ECLI:CZ:US:2000:1.US.153.99
sp. zn. I. ÚS 153/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z JUDr. Vladimíra Paula (v zastoupení předsedy senátu) a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného advokátem JUDr. M. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. 15 Co 597/98, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 1998, sp. zn. 19 C 394/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 4. 1998, sp. zn. 19 C 394/95, zamítl žalobu stěžovatele (navrhovatele) se žádostí, aby odpůrci (první žalovaný Obvodní bytový podnik v Praze 4, s.p., H, 1594, Praha 4, a druhý žalovaný Městská část Praha 4, T, 350, Praha 4) byli uznáni povinnými vydat navrhovateli nemovitosti, a to ideální 1/6 domu čp. 117 spolu s ideální 1/6 stavební parcely č. 843 zapsané na LV č. 574 v katastrálním území N, pro obec Praha a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku Obvodní soud pro Prahu 4 uvedl, že navrhovatel neměl v období od 16. 4. 1974 do 28. 7. 1995 československé, resp. české státní občanství (byl v té době státním občanem USA) a na území ČR neměl trvalý pobyt. Oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. - ve znění před vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, č. 164/1994 Sb. - byla fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, pokud splňovala podmínku státního občanství ČSFR, resp. ČR a podmínku trvalého pobytu na jejím území. Navrhovatel proto nesplňoval podmínky pro vydání předmětných nemovitostí a také o jejich vydání nežádal. To učinil až dne 14. 4. 1995 výzvou doručenou Obvodnímu bytovému podniku v Praze 4. Ten mu však nevyhověl s poukazem na to, že nesplňuje podmínku státního občanství ČR. Uvedeným nálezem Ústavního soudu byla pro oprávněné osoby podmínka trvalého pobytu na území ČSFR (ČR) zrušena. Osobám, které nesplňovaly tuto podmínku, začala běžet nová lhůta pro vydání nemovitostí od 1. 11. 1994, která ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 citovaného zákona doběhla dne 1. 5. 1995. Navrhovatel však podmínku státního občanství ČR v uvedené lhůtě, tj. do 1. 5. 1995 nesplňoval, neboť státní občanství ČR nabyl složením státoobčanského slibu až dnem 28. 7. 1995. Obvodní soud pro Prahu 4 proto žalobu zamítl a nezabýval se již zjišťováním, zda navrhovatel splňoval ostatní podmínky potřebné pro vznik nároku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. 15 Co 597/98, napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v odvolacím řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku především odkázal na správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dodal, že citovaný nález Ústavního soudu umožnil uplatnění restitučních nároků těm občanům původně ČSFR (v době jeho účinnosti ČR), kteří je nemohli uplatnit v důsledku nenaplnění neústavní podmínky trvalého pobytu nejpozději ke dni 1. 10. 1991. Pokud se však jedná o podmínku státního občanství, osoba uplatňující restituční nároky podle zákona č. 87/1991 Sb. - ve znění po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, č. 164/1994 Sb. - musela tuto podmínku splňovat nejpozději ke dni 1. 10. 1991, kdy nejpozději mohl být restituční nárok uplatněn oprávněnou osobou podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1992 Sb. (ve znění před citovaným nálezem Ústavního soudu), ale současně ji musela naplňovat i ke dni 1. 11. 1994, kdy začala běžet nová lhůta pro vydání nemovitostí osobám, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČR podle restitučního zákona. V daném případě je proto (podle názoru odvolacího soudu) nepochybné, že stěžovatel (navrhovatel), který požádal o udělení státního občanství až v roce 1995 a občanem ČR se stal až dnem 28. 7. 1995, podmínku státního občanství nejpozději k datu 1. 10. 1991 nesplňoval.
K námitkám navrhovatele uvedeným v odvolání Městský soud v Praze uvedl, že restituční zákon si klade za cíl zmírnění (a nikoli odstranění) některých následků majetkových a jiných křivd učiněných v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Restituční zákon neodstraňuje tedy veškerá příkoří, ale zakládá nárok na vydání věci, popřípadě na jiné zmírnění křivd (spočívající obvykle ve vyplacení náhrady místo vydání věci), za předpokladu, že jsou splněny podmínky stanovené zákonem. V souzené věci však není splněn základní předpoklad pro možnou úspěšnost návrhu, neboť navrhovatel není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 restitučního zákona.
V záhlaví uvedené rozsudky napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž dovozuje porušení svého základního práva zaručeného Ústavou České republiky a zejména Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v prvé řadě vychází z toho, že Ústava ČR "v hlavě první, čl. 12 odst. 2 zaručuje, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství". Listina "podle hlavy druhé čl. 11 zaručuje mimo jiné, že každý má právo vlastnit majetek, vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu". Stěžovatel vzhledem k tomu dovozuje, že předmětných nemovitostí byl zbaven nedemokratickým komunistickým režimem způsobem odporujícím základním mezinárodně právně uznávaným zásadám o nedotknutelnosti majetku, který nesmí být nikomu odňat jinak, než z důvodů společenského zájmu, a to jen při respektování podmínek stanovených obecnými principy mezinárodního práva (čl. 1 Dodatkového protokolu "Evropské úmluvy o lidských právech"). Je proto namístě, aby mu nový demokratický režim v České republice odcizený majetek vrátil. Odůvodňuje to tím, že v souzené věci je "podmínka českého státního občanství irelevantní, neboť stěžovatel byl svého majetku zbaven jako československý občan a tedy by nemělo být rozhodující, zdali formálně československé občanství k 1. 10. 1991 má, neboť tohoto občanství byl zbaven rovněž protiprávně". Je proto podle jeho názoru absurdní, aby jej demokratický stát postihl stejným způsobem jako komunistický totalitní režim. Stěžovatel je proto přesvědčen, že o vlastnictví předmětných nemovitostí nikdy nepřišel, neboť mu bylo odňato protiprávně. V ústavní stížnosti konečně poukazuje na to, že potvrzením jeho vlastnického práva nebude nikomu působena další křivda, neboť nemovitosti "vlastní" obec - Městská část Praha 4.
Proto stěžovatel navrhl, aby byly oba napadené rozsudky zrušeny.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel uvedl, že v napadených rozsudcích obecných soudů spatřuje porušení svých základních práv zaručených čl. 12 odst. 2 Ústavy a zejména čl. 11 (zřejmě odst. 1 věta první a věta druhá) Listiny.
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 11 odst. 1 věta první a druhá Listiny, jedná se nepochybně o návrh neopodstatněný. Napadenými rozhodnutími totiž nebylo zpochybněno stěžovatelovo právo vlastnit majetek ani stejný zákonný obsah a ochrana vlastnického práva všech vlastníků. Ústavní soud rovněž neshledal důvod, aby se odchýlil od své ustálené judikatury, podle níž se právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoli jen na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, Praha, C.H. Beck 1995, str. 295; nález sp. zn. I. ÚS 299/96 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 9, Praha, C.H. Beck 1998, str. 237).
Právě tak napadenými rozsudky obecných soudů nebyla zpochybněna ochrana stěžovatele podle čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR, podle něhož nikdo (a tedy ani stěžovatel) nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství ČR. Žalobní návrh zněl na vydání výše uvedených nemovitostí, oba obecné soudy rozhodovaly výlučně o tomto návrhu a jejich rozhodnutí se netýkalo stěžovatelem tvrzeného zbavení československého státního občanství, jehož podle obsahu spisu pozbyl podle Úmluvy o naturalizaci mezi ČSR a USA (vyhl. č. 169/1929 Sb.z. a n.) dnem 16. 4. 1974, tj. dnem nabytí státního občanství USA.
Oba obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nebyl oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť ke dni 1. 10. 1991 nesplňoval podmínku státního občanství ČSFR (České republiky). Tento den - jako rozhodný časový termín - vyplývá z ustanovení §5 odst. 2 a §35 cit. zákona. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho nález č. 164/1994 Sb., z něhož výslovně vyplývá, že "běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu" (kterým se zrušila slova "ode dne účinnosti tohoto zákona" v §5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) se "týká jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými. Jde tedy o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), již nález Ústavního soudu zrušil". Nejen ze smyslu samotného tohoto nálezu, nýbrž i z další judikatury Ústavního soudu (srov. nález I. ÚS 409/97) je zřejmé, že se uvedený nález na stěžovatele nevztahuje. Stěžovatel v období rozhodném pro podání výzvy k vydání věci ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., které začalo dnem jeho účinnosti (1. 4. 1991) a skončilo o 6 měsíců později (1. 10. 1991), státním občanem ČSFR (ČR) - vzhledem k datu získání státního občanství dne 28. 7. 1995 - nebyl a nebyl tedy ani oprávněnou osobou ve smyslu citovaného ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Na jeho postavení nic nezměnil ani již citovaný nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., neboť ten se vztahoval pouze na podmínku trvalého pobytu na území ČSFR, resp. ČR a nikoliv na podmínku státního občanství ČSFR (ČR). Pro úplnost lze uvést, že stejný názor týkající se podmínky státního občanství v zákoně č. 87/1991 Sb., po citovaném nálezu Ústavního soudu vyslovil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 645/97 (In: Soudní rozhledy 12/1998, str. 321n.). Obecné soudy, které z tohoto důvodu stěžovatelův návrh zamítly, respektive toto rozhodnutí potvrdily, dospěly ke správnému závěru, jejž Ústavní soud - i se zřetelem na ochranu základních práv a svobod stěžovatele - nemá důvod zpochybňovat.
Ústavní soud ještě dodává, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neodstraňuje a ani nemůže odstranit - neboť by to nebylo v silách a možnostech státu - všechny křivdy, ale toliko zmírňuje následky některých majetkových a jiných křivd, k nímž došlo v období let 1948 až 1989.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2000
JUDr. Vladimír Paul
v zastoupení předsedy
senátu Ústavního soudu