ECLI:CZ:US:2000:1.US.133.2000
sp. zn. I. ÚS 133/2000
Usnesení
I. ÚS 133/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené advokátem JUDr. S. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 1999, č. j. 21 Co 553/99, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 7. 1999, č. j. 1 E 341/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti tvrdila, že obecné soudy, jak jsou označeny, svými usneseními porušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva v souvislosti s ochranou vlastnictví.
Ke své stížnosti uvedla, že shora citovaným usnesením Okresního soudu v Hodoníně byl nařízen výkon rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 11. 1998, č. j. 5 C 1138/94, k uspokojení pohledávky oprávněného S.H. (dále jen "vedlejšího účastníka") ve výši 395 000 Kč, s 18% úrokem z prodlení. Výkon rozhodnutí má být realizován prodejem nemovitosti - rodinného domku čp. 494 na pozemku p. č. 319/2 a pozemku 187/3, vše v k. ú. K., které jsou zapsány na LV č. 3759 u Katastrálního úřadu Hodonín, pracoviště K.. Proti tomuto usnesení stěžovatelka podala v zákonné lhůtě odvolání ke Krajskému soudu v Brně, který rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Předmětnému soudnímu řízení předcházelo soudní řízení z roku 1994, kdy stěžovatelka podala u Okresního soudu v Hodoníně návrh na vypořádání společného jmění manželů, v té době vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V uvedeném vypořádání šlo především o vypořádání k rodinnému domu čp. 494 v k. ú. K.. V dané věci bylo soudní řízení ukončeno smírem, stěžovatelka se stala výlučnou vlastnicí předmětného rodinného domu a současně se zavázala zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 395 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že vycházela při určení částky, kterou se zavázala vedlejšímu účastníkovi zaplatit, ze znaleckého ocenění nemovitosti, ve kterém byla stanovena tržní cena nemovitosti částkou ve výši 790 000 Kč. Po nabytí vlastnictví k nemovitosti se stěžovatelka obrátila na realitní kancelář ohledně zajištění prodeje uvedené nemovitosti, aby mohla dostát svému závazku na vypořádání s vedlejším účastníkem. Po prohlídce nemovitosti se realitní kancelář vyjádřila v tom smyslu, že tržní ocenění předmětné nemovitosti se pohybuje v rozmezí od 200 000 do 400 000 Kč s tím, že horní hranice udávané ceny lze dosáhnout jenom v případě, že v domě se zbuduje prodejna nebo se bude provozovat některá ze živností.
Stěžovatelka dále uvedla, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti, podala u Okresního soudu v Hodoníně návrh na obnovu řízení, neboť při uzavírání soudního smíru bylo dle jejího názoru vycházeno z nesprávného znaleckého posudku a pokud by jí tato okolnost byla známa, nikdy by soudní smír v takových intencích neuzavřela. Vedlejší účastník podal neprodleně návrh na výkon rozhodnutí a tomuto návrhu bylo obecnými soudy vyhověno (viz výše).
Ústavní soud po posouzení skutkového i právního stavu v uvedené věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky není důvodná.
Ústavní soud se nejprve musel po procesní stránce zabývat otázkou, zda stěžovatelka před podáním své ústavní stížnosti vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je nutno na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou v případě, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Vzhledem k okolnosti, že rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 11. 1998, č. j. 5 C 1138/94, nabylo právní moci dne 20. 11 1998, jedná se o vykonatelné rozhodnutí. Při nařízení výkonu rozhodnutí nelze zohledňovat jiné okolnosti tak, jak požaduje stěžovatelka, zejména ne skutečnost, že byl podán mimořádný opravný prostředek. Na tuto okolnost je možno vzít zřetel pouze tehdy, lze-li ve smyslu ust. §266 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), očekávat, že výkon rozhodnutí bude dle ust. §268 o. s. ř. zastaven. V daném případě však aplikaci citovaných ustanovení o. s. ř. obecné soudy, v souladu s právním názorem Ústavního soudu, nepoužily, přičemž je třeba vzít v úvahu i okolnost, že zásah do pravomocného rozhodnutí je vždy citelným zásahem do dobré víry, resp. do právní jistoty ve správnost takového rozhodnutí, které se týká všech účastníků řízení. Ústavní soud zastává v souladu se svou ustálenou judikaturou stanovisko, že ústavní stížnost je ultima ratio, kterou je možno zcela výjimečně zasáhnout do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím. V uvedeném případě však Ústavní soud nemohl postupovat jinak, neboť rozhodnutími obecných soudů nedošlo k nijakému porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Je přitom zřejmé, že stěžovatelka nevyčerpala všechny řádné opravné prostředky a na ně navazující mimořádné opravné prostředky, které jí zákon poskytuje a nejedná se o věc, ve které by mohl Ústavní soud rozhodnout ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V návaznosti na shora uvedené posouzením daného právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je nepřípustný, a proto jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 6. září 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu