ECLI:CZ:US:2000:1.US.142.99
sp. zn. I. ÚS 142/99
Usnesení
I. ÚS 142/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. L. J., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 14 C 358/98, ze dne 29. 1. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 3. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 14 C 358/98, ze dne 29. 1. 1999. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Policie ČR - Správa Západočeského kraje, odbor dopravní policie, č. j. PZC - 1027/DP - 98, ze dne 21. 10. 1998, a rozhodnutí Policie ČR, Okresní ředitelství, dopravní inspektorát Klatovy, č. j. ORKT: 7 - 293/DI - 98, ze dne 29. 8. 1998.
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla stěžovateli uložena sankce za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, a to pokuta ve výši 10 tisíc Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Porušení dopravních předpisů se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 22. 11. 1997 kolem 19:15 hodin řídil motorové vozidlo, po vozovce Janovice nad Úhlavou, kde byl kontrolován hlídkou Policie ČR a celní správy. Při kontrole vzniklo podezření, že auto řídil pod vlivem alkoholu, avšak stěžovatel se odmítl podrobit jak dechové zkoušce, tak krevní zkoušce. Správní orgány prvého i druhého stupně pak dospěly k závěru, že přestupek byl spolehlivě zjištěn a prokázán, a to především výslechem svědků. Jak uvádí okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, "tuto skutečnost dokazují provedené důkazy, a to sepsané oznámení o přestupku, úřední záznam policejní hlídky, výpis z karty řidiče, úřední záznam příslušníka celní správy a protokol o ústním jednání". K námitce žalobce, že jelikož nemohl klást vyslýchaným svědkům otázky, porušil tak správní orgán správní řád, pak soud uvedl, že "k vadám řízení soud přihlédne jen jestliže vzniklé vady mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Důsledkem této vady, ke které v průběhu řízení došlo, však není nezákonnost napadeného rozhodnutí. Provedenými důkazy byl náležitě zjištěn skutkový stav, který byl vzat za základ rozhodnutí".
Stěžovatel naopak v ústavní stížnosti uvádí, že mu bylo postupem správních orgánů znemožněno náležitým způsobem se hájit a toto právo nebylo respektováno ani Okresním soudem Plzeň - město. Stěžovatel tvrdí, že nebylo respektováno jeho právo na obhajobu, zaručené Listinou základních práv a svobod.
Ústavní soud požádal účastníka a vedlejšího účastníka řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud Plzeň - město plně odkázal na písemné odůvodnění rozsudku. Policie ČR - Správa Západočeského kraje ve svém vyjádření uvedla, že po doplnění spisového materiálu o provedené výslechy nařídil prvoinstanční orgán ústní jednání, při němž se mohl stěžovatel vyjádřit ke všem shromážděným podkladům pro rozhodnutí. Podle jejího názoru nebyl stěžovatel nijak zkrácen na svých právech.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu a postupu správních orgánů konstatuje Ústavní soud, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
V daném případě soud konstatoval, že sice správní orgán nepostupoval podle §33 odst. 1 správního řádu, podle něhož má účastník řízení právo navrhovat důkazy a klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním ohledání, nicméně dal účastníkovi možnost podle §33 odst. 2 správního řádu vyjádřit se k podkladu pro vydání rozhodnutí jakož i ke způsobu jeho zjištění, popř. navrhnout jeho doplnění. Soud dospěl k závěru, s nímž Ústavní soud nemá důvodu polemizovat, že "svědci vyslechnuti byli, žalobci byla dána možnost při konaném ústním jednání, které, jak vyplývá ze zákonných ustanovení správního řádu (§21 odst. 1, 2 a 3), není bezpodmínečně nutné, vyjádřit se k provedeným důkazům". V rozhodnutí o přestupku ze dne 29. 8. 1998, jež má Ústavní soud rovněž k dispozici, pak je dostatečným způsobem popsán zjištěný skutkový stav věci, na jehož základě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku a byla mu uložena sankce. Správní orgán rovněž ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil druh a výši uložené sankce, když konstatoval, že "přestupek byl spáchán porušením zákona, hrubým, závažným a několikanásobným porušením pravidel silničního provozu, nesplněním základních povinností řidiče, nedbalostním i úmyslným jednáním a na méně frekventovaném místě". Dále přihlédl i k okolnosti, že "přestupek není podle karty řidiče ojedinělým jednáním obviněného v jeho řidičské praxi, kdy opakovaně hrubým a závažným způsobem porušuje základní povinnosti mu uložené".
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů bylo porušeno některé ze základních práv stěžovatele, zaručených Listinou základních práv a svobod.
Proto tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. dubna 2000