ECLI:CZ:US:2000:1.US.121.2000
sp. zn. I. ÚS 121/2000
Usnesení
I. ÚS 121/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného advokátem JUDr. V. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. 6 To 529/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že shora uvedeným usnesením Městského soudu v Praze a v řízení, které mu předcházelo, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Ke své stížnosti uvedl, že citovaným usnesením byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 6. 1999, sp. zn. 1 Nt 2016/98, jímž byl stěžovateli podle ust. §283 písm. d) tr. ř. zamítnut jeho návrh na povolení obnovy trestního řízení, které skončilo jeho pravomocným odsouzením rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 1997, sp. zn. 6 T 148/95. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 19. 6. 1997, když toho dne bylo odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 6To 214/97, zamítnuto.
Stěžovatel dále uvedl, že původní trestní řízení, které skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 1997, sp. zn. 6 T 148/95, bylo od počátku značně komplikované a ve věci se vyskytovala řada důkazů, které si navzájem odporovaly. Zmíněným odsuzujícím rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným, že dne 26. 4. 1994 kolem 21:40 hod. v Praze 5, ulicí A. stěžovatel řídil motorové vozidlo tov. značky Škoda 105L, přičemž při vjíždění do křižovatky s ulicí J. nerespektoval dopravní značku "Dej přednost v jízdě" a v křižovatce se tak střetl s osobním vozidlem tov. značky BMW s nímž zleva po ulici J., označené jako hlavní silnice, přijížděl R. R. V důsledku dopravní nehody došlo ke zranění spolujedoucího stěžovatele R. K. s dobou léčení přesahující šest měsíců.
Obecné soudy učinily závěr o vině stěžovatele i přesto, že se znaleckým posudkem nepodařilo přímo prokázat zjištění umístění osob ve vozidle, tzn. umístění obžalovaného (stěžovatele) a poškozeného. Stěžovatel uvedl, že považoval rozhodnutí obecných soudů za nespravedlivé, proto dal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, tento podnět byl však odložen. Stěžovatel si nechal na základě údajů, které byly zjištěny v průběhu soudního řízení, vypracovat nový znalecký posudek. Z tohoto posudku vyplývá, že rozbor, který byl proveden, nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel byl v kritické době na místě řidiče.
Stěžovatel namítal, že od počátku řízení o návrhu na povolení obnovy řízení byla zjevná snaha soudu zamezit povolení obnovy řízení a umožnit tak stěžovateli dosáhnout spravedlivého rozhodnutí při posouzení a porovnání všech důkazů. Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl návrh stěžovatele usnesením ze dne 1. 2. 1999, sp. zn. 1 Nt 2016/98. Citované rozhodnutí pak bylo zrušeno Městským soudem v Praze. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby oba znalce řádně vyslechl ve smyslu trestního řádu a dále měl soud s použitím těchto důkazů zjistit, jaká je míra jistoty, pokud se týká umístění osob v předmětném havarovaném vozidle. Stěžovatel vytýká soudu prvního stupně, že se se všemi těmito otázkami v rámci hodnocení důkazů řádně nevypořádal a má za to, že postup tohoto soudu je evidentně v rozporu se zásadami stanovenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Podle názoru stěžovatele ani odvolací soud svým usnesením ze dne 4. 11. 1999 nenapravil pochybení soudu prvního stupně. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že odvolací soud porušil zásadu spravedlivého procesu tím, že pouze konstatoval předchozí průběh řízení, sám rozhodnutí a řízení jemu předcházející nepřezkoumal a řádně neodůvodnil.
Řízení o návrhu na povolení obnovy řízení považoval stěžovatel rovněž za nespravedlivé, přičemž v této souvislosti uvedl, že principy spravedlivého procesu, který se odvíjí od ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) se musí uplatnit i v řízení o mimořádných opravných prostředcích a požadavek stěžovatele na obnovu řízení neznamenal, dle jeho názoru, zneužívání takového institutu.
Ústavní soud po posouzení skutkového i právního stavu a na základě vyjádření obecných soudů v uvedené věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele není důvodná.
Z vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 2 k předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že soud má za to, že v uvedené věci nebylo porušeno základní právo či svoboda stěžovatele. Obvodní soud pro Prahu 2 provedl v řízení před soudem všechny potřebné důkazy a hodnotil je podle nejlepšího vědomí a svědomí tak, jak mu ukládají příslušná ustanovení trestně právních předpisů. Soud považuje za nepodložené tvrzení stěžovatele, že zde byla od počátku řízení o návrhu na povolení obnovy řízení zjevná snaha soudu povolení obnovy řízení zamezit a znemožnit dosáhnout spravedlivého rozhodnutí. Při hodnocení důkazů v rámci řízení o obnově řízení soud vážil důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k závěru o nepovolení obnovy řízení. Soud přitom odkázal na své rozhodnutí v uvedené věci, ve kterém je obsaženo konkrétní odůvodnění.
Městský soud v Praze se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně ztotožnil se svým zamítavým rozhodnutím návrhu na povolení obnovy trestního řízení, které skončilo pravomocným odsouzením stěžovatele pro závažnou dopravní nehodu. Městský soud vyjádřil názor, že se stěžovatel snaží svým návrhem domoci jiného rozhodnutí ve věci, což je však v rozporu s obsahem spisu.
Po stránce procesní musel Ústavní soud nejprve zkoumat, zda stěžovatel vyhověl veškerým zákonem požadovaným náležitostem. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti , která je předmětem ústavní stížnosti. Z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, na které předchozí ustanovení odkazuje, vyplývá, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Zákon přitom v daném ustanovení výslovně stanoví, že za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ze spisového materiálu k uvedené věci vyplývá, že trestní řízení v předmětné věci skončilo pravomocným odsouzením stěžovatele rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. dubna 1997, sp. zn. 6 T 148/95. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 19. 6. 1997, když tohoto dne bylo odvolání obžalovaného podané proti předmětnému rozsudku usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 214/97, zamítnuto. Proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení. Usnesením obvodního soudu byl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení podle ust. §283 písm. d) tr. ř. zamítnut. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákoně stanovené lhůtě Městskému soudu v Praze stížnost, která byla soudem dle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta, neboť podmínky pro povolení obnovy nebyly shledány. Posledním pravomocným prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, bylo proto v dané věci usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 214/97.
V návaznosti na výše uvedené je proto zřejmé, že stěžovatel nepodal svou ústavní stížnost včas, tj. ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel nevyhověl po procesní stránce požadovaným zákonným podmínkám, nemohl se již Ústavní soud zabývat hmotněprávní problematikou uvedené věci. Po zvážení všech okolností daného případu Ústavní soud nepřipustil aplikaci ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého soud přijetí ústavní stížnosti neodmítne, pokud stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele nebo v řízení o opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Soud dospěl k závěru, že tyto podmínky v dané věci splněny nejsou.
Ústavní soud v dané věci neshledal pochybení obecných soudů a ani nedospěl k závěru, že došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Posouzením právního stavu Ústavní soud věc uzavřel tak, že návrh stěžovatele byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu, a proto jej dle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. září 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu