění
podle odstavce 2 nejdéle 30 dnů", zákona č. 283/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, když pouze u těchto ustanovení konstatoval
naplnění podmínek vyžadovaných ustanovením §74 zákona o Ústavním
soudu pro přerušení řízení o ústavní stížnosti a zahájení řízení
o zrušení zákonů a jiných právních předpisů na návrh toho, kdo
podal ústavní stížnost [§64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Jelikož v případě návrhu na
zrušení ustanovení §16 odst. 3 a §17 odst. 2 zákona č. 123/1992
Sb., ve znění pozdějších předpisů, podmínky vyžadované
v ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu splněny nebyly, nezbylo,
než jej považovat za návrh podaný někým zjevně neoprávněným,
v důsledku čehož byl dle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, v uvedeném usnesení č. j. III.
ÚS 311/98-13 odmítnut.
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 31. května 1999,
navrhovatel ve věci sp. zn. Pl. ÚS 29/98 podal návrh na připuštění
účasti N. T. D., navrhovatele ve věci sp. zn. II. ÚS 483/98, jako
vedlejšího účastníka, když tento spolu s ústavní stížností podal
návrh na zrušení ustanovení §15 odst. 2 písm. b) a §15 odst. 3
zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
II.
Podle §42 odst. 3 a §69 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh
Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 7. ledna 1999
předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Prof. Ing.
Václav Klaus, CSc. potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženými
v ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, že zákon č. 283/1991 Sb. a rovněž i jeho
novely č. 23/1993 Sb. a č. 326/1993 Sb. byly schváleny potřebnou
většinou poslanců České národní rady, resp. Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky (zákon č. 283/1991 Sb. dne 21. června
1991, zákon č. 26/1993 Sb. dne 21. prosince 1992, zákon č.
326/1993 Sb. dne 8. prosince 1993), byly podepsány příslušnými
ústavními činiteli a řádně vyhlášeny. Ve vyjádření předsedy
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je obsaženo
stanovisko, že zákonodárný sbor při přijímání napadených zákonů
jednal v přesvědčení o jejich souladu s Ústavou, ústavním pořádkem
a právním řádem.
Dále se v něm uvádí, že §15 odst. 2 písm. c) a §15
odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
nelze považovat za stojící v rozporu s čl. 9 odst. 4 Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech, jelikož uvedené
ustanovení v kontextu celého čl. 9 má spíše trestněprávní
charakter. Shodně se konstatuje neopodstatněnost návrhu ohledně
rozporu napadených ustanovení zákona o Policii České republiky
s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Návrh je v této souvislosti
považován za účelový ve spojení s rozhodnutím sp. zn. 38 Ca 95/97
Městského soudu v Praze. Ve vyjádření se dále namítá, že orgány
veřejné moci mají v rámci diskrečního práva možnost posoudit
proporcionalitu mezi veřejným zájmem na vyhoštění cizince (jemuž
předchází zajištění) a zájmem na ochraně jeho základních práv
a svobod. Vypuštěním zmíněných ustanovení ze zákona o Policii
České republiky, a tím faktickou nemožností policejních složek
ověřovat totožnost zajištěných osob, by, dle názoru Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky, došlo k vážnému narušení
tohoto principu přiměřenosti v neprospěch veřejného zájmu.
III.
Dle ustanovení §15 odst. 2 písm. c) zákona o Policii
České republiky je policista oprávněn zajistit osobu, o níž se lze
odůvodněně domnívat, že neoprávněně vstoupila nebo neoprávněně
pobývá na území České republiky, a řízení o vyhoštění této osoby
nemohlo být zahájeno, protože nemohla být zjištěna její totožnost.
Odstavec 3. uvedeného zákonného ustanovení pak omezuje zajištění
podle odstavce 2. nejdéle na dobu 30 dnů (a dále zajištění podle
odstavce 1, omezuje na 24 hodin), a to od okamžiku omezení osobní
svobody.
Uvedená ustanovení představují zákonný rámec pro
internaci cizinců, kteří neoprávněně vstoupili nebo pobývají na
území České republiky a u nichž nelze zjistit totožnost, pročež
nemohlo být zahájeno řízení o jejich vyhoštění. Délka této
internace je omezena lhůtou třiceti dnů. Jde proto o jeden
z případů zákonné úpravy zbavení svobody.
Dle čl. 36 odst. 2 Listiny, kdo tvrdí, že byl na svých
právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit
na soud, aby přezkoumal zákonnost takovéhoto rozhodnutí,
nestanoví-li zákon jinak, přičemž z pravomoci soudu však nesmí být
vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí, týkajících se základních práv
a svobod podle Listiny. Mezi tato patří i základní právo plynoucí
z ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být
stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který
stanoví zákon.
Dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody
zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve
kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody
a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Evropský
soud pro lidská práva přitom uvedené ustanovení Úmluvy
interpretuje v tom smyslu, že v něm obsažená záruka se aplikuje na
všechna zbavení svobody, ať už spadají do jedné z kategorií
uvedených v čl. 5 odst. 1 či nikoli, neboť obecným účelem je zde
poskytnout jednotlivci účinnou kontrolu legálnosti jeho zbavení
svobody (De Wilde, Ooms a Versyp z roku 1970, A-12, De Jong,
Baljeta van den Brink z roku 1984, A-77).
Smyslem uvedených ustanovení Listiny i Úmluvy je moderní
právní úprava principu habeas corpus, a to zobecněná na všechny
případy zbavení lidské svobody veřejnou mocí. Nezbytnost
striktního dodržování tohoto principu, a to v souvislosti
s ustanovením čl. 40 odst. 1 Listiny, vyjádřil Ústavní soud ve
svém rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 5/94 (ÚS, sv. 2, s. 155
a následující).
Kromě požadavku soudního rozhodování o zbavení svobody
úprava, obsažená v čl. 8 Listiny, respektuje i požadavek
urychleného rozhodování, zakotvený v čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a to
jak při rozhodování o vazbě (čl. 8 odst. 3, 4 Listiny, §69, §75
až 77 tr. ř.), tak při rozhodování o převzetí nebo držení osoby
v ústavní zdravotnické péči bez jejího souhlasu (čl. 8 odst. 6
Listiny, §191a až 191g o. s. ř.).
Rozhodnutí o zajištění cizince dle §15 odst. 2 písm.
c) a §15 odst. 3 zákona o Policii České republiky je rozhodnutím
správního orgánu, nařizujícím zbavení svobody. Lze v této
souvislosti pouze souhlasit s názorem doktrinárním, dle něhož
"není důležité, jak je akt správního orgánu označen (rozhodnutí,
jmenování, udělení, opatření, dohoda, usnesení, výměr, rozkaz,
zřízení, výnos, potvrzení, oběžník, upozornění, výzva, příkaz,
výpověď, oznámení, souhlas, stvrzenka, výmaz, koncese, povolení,
schválení a jiné). Podstatné je, zda správní úřad takovým aktem
autoritativním a právním moci schopným způsobem zasáhl do právní
sféry fyzické nebo právnické osoby." (J. Bureš, L. Drápal, M.
Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s.
661)
Je otázkou, zda je možné postup dle §247 a následujících
o.s.ř. považovat za soudní rozhodování dle čl. 36 odst. 2 Listiny
a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Ústavní soud zastává názor, že tomu tak není, a to z toho
důvodu, že aplikace právní úpravy soudního přezkumu správních
rozhodnutí o zajištění cizinců dle §15 odst. 2 písm. c) a §15
odst. 3 zákona o Policii České republiky na základě žaloby dle §244 a následujících o.s.ř. nesplňuje požadavek urychlenosti
takovéhoto rozhodování ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Absence
tohoto požadavku je patrná ze srovnání s úpravou lhůt při
rozhodování o vazbě (čl. 8 odst. 3, 4 Listiny, §69, §75 až 77
tr. ř.) a při rozhodování o převzetí nebo držení osoby v ústavní
zdravotnické péči bez jejího souhlasu (čl. 8 odst. 6 Listiny, §191a až 191g o. s. ř.).
Z hlediska těchto argumentů Ústavní soud nevidí prostor pro
ústavně konformní interpretaci ustanovení §247 a následujících
o.s.ř. ve smyslu soudního rozhodování o zbavení svobody dle §15
odst. 2 písm. c) a §15 odst. 3 zákona o Policii České republiky.
Z čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 36 odst. 2 Listiny ve spojení
s čl. 8 odst. 2 Listiny plyne pro zákonodárce povinnost všechny
případy zbavení svobody veřejnou mocí postavit pod efektivní
kontrolu nezávislého soudního rozhodování. Uvedený soudní přezkum
je proto nezbytnou součástí každé zákonné úpravy zbavení svobody,
bez něhož tato pro rozpor s uvedenými ustanoveními Úmluvy
a Listiny samostatně nemůže obstát.
Z uvedeného důvodu Ústavní soud ustanovení §15 odst. 2
písm. c) zákona o Policii České republiky zrušil.
V této souvislosti se pro úplnost sluší konstatovat
opodstatněnost námitky účastníka řízení, Parlamentu České
republiky, dle které čl. 9 odst. 4 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech se týká pouze zbavení svobody
v trestním řízení, a tudíž jej nelze vztáhnout na posuzování
ústavnosti §15 odst. 2 písm. c) zákona o Policii České republiky.
Tato skutečnost ale nic nemění na rozporu uvedeného zákonného
ustanovení s příslušnými ustanoveními Úmluvy a Listiny.
Podle ustanovení §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, se zákon, nebo jeho jednotlivá
ustanovení, u kterých Ústavní soud dojde k závěru o jejich rozporu
s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy,
zrušuje dnem, který Ústavní soud v nálezu určí. Ústavní soud,
uvědomuje si účel a smysl institutu internace cizinců z důvodu
zjištění jejich totožnosti, rozhodl o posunutí dne zrušení
ustanovení §15 odst. 2 písm. c) zákona o Policii České republiky
na 31. květen 2000, aby tím poskytl zákonodárci prostor k nápravě
ústavního deficitu uvedené zákonné úpravy.
Dalším z posuzovaných byl návrh na zrušení ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
vymezeného slovy "a zajištění podle odstavce 2 nejdéle 30 dnů".
Lhůta 30 dnů, obsažená v §15 odst. 3 zákona o Policii
České republiky, se kromě zajištění dle §15 odst. 2 písm. c)
uvedeného zákona vztahuje i na další dva případy: dle písm. a) na
zajištění osoby, která má být podle vykonatelného rozhodnutí
vyhoštěna a dle písm. b) na zajištění osoby, o jejímž vyhoštění
bylo zahájeno řízení a je důvodné podezření, že se tato osoba
nepodrobí rozhodnutí o vyhoštění nebo bude mařit výkon takovéhoto
rozhodnutí.
Pokud Ústavní soud posuzoval ústavnost ustanovení
právních předpisů obsahujících lhůty, činil tak pouze v návaznosti
na práva, resp. povinnosti, jež byly těmito lhůtami vymezeny (Pl.
ÚS 3/94 - ÚS, sv. 1, s. 279 a následující). Posuzování ústavnosti
§15 odst. 3 zákona o Policii České republiky pak v souvislosti se
zrušením ustanovení §15 odst. 2 písm. c) uvedeného zákona ztrácí
smysl. Zkoumání ústavnosti §15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, z hlediska jeho vztahu k §15 odst. 2
písm. a) a b), případně §15 odst. 1 uvedeného zákona pak
nesplňuje podmínky obsažené v §74 zákona o Ústavním soudu,
jelikož uplatněním těchto ustanovení zákona o Policii České
republiky nenastala skutečnost, jež je předmětem ústavní
stížnosti. Z uvedeného důvodu Ústavní soud návrh na zrušení
ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, vymezeného slovy "a zajištění podle odstavce
2 nejdéle 30 dnů", zamítl.
Návrh na připuštění účasti N. T. D., navrhovatele ve věci
sp. zn. II. ÚS 483/98, jako vedlejšího účastníka, když tento spolu
s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení §15 odst.
2 písm. b) a §15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, byl Ústavním soudem zamítnut z důvodu
nesplnění podmínky identity návrhů, vyžadované v ustanovení §35
odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Jak již bylo uvedeno, pokud
Ústavní soud posuzuje ústavnost ustanovení právních předpisů
obsahujících lhůty, činí tak pouze v návaznosti na práva, resp.
povinnosti, jež byly těmito lhůtami vymezeny (Pl. ÚS 3/94 - ÚS,
sv. 1, s. 279 a následující). V daném případě to znamená
u ustanovení §15 odst. 3 zákona o Policii České republiky ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 28/98 vazbu na ustanovení §15 odst. 2 písm. c)
uvedeného zákona, ve věci sp. zn. II. ÚS 483/98 pak na ustanovení
jiné, a to §15 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. června 1999