ECLI:CZ:US:2000:1.US.10.99
sp. zn. I. ÚS 10/99
Usnesení
I. ÚS 10/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného advokátem JUDr. P. C., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 1998, č. j. 19 Co 93/98-160, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 12. 1997, č. j. 6 C 1037/93-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že shora uvedenými rozsudky obecných soudů byla v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy zamítnuta žaloba o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd. Na základě citovaného zákona se právní předchůdkyně stěžovatele, paní M. Š., domáhala vydání nemovitostí v obci a k. ú. Č. vůči Českým drahám, s. o., Praha (dále jen "vedlejší účastník"). Předmětné nemovitosti patřily původně rodičům právní předchůdkyně stěžovatele a byly jim odňaty podle vládního nařízení č. 15/59 Sb.
V průběhu řízení paní M. Š. zemřela a v řízení pokračovali jako dědici stěžovatel a jeho matka paní H. T., po jejím úmrtí dále jen stěžovatel.
Vedlejší účastník nechal v uvedené věci vypracovat znalecký posudek o ceně nemovitostí. Stěžovatel uvedl, že v následujícím mimosoudním jednání vedlejší účastník zastával stanovisko, že je ochoten vydat původní část domu, kde se nacházejí nyní dílny, avšak bez pozemku, protože o pozemek právní předchůdkyně stěžovatele nepožádala. Vedlejší účastník nebyl ochoten vydat novou část domu s tím, že jde o novostavbu na místě zbourané původní budovy. Na základě tohoto jednání byl vypracován návrh dohody o vydání nemovitostí, ale k podpisu dohody ze strany vedlejšího účastníka nedošlo.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí přibral do následného soudního řízení znalce, který se měl vyjádřit k tomu, zda se k datu odnětí nemovitostí (rok 1960) jednalo o jednu stavbu nebo o více samostatných staveb, popř. zda a jak spolu tyto stavby souvisely. Dále se měl soudní znalec vyjádřit k otázce, zda ke dni uplatnění restitučního nároku se jednalo o jednu či více staveb a měl se také vyjádřit k možnému zhodnocení nemovitostí. Znalec v závěrech svého posudku uvedl, že se jedná o jednu stavbu, když jedna část vznikla zásadní přestavbou původních staveb a druhá část vznikla jako novostavba administrativní budovy. Znalec rovněž uvedl, že došlo ke ztrátě původního stavebnětechnického charakteru staveb. K posudku tehdejší žalobci (tzn. i stěžovatel) vyjádřili přesvědčení, že znalec překročil své oprávnění, neboť ve svém posudku vycházel z výslechu svědků, což mu dle názoru tehdejších žalobců nepříslušelo. Dále namítli, že se znalec v rozporu se svými oprávněními vyjádřil k právním otázkám i k otázkám, které mu nebyly položeny.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 25. 4. 1996 žalobu zamítl, když dovodil, že právní předchůdkyně stěžovatele nežádala o vydání pozemku. Ke stavbám prvoinstanční soud uvedl, že vzal za prokázané, že v době odnětí nemovitostí se jednalo o více samostatných staveb, které spolu funkčně souvisely. Prvoinstanční soud věc posoudil tak, že dům čp. 452 byl později zbourán, na jeho místě byla postavena nová budova a ke dni uplatnění nároku se jednalo o jednu stavbu, a to stavbu novou, kterou nelze vydat.
Proti rozsudku okresního soudu podali tehdejší žalobci včas odvolání. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 10. 1996 rozsudek okresního soudu zrušil. V odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil mj. názor, že žádost o vrácení majetku je třeba posuzovat tak, že bylo oprávněnými osobami žádáno i o stavební pozemek. Pokud se jedná o stavbu, resp. o posouzení jejího stavebnětechnického charakteru, podle závěru krajského soudu okresní soud pochybil, pokud soudního znalce nevyslechl. Krajský soud uvedl, že pokud by ani po výslechu znalce nebylo možno objektivně rozhodnout, bylo by nutné zvážit vypracování revizního znaleckého posudku.
V následném řízení u okresního soudu stěžovatel (v podstatě shodně s obsahem své ústavní stížnosti) namítal, že soudem určený znalec je znalcem jednak z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, jednak z oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné. Stěžovatel uvedl, že v dané věci se nejedná o ocenění nemovitostí a nejedná se o stavbu obytnou, nýbrž průmyslovou, a proto požadoval vypracování posudku jiným znalcem. Okresní soud návrhu stěžovatele na provedení důkazů nevyhověl, požádal znalce pouze o doplnění posudku a provedl výslech znalce. Poté žalobu znovu zamítl. Na základě znaleckého posudku soud dovodil, že se v době odnětí jednalo o jednu věc, a to věc hromadnou a že po přestavbě vznikl zcela nový komplex. Tuto stavbu soud označil za novou věc.
Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž opětovně vznášel námitky proti osobě znalce. Podle názoru stěžovatele neměl být tento znalec do řízení přibrán, neboť nejednal objektivně. Stěžovatel v rámci následného řízení u krajského osudu rovněž namítal, že okresní soud pochybil při právním posouzení věci, pokud dovodil, že v době odnětí se jednalo o jednu věc a nyní jde o věc novou.
Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 8. 10. 1998 napadený rozsudek ve věci samé potvrdil. Pokud se jedná o stěžovatelem vznesené námitky k osobě znalce, dospěl soud k závěru, že tyto námitky měly být vzneseny v okamžiku ustanovení znalce. Soud zároveň konstatoval, že nebylo zjištěno, že by se znalec věnoval výhradně činnosti související s obytnými stavbami. Krajský soud nepovažoval za zkrácení stěžovatele na jeho procesních právech, pokud znalec vycházel z údajů osob, které si bez účasti stran vyslechl. Krajský soud věc uzavřel tak, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že postup znalce byl příčinou pro stěžovatele nepříznivých závěrů posudku. K posouzení, zda se jedná o jednu nebo více věcí, soud uvedl, že není dána totožnost stavby v době jejího odnětí státem a v současné době.
Podle mínění stěžovatele je jeho ústavní stížnost odůvodněna tím, že napadenými rozsudky došlo k porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, jakož i k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel má za to, že v rozporu se zákonem č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, soudy neposkytly náležitou ochranu právům stěžovatele.
Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v několika ohledech. Má za to, že obecné soudy nesprávně posoudily námitky stěžovatele vůči znalci. Poukazuje na ustanovení §21 zákona č. 36/1967 Sb., o ustanovování znalců, a má za to, že jistě existuje v oboru stavby výrobní - průmyslové ústav, specializovaný na znaleckou činnost a domnívá se, že právě takový ústav měl být k vypracování znaleckého posudku vybrán. Dále stěžovatel uvádí, že se krajský soud nevypořádal s jeho námitkami, týkajícími se postupu znalce. V této souvislosti zejména namítá, že znalec vyslechl svědky bez účasti stěžovatele a k tomuto místnímu šetření stěžovatele ani nepřizval. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s tím, že se soudy nezabývaly jeho námitkami ohledně neprovedení příslušných výslechů na místě samém. Stěžovatel ve své stížnosti také poukazuje na údajně nesprávné právní závěry ze strany obecných soudů. Na straně jedné okresní soud ze znaleckého posudku dospěl k závěru, že v době odnětí se jednalo o jednu věc - a to věc hromadnou, na straně druhé krajský soud dochází k závěru, že se původně jednalo o vícero věcí a dnes v právním smyslu jde o věc jedinou, s tím, že po realizaci stavby došlo ke vzniku nové věci. Má za to, že otázku, zda se jednalo o jednu nebo více věcí, je třeba posuzovat z občanskoprávního hlediska a nikoliv z hlediska stavebněprávního. Stěžovatel přitom zdůraznil, že levá část objektu není nijak, dle jeho názoru, podstatně přestavěna.
Ústavní soud po zvážení skutkového i právního stavu v uvedené věci, po prostudování spisové dokumentace vč. příslušného znaleckého posudku a na základě vyjádření ze strany obecných soudů dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele není možno považovat za důvodnou.
Zásadní spornou otázkou bylo posouzení okolnosti, zda předmětný objekt je jednou stavbou či více samostatnými stavbami a zda se jedná o stavbu novou či původní, která byla přestavbou zhodnocena. Ústavní soud se po zvážení všech souvislostí přiklonil k názoru odvolacího soudu. Odvolací soud, stejně jako soud prvoinstanční, vycházel ze znaleckého posudku a z rozhodnutí stavebního úřadu, ze kterých dovodil, že sporný objekt je výrobním areálem. Své právní závěry odvolací soud správně opřel o znalecký posudek. Ze znaleckého posudku je zřejmé, že ústřední objekt tzv. německé školy byl zcela zdemolován. Nově vybudovaný ústřední objekt se liší svým půdorysem i stavební dispozicí od původního. Znalec přitom podrobně popsal, jaké změny se dotkly dalších okolních objektů. Z posudku je patrné, že tzv. prvky dlouhodobé životnosti jsou až na výjimky vybudovány zcela nově. Znalec popsal změny polohy obvodových zdí, příček, způsob zastřešení původního dvora. Ze závěru znaleckého posudku lze proto dospět k právnímu závěru, že není dána totožnost stavby v době jejího odnětí státem a v současnosti. Celý nově vzniklý areál podléhá jedinému právnímu režimu a je jediným funkčním celkem. Oddělením kterékoliv části by došlo k znehodnocení oddělené části z hlediska funkčního i hospodářského. Z posudku je dále patrné, že skutečnost, že zůstaly zčásti zachovány obvodové zdi některých z původních objektů, nemůže vést k závěru, že se jedná o původní stavbu. Všechny tyto skutečnosti jsou navíc podpořeny i údaji z příslušného katastru nemovitostí, ze kterých vyplývá, že sporná nemovitost je jedinou věcí.
Ústavní soud se zabýval předmětnou věcí především z pohledu všech námitek uplatněných stěžovatelem, a to ve vazbě na případné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Musel konstatovat, že tyto námitky stěžovatel uplatnil již v řízeních před obecnými soudy a že se obecné soudy těmito námitkami řádně zabývaly. Ústavní soud zvažoval ve všech souvislostech i stěžovatelův odkaz na judikaturu Ústavního soudu. Z judikatury, na kterou stěžovatel poukazuje (sp. zn. III. ÚS 150/93 pod poř. č. 49, s. 87 a násl. in sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) vyplývá, že princip nezávislosti soudu je třeba důsledně vztáhnout i k postupu soudu naznačenému v ustanovení §120 odst. 1 a 2 o. s. ř. Obecné soudy v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k návrhu (petitu) je třeba provést, popřípadě zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Zásada vyjádřená v ustanovení §18 o. s. ř. (povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků) neznamená však povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém úměrném poměru. Otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje ustanovení §132 o. s. ř. Toto ustanovení soudům ukládá, aby důkazy hodnotily podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti a aby rozhodly ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§153 odst. 1 o. s. ř.). Jen soudům přitom přísluší rozhodovat o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli. Porušení zásad stanovených v ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod nelze proto spatřovat v tom, že soudy nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků a jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Je přitom věcí soudů, jak s rozporem mezi provedenými důkazy naloží. K povinnosti soudů však patří okolnost provedený důkaz odporující důkazům ostatním ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 o. s .ř. hodnotit a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko přiměřeně vyložit (§132 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.). Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obsahuje zásady nestranného a spravedlivého procesu. K nim mj. náleží právo každého, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného postupu. Jestliže by obecné soudy vykročily z těchto zásad a při hodnocení důkazů jeden z nich opomenuly, zatížily by svá rozhodnutí a řízení jim předcházející nejen vážnou vadou, ale jednaly by i v rozporu se svými povinnostmi stanovenými v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Výše uvedené je možno vztáhnout na předmětnou věc s tím závěrem, že v dané věci obecné soudy rozhodovaly v rámci zákonem stanovených zásad a při hodnocení důkazů žádný z nich neopomenuly, resp. při hodnocení důkazů odpovídajícím způsobem zdůvodnily svůj postup.
Z právních závěrů vyplývajících z judikatury Ústavního soudu k sp. zn. III. ÚS 176/96 mj. vyplývá, že obdobně jako ve skutkové oblasti, tak i v nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentaci nastávají následky vedoucí k neúplnosti a zejména nepřesvědčivosti rozhodnutí. To je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V dané věci však Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně zabývaly i příslušnou právní argumentací.
Ústavní soud v dané věci, v návaznosti na shora uvedené shrnuje, že považoval na základě znaleckého posudku, jakož i s přihlédnutím k řízením před obecnými soudy, za prokázané, že obecné soudy vycházely ve svých závěrech z dostatečně zjištěného stavu věci. Obecný soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem soudu druhého stupně, provedl výslech znalce a odůvodnil přitom řádně své rozhodnutí ve věci samé. Obecný soud druhého stupně při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že znalec v rámci vymezeného úkolu provádí úkony potřebné k vypracování posudku. Je přitom povinen v posudku uvést ty okolnosti, z nichž při jeho vypracování vycházel (§13 odst. 1, 2 vyhl. č. 37/1967 Sb.). Krajský soud dospěl k závěru, že tuto povinnost znalec splnil. Pokud znalec použil ke zpracování posudku i údaje osob, které byly schopné se vyjádřit k důležitým skutečnostem a pokud stěžovatel nebyl přítomen těmto úkonům znalce, normy, upravující výkon znalecké činnosti, takový postup nikterak nevylučují. Po posouzení uvedené věci musel Ústavní soud přisvědčit odvolacímu soudu v tom směru, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že právě stěžovatelem kritizovaný postup znalce byl příčinou pro stěžovatele nepříznivých závěrů posudku.
Pokud jde o další námitku stěžovatele, týkající se neprovedení důkazu na místě samém, ač provedení takového důkazu původně soud prvního stupně zamýšlel, Ústavní soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí se touto okolností zabývá a považuje ve svých závěrech uvedenou námitku stěžovatele za irelevantní. Nutnost provedení jednotlivých důkazů posuzuje soud v průběhu řízení, a to mj. i v závislosti na výsledcích již provedených důkazů. Usnesením ze dne 31. 1. 1997, kterým bylo jednání odročeno za účelem "vyčkání důkazních návrhů a výslechu svědků na místě samém" nebyl okresní soud vázán ( §170 odst. 2 o. s. ř. ). Okresní soud byl tedy oprávněn své rozhodnutí o provedení dalších důkazů změnit, a to zejména s přihlédnutím k okolnosti, že stěžovatel neuvedl takové skutečnosti, ze kterých by bylo zřejmé, že výslechy svědků by mohly vést ke změně rozhodných skutečností pro vypracování posudku. Navíc způsob faktického užívání nemovitosti, který by mohl být výslechy svědků konkretizován, není pro posouzení otázky, zda se jedná o novou stavbu, rozhodný. Ústavní soud proto i v tomto případě dovodil, že napadený postup okresního soudu nemohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K zásadní námitce stěžovatele, který obecným soudům vytýká rozdílné právní hodnocení předmětné nemovitosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ani v tomto ohledu nelze se stěžovatelem souhlasit. Oba obecné soudy se shodly na právním závěru, že sporný objekt je výrobním areálem. Prvoinstanční soud konstatoval, že sporný objekt byl komplexem více samostatných staveb sloužících jednomu účelu, tzn. v právním smyslu hromadnou věcí a po vybudování nových staveb že vznikla zcela nová věc. Odvolací soud potvrdil, že v současné době není dána totožnost stavby v době jejího odnětí státem a v současnosti. Shodl se s názorem prvoinstančního soudu i v hodnocení této stavby jako nové věci, která podléhá jedinému právnímu režimu. Z tohoto pohledu oba obecné soudy shodně věc posoudily tak, že z právního hlediska se jedná o restituční věc, kterou nelze ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, vydat a nic na tom nemění ani okolnost, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil názor, že původně se u předmětné nemovitosti jednalo o vícero věcí. Právní závěr obou obecných soudů je z pohledu citovaného restitučního zákona shodný a vychází přitom, v intencích zákona, ze znaleckého posudku.
Ústavní soud po zvážení uvedené věci dovodil, že obecné soudy svým postupem neporušily nijaké ústavně zaručené právo či svobodu stěžovatele. V návaznosti na svou ustálenou judikaturu Ústavní soud podotýká, že není součástí soustavy obecných soudů České republiky. Nemůže proto zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů a do nezávislosti v rozhodování soudů, to vše ovšem za situace, že nebylo porušeno ústavní právo či svoboda chráněná Ústavou či Listinou základních práv a svobod.
V návaznosti na výše uvedené proto dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. dubna 2000