ECLI:CZ:US:2000:1.US.164.99
sp. zn. I. ÚS 164/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatelky RNDr. M. H., zastoupené JUDr. T. S., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 26 Co 318/98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 29. 3. 1999.
Svým podáním se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze (chybně označeného na první straně ústavní stížnosti jako rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. Co 218/98), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. 10. 1997, sp. zn.
4 C 40/95. Jím přivolil soud k výpovědi z nájmu bytu sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně, verandy a příslušenství v přízemí domu č.p. 230, P. ulice, kterou daly stěžovatelce žalobkyně M. Š. a A. M.
Stěžovatelka má za to, že pokud jí soud uložil povinnost vyklidit byt z důvodu skončení nájemního poměru podle ustanovení §711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, nemohl tak učinit bez současného podmínění vyklizení přidělením náhradního přiměřeného bytu. V daném případě, kdy povinnost vyklidit byt nebyla vázána na právo na náhradní byt, soud porušil její ústavní právo podle čl. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze ukládat povinnosti toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Namítá, že odůvodnění soudu, podle kterého by přidělení náhradního bytu bylo v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku - s dobrými mravy - neobstojí, když ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, teorie i praxe považuje v podstatě s určitými výhradami za interpretační pravidlo při uskutečňování práv a povinností z občanskoprávních vztahů a je možno je aplikovat za situace, kdy tomu budou odpovídat konkrétní poměry konkrétního případu.
V dané věci stěžovatelka podala včasné dovolání proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze. Svým dispozitivním úkonem však dne 12. 5. 2000 vzala své dovolání v celém rozsahu zpět a z tohoto důvodu Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 4, věty druhé, občanského soudního řádu, dovolací řízení zastavil.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 26 Co 318/98, a uvedl, že se k ústavní stížnosti vyjadřovat nehodlá.
Z obsahu spisu Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 4 C 40/95, Ústavní soud z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 26 Co 318/98, zjistil, že krajský soud při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že soud prvního stupně provedl dostatečná zjištění ohledně zabezpečení bytové potřeby stěžovatelky a její dcery, když prokázal, že je vlastnicí domu č.p. 14 v Č., v němž je dle potvrzení obecního úřadu jedna bytová jednotka, její dcera T. je spoluvlastnicí domu č.p. 150 v Praze 1 - H., P. 5, v němž jsou dle potvrzení obvodního úřadu dvě bytové jednotky. Krajský soud dále cituje ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, dle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle jeho názoru by výkon práva, které pro stěžovatelku z tohoto vyplývá, tj. právo na zajištění náhradního bytu, byl jednoznačně v rozporu s dobrými mravy, když stěžovatelka má možnost bydlení ve svém rodinném domku.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky, které vznášela již v řízení před obecnými soudy. Vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze se námitkami stěžovatelky, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal. Ohledně aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví, že výkon práv a povinností, vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, má Ústavní soud za to, že v řešeném případě byla úvaha soudu o jeho použití podložena konkrétními zjištěními, jež dovozují závěr, že výkon práva (právo na zajištění náhradního bytu) by byl v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka je vlastnicí rodinného domu v Č., který sice obývá její dcera s rodinou, ale na druhé straně je tato dcera spoluvlastnicí, s další stěžovatelčinou dcerou, domu v Praze 1 - H., P. 5, v němž jsou dvě bytové jednotky. Existuje tedy reálná možnost uspokojení bytové potřeby stěžovatelky užíváním jedné bytové jednotky. Za daného stavu věci je třeba konstatovat, že rozhodnutí soudu má oporu v zákoně, a nemohlo tedy dojít k rozporu s ústavním právem na ukládání povinností toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 Listiny základních práv a svobod).
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky, musel Ústavní soud návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu