ECLI:CZ:US:2000:1.US.12.2000
sp. zn. I. ÚS 12/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., a.s., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. S. B., proti nečinnosti Okresního soudu v Domažlicích, spočívající v tom, že odmítá rozhodovat o jejích podnětech směřujících proti úředním potvrzením ze dne 24. 11. 1997, č.j. D 571/97, Nd 163/98, a ze dne 25. 2. 1998, č.j. D 572/97, Nd 9/98, a (2.) proti těmto úředním potvrzením, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je výrobcem likéru "b.". Výroba, distribuce a obchodní jméno jsou chráněny řadou ochranných známek, které jsou jejím majetkem a žádný jiný subjekt není v současnosti řádně zapsaným majitelem těchto průmyslových práv. Jak však stěžovatelka dodatečně zjistila, dne 11. 9. 1997 požádal ing. Z. H. Okresní soud v Domažlicích o dodatečné projednání dědictví po svém dědovi J. H. Okresní soud sice dědické řízení zastavil, avšak zároveň vydal ing. Z. H. a jeho matce J. H. potvrzení, podle něhož na K. H.a (syna J. H.a) přešla "všechna práva a povinnosti, která zůstaviteli J. H. náležela podle darovací smlouvy ze dne 1. 3. 1939 o převodu práv spojených s používáním obchodního jména k bylinnému likéru J. B., K., vignětě a láhvi". Obdobné potvrzení vydal Okresní soud v Domažlicích ing. Z. a J. H. rovněž v následném řízení o dodatečném projednání dědictví po K. H. Platnost této darovací smlouvy však soud nezkoumal, byť se jedná o smlouvu, jejíž pravost (a platnost) je vyloučena.
Stěžovatelka tvrdí, že vydáním těchto potvrzení vytvořil okresní soud faktický stav, kdy třetí osoby uznávají ing. Z. H. a J. H. za oprávněny vyrábět a distribuovat likér "b.", čímž prý stěžovatelce vznikají značné materiální škody, především na Slovensku, neboť slovenské orgány považují předmětná potvrzení za veřejné listiny. Protože stěžovatelka nebyla účastnicí obou dědických řízení, neměla žádný procesní prostředek, "kterým by mohla jejich výsledek zvrátit". Z toho důvodu se stěžovatelka pokusila dosáhnout nápravy tím, že se dne 29. 4. 1999 obrátila s podnětem na předsedu Okresního soudu v Domažlicích a požádala ho, aby okresní soud vydal v této věci opravná úřední potvrzení. Předseda soudu prý však dopisem ze dne 30. 4. 1999 pouze zopakoval názor uvedený v usneseních v dědickém řízení i v předmětných potvrzeních. Na to stěžovatelka reagovala dne 4. 5. 1999 dalším přípisem okresnímu soudu, v němž se domáhala nápravy vzniklé situace, přičemž její formu ponechala na uvážení soudu. Na tento přípis stěžovatelka navázala žádostí o zrušení předmětných potvrzení odeslanou soudu dne 4. 11. 1999. Předseda okresního soudu však přípisem ze dne 8. 11. 1999 zopakoval své zamítavé stanovisko a odmítl se podněty stěžovatelky vůbec zabývat.
V postupu Okresního soudu v Domažlicích spatřuje stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 11, v čl. 34, v čl. 36 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Tuto protiústavnost shledává stěžovatelka zejména v tom, že vinou okresního soudu je (jako jediný oprávněný majitel) nucena složitě prokazovat, že třetí osoba není majitelem uvedených práv. Proto prý v současnosti probíhá ve Slovenské republice určovací žaloba, týkající se pravosti a platnosti tzv. darovací smlouvy. Stěžovatelka nicméně tvrdí, že je nutno odstranit důsledky vydání předmětných potvrzení. Pochybení soudu prý tkví v tom, že potvrzení byla vydána neoprávněnou osobou (soudní tajemnicí) a že osvědčované skutečnosti nejsou známy ze spisu, což je v rozporu s §27 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Navíc by prý vydání předmětných potvrzení bylo možné pouze tehdy, jestliže by jejich účelem bylo uplatnění nebo hájení práv žadatele, leč nic takového soud nezkoumal. Z těchto důvodů se stěžovatelka domnívá, že okresní soud porušil její vlastnické právo ve smyslu článku 11 Listiny a že jednal v rozporu i s článkem 34 Listiny, zakotvujícím v odst. 1 ochranu práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti.
Kromě toho stěžovatelka namítá, že Okresní soud v Domažlicích porušil rovněž její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Tohoto pochybení se okresní soud údajně dopustil tím, že výše zmíněná podání stěžovatelky (adresovaná soudu) měl považovat za návrh na vydání úředního potvrzení a za návrh na vydání předběžného opatření podle §74 a násl. občanského soudního řádu. Tím, že okresní soud úřední potvrzení ani předběžné opatření nevydal, se prý dopustil odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud (1.) zakázal Okresnímu soudu v Domažlicích pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a ochranu vlastnictví "tím, že odmítá rozhodnout o jeho podnětech" a (2.) zrušil v záhlaví označená úřední potvrzení, popř. přikázal okresnímu soudu vydat úřední potvrzení, jimiž by zmíněná úřední potvrzení zrušil.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat věcnými námitkami ústavní stížnosti, je vždy povinen posoudit její aspekty procesní. V tomto směru musel Ústavní soud především zkoumat splnění procesních podmínek řízení samostatně u obou částí navrhovaného petitu ústavní stížnosti, tzn. u části směřující proti předmětným potvrzením a u části směřující proti nečinnosti Okresního soudu v Domažlicích.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Na toto ústavní vymezení navazuje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů počínaje dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti (srov. §72 odst. 2 citovaného zákona).
Ústavní soud konstatuje, že předmětná úřední potvrzení, vydaná dne 24. 11. 1997 a dne 25. 2. 1998, nelze považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv - ve smyslu uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu - poskytuje. To platí již z toho důvodu, že tato potvrzení byla vydána v rámci dědických řízení, jichž se stěžovatelka neúčastnila. Za těchto okolností by bylo možno předmětná potvrzení považovat pouze za "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, přirozeně toliko za situace, kdy by jimi skutečně a bezprostředně byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 30/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 22). V souzené věci je však podstatné, že k vydání předmětných potvrzení došlo již dne 24. 11. 1997 a dne 25. 2. 1998, a o jejich vydání se stěžovatelka dozvěděla nejpozději dne 29. 4. 1999, kdy Okresnímu soudu v Domažlicích zaslala tzv. podnět ke zmírnění důsledků stavu vzniklého vydáním předmětných úředních potvrzení. Ústavní stížnost však stěžovatelka podala až dne 7. 1. 2000.
Je tedy zřejmé, že ta část ústavní stížnosti, směřující proti citovaným úředním potvrzením, byla zjevně podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem. Za těchto okolností se proto Ústavní soud již z důvodu nadbytečnosti blíže nezabýval tím, zda předmětnými potvrzeními mohlo skutečně dojít k porušení některých (a jestliže ano, kterých) ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, a tuto část ústavní stížnosti pro její opožděnost odmítl [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Rovněž druhá část petitu ústavní stížnosti, jíž se stěžovatelka domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Domažlicích pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a vlastnictví tím, že odmítá rozhodnout o jejích podnětech, směřuje proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy .
Jak však Ústavní soud zjistil z příloh k ústavní stížnosti, na první přípis stěžovatelky ze dne 29. 4. 1999, v němž se domáhala zmírnění důsledků stavu vzniklého vydáním předmětných úředních potvrzení (např. vydáním opravného úředního potvrzení), odpověděl předseda Okresního soudu v Domažlicích přípisem ze dne 30. 4. 1999, v němž především konstatoval, že z podání stěžovatelky není zřejmé, v čem nesprávný postup soudu spatřuje. Dále (zejména) uvedl, že z úředního potvrzení žádná práva a povinnosti přímo nevznikají a že se vydává účastníku řízení právě proto, že je potřebuje k uplatnění či hájení svých práv. Jiné úřední potvrzení (např. "opravné úřední potvrzení") je možno vydat pouze na žádost účastníka řízení, jímž však stěžovatelka v případě těchto dědických řízení nikdy nebyla. Dalším přípisem ze dne 4. 5. 1999 stěžovatelka výslovně prohlásila, že její podnět není návrhem na zahájení řízení a že se domáhá nápravy nesprávného úředního postupu, který spočívá v nezákonném vydání předmětných potvrzení; dodává, že všechny náležitosti "skutkové podstaty odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. byly splněny". Stěžovatelka se konečně v přípisu ze dne 4. 11. 1999 zabývá důvody, proč považuje předmětná úřední potvrzení za nezákonná a proto žádá jejich zrušení nebo vydání potvrzení nových, kterými by soud "své závažné pochybení odstranil". Předseda Okresního soudu v Domažlicích dopisem ze dne 8. 11. 1999 stěžovatelce sdělil, že odkazuje na své předcházející vyjádření a že nárok na vydání úředního potvrzení má jen účastník řízení, nikoliv osoba další. Proto označil žádost o opravu potvrzení či vydání potvrzení nového za nedůvodnou a doporučil stěžovatelce dále se svými nároky obracet na Ministerstvo spravedlnosti ČR, odbor odškodňování.
Ústavní soud konstatuje, že každý právní úkon je nutno hodnotit nikoliv podle jeho označení, nýbrž podle jeho obsahu. V souzené věci stěžovatelka zaslala Okresnímu soudu v Domažlicích tři výše uvedené přípisy, jimiž se domáhala zmírnění důsledků stavu vzniklého vydáním údajných nezákonných úředních potvrzení. Přitom výslovně uvedla (přípisem ze dne 4. 5. 1999), že její podnět nebyl míněn jako návrh na zahájení řízení. Ve skutečnosti, že stěžovatelka požádala předsedu Okresního soudu v Domažlicích o zrušení předmětných úředních potvrzení (popř. vydání potvrzení nových, jimiž by byla původní potvrzení zrušena) a že předseda okresního soudu stěžovatelce opakovaně písemně sdělil, že vydat úřední potvrzení je možné pouze na žádost účastníka řízení (což není případ stěžovatelky, která nebyla účastníkem uvedených dědických řízení), však podle názoru Ústavního soudu zjevně nelze spatřovat porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu. Jak totiž předseda Okresního soudu v Domažlicích v přípisu ze dne 30. 4. 1999 správně uvedl, ze samotného úředního potvrzení žádná práva a povinnosti přímo nevznikají, neboť se jedná toliko o prostředek k uplatnění či hájení práv účastníků řízení. Proto tedy okresní soud správně odmítl předmětná potvrzení zrušit nebo vydat potvrzení nová, neboť tato potvrzení sama o sobě nejsou způsobilá porušovat práva stěžovatelky, nýbrž mohou být použita v případných dalších občanskoprávních řízeních.
Za tohoto stavu je zřejmé, že Okresní soud v Domažlicích neporušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jestliže odmítl rozhodovat o jejích podnětech. Tyto podněty totiž nelze považovat za návrhy na zahájení řízení, jež by byly k rozhodování způsobilé, a okresní soud je proto správně vyřídil nikoliv formou autoritativního individuálního právního aktu (rozhodnutím), nýbrž informativním sdělením stěžovatelce.
Ústavní soud tedy konstatuje, že tato část ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem a zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. 7. 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu