ECLI:CZ:US:2000:1.US.129.99
sp. zn. I. ÚS 129/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě a o ústavní stížnosti stěžovatelky D. T., zastoupené advokátem JUDr. J. Š., proti rozhodnutí Okresního úřadu Nový Jičín - okresního pozemkového úřadu ze dne 21. 3. 1997, č.j. PÚ/5684/1a.1/92-Va-72/9, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. 38 Ca 177/97, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní úřad Nový Jičín - okresní pozemkový úřad podle zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), rozhodl, že
oprávněné osoby (A. M., E. H., F. N. a stěžovatelka) (I.) nejsou
vlastníky nemovitosti (stav podle KN) p.č. 808 o výměře 5583 m2
(dále jen "předmětná nemovitost"), přičemž tuto nemovitost nelze
oprávněným osobám vydat se zřetelem na ustanovení §5 odst. 2
zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky
související se zákonem o půdě. Zároveň okresní pozemkový úřad
rozhodl (II.), že oprávněné osoby jsou vlastníky v rozhodnutí
blíže specifikovaných nemovitostí v k.ú. K., a to každý z jedné
čtvrtiny. V odůvodnění tohoto rozhodnutí okresní úřad uvedl, že
původními vlastníky uvedených nemovitostí byli V. a M. N., jejichž
majetek přešel na stát konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb.
a č. 108/1945 Sb. Původní vlastníci se prý však proti
československému státu neprovinili a nabyli zpět i státní
občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. Protože již zemřeli, jsou
oprávněnými osobami jejich děti. K předmětné nemovitosti však
podle zákona o půdě uplatnila nárok podáním ze dne 24. 2. 1992
paní V. P. (poznámka: právní nástupkyně M. P. a J. P., kteří
předmětnou nemovitost nabyli přídělem). Podle ustanovení §5 odst.
2 zákona č. 243/1992 Sb., uplatnila-li před účinností tohoto
zákona právo na vydání nemovitostí osoba oprávněná podle zákona
o půdě, právo na vydání nemovitostí náleží v takovém případě této
osobě. V daném případě byl nárok na vydání předmětné nemovitosti
uplatněn dne 24. 2. 1992, tj. před účinností zákona č. 243/1992
Sb. (jež nastala dnem 29. 5. 1992) V. P., a proto má na její
vydání právo. Za nevydávaný pozemek bude oprávněným osobám
poskytnut jiný pozemek ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona
o půdě, popř. finanční náhrada.
Protože u ostatních pozemků zákonná překážka bránící jejich
vydání shledána nebyla, rozhodl okresní pozemkový úřad v bodu II.
o jejich vydání oprávněným osobám.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
citované rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích
- okresního pozemkového úřadu.
V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze především
konstatoval, že v daném případě nedošlo ke zneužití dekretu č.
12/1945 Sb., poněvadž rodiče stěžovatelky se při sčítání lidu
v roce 1939 stali osobami německé národnosti a vztahoval se na ně
dekret č. 12/1945 Sb., "neboť nesplňovali podmínky, za jejichž
splnění tento právní předpis na osoby německé národnosti
nedopadal". Na tom prý nic nemění ani skutečnost, že rodina byla
vyňata z odsunu, protože hlediska pro vynětí z odsunu byla odlišná
od podmínek stanovených dekretem č. 12/1945 Sb. Chování právních
předchůdců stěžovatelky bylo zohledněno při vrácení státního
občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb.
V souzené věci údajně nelze aplikovat ustanovení §6 odst.
2 zákona o půdě, nýbrž je třeba vycházet ze zmocňovacího
ustanovení §7 odst. 2 cit. zákona. Na základě tohoto zmocnění byl
vydán speciální zákon č. 243/1992 Sb., který nabyl účinnosti dnem
29. 5. 1992. Podle ustanovení §5 odst. 1 tohoto předpisu,
dojde-li k souběhu oprávněných osob podle zákona o půdě
a oprávněných osob podle ustanovení §2 zákona č. 243/1992 Sb.,
náleží právo na vydání nemovitostí té z nich, která svého
vlastnictví pozbyla v důsledku jednostranného aktu státu. Tohoto
ustanovení se však neužije, uplatnila-li před účinností tohoto
zákona právo na vydání nemovitosti osoba oprávněná podle zákona
o půdě. Právo na vydání nemovitosti náleží v takovém případě této
osobě (§5 odst. 2 citovaného zákona). Protože v daném případě na
předmětnou nemovitost uplatnila před účinností zákona č. 243/1992
Sb. svůj restituční nárok V. P. jako osoba oprávněná podle zákona
o půdě, nemohl pozemkový úřad stěžovatelce vyhovět.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě uvádí, že
napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva,
zakotvená v čl. 11 a v čl. 24 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina").
Protiústavnost těchto rozhodnutí spatřuje zejména v tom, že
pozemkový úřad i soud vycházely bez dalšího z toho, že jde
o majetek konfiskovaný podle dekretů prezidenta republiky č.
12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., aniž se vůbec zabývaly tím, zda
zákonné podmínky konfiskace byly splněny. Ve skutečnosti prý ke
konfiskaci došlo neoprávněně v rozporu s dekrety, neboť N. nebyli
zrádci nebo kolaboranty, hlásili se k české národnosti,
nezpronevěřili se proti národní cti a nebylo proti nim pro jejich
chování za okupace nebo před ní vedeno žádné trestní řízení. Otec
stěžovatelky V. N. byl původem Čech a k české národnosti se hlásil
před okupací i v jejím průběhu a k české národnosti se hlásila
i matka (původem Slovinka). Tyto skutečnosti potvrzuje osvědčení
ministerstva vnitra ze dne 15. 2. 1946, č.j.
A-48405-62882/a-VI/4, podle něhož ve sčítacím archu z 1. 12. 1930
mají oba zapsánu českou národnost. Rodiče stěžovatelky se stali
říšskými občany jen proto, že zůstali v Sudetech i po jejich
záboru. MNV v K. vystavil V. N. dne 13. 12. 1945 potvrzení
o nezávadném chování za okupace. Přesto po osvobození došlo
k internaci rodiny stěžovatelky ve sběrném táboře pro odsun,
z něhož však byla propuštěna a z odsunu vyloučena. V roce 1946
rodiče stěžovatelky také obdrželi občanské průkazy. Již počátkem
roku 1946 však prý byl rodičům stěžovatelky živelně zabavován
majetek a dne 4. 7. 1946 byl na majetek V. N. vydán konfiskační
výměr č. 2954/zaj/46 a dne 4. 9. 1946 byl vydán další konfiskační
výměr na majetek M. N. Proti prvému výměru podal V. N. odvolání,
které však nebylo nikdy vyřízeno a odvolání proti druhému výměru
bylo zamítnuto, a to až dne 24. 6. 1951, protože prý N. je třeba
považovat za osoby německé národnosti, jimž nebyla vydána
osvědčení o státní spolehlivosti. Přitom se prý oba rodiče hlásili
k české národnosti a sčítací arch z roku 1939 nevyplnil V. N.,
nýbrž "jistý I.", který příslušný tiskopis za otce stěžovatelky
i podepsal a jako mateřský jazyk uvedl němčinu.
Konfiskační výměry prý trpí závažnými nedostatky, neboť
nejsou opatřeny razítkem, nejsou podepsány a je v nich škrtáno.
Proti konfiskaci podali rodiče stěžovatelky údajně dne 13. 12.
1949 stížnost ke Správnímu soudu v Bratislavě, která však nikdy
nebyla meritorně vyřízena. Osvědčení o národní spolehlivosti bylo
vydáno a státní občanství bylo rodičům vráceno až rozhodnutím ze
dne 16. 8. 1952, resp. 17. 12. 1952, a to teprve poté, co
prohlásili, že uvedenou stížnost berou zpět a netrvají na jejím
projednání.
Stěžovatelka proto tvrdí, že konfiskačních dekretů bylo proti
jejím rodičům účelově zneužito, aby byli zbaveni majetku a aby
bylo dodatečně zlegalizováno jeho rozkradení. I další dispozice
s předmětným majetkem prý proto byly neoprávněné a rozhodnutí,
jímž dostávají při vydávání majetku před původními vlastníky
přednost osoby, které jej nabyly v důsledku nezákonné konfiskace,
je v rozporu s čl. 11 Listiny. Stěžovatelka namítá, že (spolu
s ostatními oprávněnými osobami) podala výzvu k vydání pozemků již
v roce 1991, pozemkový úřad a Městský soud v Praze však zaujaly
názor, že se jednalo o výzvu předčasnou a tedy neúčinnou. Již v té
době prý však byly splněny podmínky podle ustanovení §6 odst. 2
zákona o půdě, podle něhož jestliže byl již před rozhodným obdobím
majetek přidělen v rámci předpisů o pozemkových reformách, řeší se
nárok oprávněných osob podle ustanovení §12. To znamená, že pokud
dojde k souběhu nároků oprávněných osob, náleží právo na vydání
nemovitostí té z nich, která svého vlastnického práva pozbyla
v důsledku jednostranného aktu státu. Proto se stěžovatelka
domnívá, že podmínky §6 odst. 2 zákona o půdě v souzené věci
splněny byly a pozemkový úřad i Městský soud v Praze nesprávně
posuzovaly oprávněné osoby podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č.
243/1992 Sb. "a v důsledku toho i nesprávně posuzovaly souběh
nároků oprávněných osob podle tohoto zákona". Tento souběh měl být
posuzován podle ustanovení §12 ve spojení s §6 odst. 2 zákona
o půdě.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti
účastníky řízení - Okresní úřad Nový Jičín, okresní pozemkový
úřad, a Městský soud v Praze a vedlejší účastníky řízení - město
P., Pozemkový fond ČR, A. M., E. H. a F. N.
Okresní úřad Nový Jičín - okresní pozemkový úřad se k ústavní
stížnosti meritorně nevyjádřil a pouze sdělil, že se vzdává
postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti.
K tomuto vyjádření však Ústavní soud nemohl přihlédnout, neboť
rozhodnutí okresního úřadu bylo ústavní stížností napadeno
a okresní úřad proto v tomto řízení nevystupuje jako vedlejší
účastník řízení, nýbrž jako účastník řízení (§76 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů),
který se svého postavení vzdát nemůže.
Městský soud v Praze k ústavní stížnosti uvedl, že závěr
o tom, že se stěžovatelčini rodiče v rozhodné době přihlásili
k německé národnosti (sčítání lidu ze dne 17. 5. 1939) nemůže
změnit ani nynější tvrzení, že sčítací arch za ně vyplnil někdo
jiný, neboť je zřejmé, že o tom věděli a sami se k české
národnosti nepřihlásili. Dekret č. 12/1945 dopadal na všechny
občany německé národnosti s výjimkou těch, kteří se aktivně
účastnili boje proti okupantům, o což se v daném případě nejednalo
a proto předmětný pozemek konfiskaci podle tohoto dekretu
podléhal. K porušení čl. 11 Listiny (vlastnické právo) v souzené
věci nemohlo dojít, neboť vlastnictví bylo možno nabýt až
pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu, což se však nestalo.
Proto Městský soud v Praze navrhl, aby byla ústavní stížnost
zamítnuta a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání
v této věci.
Na toto vyjádření Městského soudu v Praze, které Ústavní soud
stěžovatelce zaslal, táž reagovala přípisem ze dne 22. 4. 2000.
V něm opakovaně zdůraznila, že její rodina byla vždy česká, že
také z tohoto důvodu byla v roce 1946 propuštěna ze sběrného
tábora a že proto docházelo k její bezdůvodné perzekuci.
Stěžovatelka dále namítla, že jí "při soudním jednání nebylo
umožněno se k jednotlivým vyjádřením svědků vyjádřit".
Město P., Pozemkový fond ČR, E. H. a F. N. se svého postavení
vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem vzdali.
Vedlejší účastnice A. M. se s obsahem ústavní stížností
ztotožnila a sdělila, že na ústním jednání před Ústavním soudem
netrvá.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je
ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy
obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat
dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám
neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená
základní práva nebo svobody stěžovatelky.
Z hlediska svého ústavního vymezení proto Ústavní soud nemohl
přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími bylo
porušeno její vlastnické právo, zakotvené v čl. 11 Listiny. Podle
ustálené judikatury Ústavního soudu tento článek chrání toliko
vlastnické právo již konstituované a nikoliv i pouhý tvrzený nárok
na ně. Na tom nic nemění ani názor stěžovatelky, že konfiskace
byla protizákonná. Zároveň se Ústavní soud nemohl ztotožnit ani
s namítaným porušením čl. 24 Listiny, neboť z vyžádaného spisového
materiálu nevyplývá ani náznak toho, že by stěžovatelce (popř.
jejím sourozencům) byla v předmětném řízení před okresním
pozemkovým úřadem nebo před Městským soudem v Praze na újmu její
příslušnost k národnostní nebo etnické menšině (srov. podobně
nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 127/99).
Podle své ustálené judikatury však Ústavní soud není vázán
odůvodněním podaného návrhu. Proto zkoumal, zda napadenými
rozhodnutími nebyla porušena některá jiná ústavně zaručená
základní práva nebo svobody stěžovatelky. Zejména se zaměřil na
otázku, zda celé řízení v této věci bylo jako celek spravedlivé.
V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že se námitky
stěžovatelky koncentrují na následující otázky.
Stěžovatelka v první řadě tvrdí, že pro konfiskaci
předmětných nemovitostí nebyly vůbec dány zákonné podmínky, že
konfiskační dekrety byly zneužity a že ke konfiskaci předmětných
nemovitostí tudíž vůbec po právu nedošlo. To dokládá především
tím, že v roce 1930 její rodiče ve sčítacím archu uvedli českou
národnost a že teprve v roce 1939 je u jejich jména vyplněna
národnost německá, přičemž tento sčítací arch prý sami
nevyplňovali. V tomto směru však Ústavní soud připomíná, že dekret
č. 12/1945 se týkal "všech osob německé a maďarské národnosti bez
ohledu na státní příslušnost", a to "s okamžitou platností a bez
náhrady" ?§1 odst. 1 písm. a) cit. dekretu?, přičemž za osoby
národnosti německé nebo maďarské byly považovány osoby, jež se při
kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 přihlásily k německé nebo
maďarské národnosti (§2 odst. 1 téhož dekretu). Tvrzení, že
rodiče stěžovatelky v roce 1939 nevyplnili příslušný sčítací arch
sami, nelze ze spisového materiálu prokázat, stejně jako není
možno dovodit, zda tento sčítací arch případně vyplnila (tzn.
jejich německou národnost uvedla) jiná osoba s jejich výslovným
souhlasem či vědomím nebo dokonce bez něj. Za těchto okolností
musel Ústavní soud - stejně jako Městský soud v Praze - vycházet
ze skutečnosti, že se rodiče stěžovatelky k německé národnosti
v předmětné době přihlásili a je tedy zjevné, že v tomto případě
ke zneužití uvedeného dekretu nedošlo.
Pokud stěžovatelka tvrdí, že proti příslušným konfiskačním
výměrům byly podány opravné prostředky a že konfiskační výměry
trpěly závažnými formálními nedostatky, nezbývá Ústavnímu soudu
než připomenout, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb.
došlo "s okamžitou platností a bez náhrady" (§1 odst. 1), takže
právním důvodem konfiskace je samotný dekret, nikoliv až následná
správní rozhodnutí. Obdobně to platilo i pro konfiskaci podle
dekretu č. 108/1945 Sb. (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 317/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9,
C.H. Beck, Praha, 1998, str. 425). Z judikatury Ústavního soudu
tedy vyplývá, že právním důvodem konfiskace je samotný dekret,
přičemž však je nutno zkoumat, zda v rozhodném období nedošlo
k jeho zneužití. V daném případě je však zřejmé, že konfiskační
výměry byly vydány ještě před rozhodným obdobím. Protože tedy
v souzené věci - jak vyplývá z výše uvedeného - ke zneužití
uvedených dekretů nedošlo, nemohl Ústavní soud přisvědčit ani této
námitce stěžovatelky. Ústavní soud podporuje tendenci obecných
soudů přezkoumávat, zda rozhodnutí orgánu vydané v období
nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické persekuce nebo
postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (srov.
např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 15/98, Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 13, C.H. Beck, Praha, 2000, str. 45 a násl.).
Nicméně v daném případě - s ohledem na konkrétní okolnosti případu
- zmíněnou persekuci ve smyslu účelového zneužití dekretů
neshledal.
Stěžovatelka konečně namítá, že (spolu s ostatními
oprávněnými osobami) podala výzvu k vydání předmětných pozemků
v roce 1991, již v této době prý byly splněny podmínky ustanovení
§6 odst. 2 zákona o půdě a dovozuje, že souběh nároků měl být
řešen podle ustanovení §12 tohoto zákona. K této námitce Ústavní
soud uvádí, že oprávněnou osobou podle zákona o půdě (§4 odst.
1) je státní občan, jehož nemovitosti přešly na stát nebo na jiné
právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem
uvedeným v ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě. V daném případě
však Ústavní soud shledal, že stěžovatelka (ani její sourozenci)
oprávněnou osobou podle zákona o půdě není, neboť k přechodu
předmětných nemovitostí na stát nedošlo v rozhodné době. Proto se
na její restituční nárok vztahuje speciální zákon č. 243/1992 Sb.
Podle ustanovení §5 odst. 2 tohoto zákona náleží právo na vydání
nemovitosti té oprávněné osobě podle zvláštního předpisu (zákona
o půdě), která před účinností zákona č. 243/1992 Sb. uplatnila
právo na vydání nemovitosti. V souzené věci sice stěžovatelka
a její sourozenci uplatnili nárok podle zákona o půdě již přípisem
ze dne 20. 11. 1991, tzn. před účinností zákona č. 243/1992 Sb.,
nicméně tyto osoby nebyly osobami oprávněnými podle zákona o půdě
a jejich nárok nemohl být podle citovaného ustanovení §5 odst.
2 zákona č. 243/1992 Sb. upřednostněn, neboť k přechodu
předmětných nemovitostí na stát nedošlo v rozhodné době.
Jestliže stěžovatelka namítá, že jí při soudním jednání
nebylo umožněno se k jednotlivým výpovědím svědků vyjádřit,
dopouští se omylu. V této souzené věci se totiž konalo jediné
jednání před Městským soudem v Praze dne 5. 11. 1998 (č.l. 40),
jehož se - mimo jiné - zúčastnil i právní zástupce stěžovatelky
a v jehož rámci žádné dokazování výpověďmi svědků prováděno
nebylo, nýbrž byl pouze přečten podstatný obsah správního spisu.
Proto Ústavní soud - respektuje koncepci, podle níž
restituční předpisy nemohou vést k nápravě veškerých křivd,
způsobených minulým režimem, nýbrž toliko ke zmírnění některých
z nich - závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí Okresního
úřadu Nový Jičín - okresního pozemkového úřadu a Městského soudu
v Praze byla vydána v souladu s citovanými restitučními dekrety,
že jimi ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky
porušeny nebyly a že i proces jako celek byl spravedlivý.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako
nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. 6. 2000