ECLI:CZ:US:2000:1.US.175.99
sp. zn. I. ÚS 175/99
Usnesení
I. ÚS 175/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného advokátem JUDr. B. G., CSc., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 11 Co 397/98, ze dne 2. 2. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. 5 C 287/95, ze dne 4. 2. 1998.
Obecné soudy zamítly žalobu stěžovatele proti vedlejším účastníkům na určení, že je stěžovatel ze tří čtvrtin vlastníkem pozemků parc. č. 516/7, 517/5, a 520/3, vedených ve zjednodušené evidenci u Katastrálního úřadu Plzeň - sever, zapsaných na LV č. 535 pro okres Plzeň - sever, obec a k. ú. H., jež jsou dle identifikace parcel údajně začleněny do pozemků parc. č. 520/4, 606, 655/1, 655/2, 655/3, a 655/4 pro k. ú. H.
Stěžovatel namítal, že nikdy nedošlo k vyvlastnění předmětných pozemků, neboť o tom neobdržel žádné vyrozumění a nebyla mu vyplacena žádná náhrada. Domáhal se proto určení, že je vlastníkem 3/4 pozemků shora specifikovaných, jak podle pozemkového katastru, tak i podle současné evidence nemovitostí.
Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro to, aby žalobě bylo vyhověno, tedy aby bylo určeno, že stěžovatel je vlastníkem předmětných pozemků. Podle názoru prvoinstančního soudu není především dána pasivní legitimace vedlejších účastníků, v předmětném sporu žalovaných, tj. 1) Stavebního bytového družstva Plzeň - sever, a 2) Města H. (dále jen "vedlejší účastníci"). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve smyslu tehdy platné právní úpravy pro vyvlastňování (zákon o stavebním řádu a prováděcí vyhl. k němu, č. 144/1959 Ú. l.), nepřešlo vlastnické právo na 1. vedlejšího účastníka, neboť mělo platně přejít na stát. Pasivně věcně legitimovaným subjektem v tomto řízení mohl být, dle názoru okresního soudu, pouze stát a nikoliv vedlejší účastníci. Dále soud prvního stupně věc uzavřel tak, že rozhodnutí ONV Plzeň - sever ze dne 7. 2. 1966, č. j. Výst./1474/66-538, trpí vadami natolik závažného charakteru, že tyto vady způsobují nejen jeho nezákonnost a nesprávnost, ale i nicotnost (nulitu). Ve vyvlastňovacím řízení mohly být předmětné pozemky vyvlastněny všem spoluvlastníkům, popř. mohl být vyvlastněn každému ze spoluvlastníků jeho spoluvlastnický podíl. Stěžovateli tedy dle názoru soudu nemohla být vyvlastněna reálná část pozemku bez toho, aniž by účastníky vyvlastňovacího řízení byli i ostatní spoluvlastníci. Uvedený nicotný správní akt dle závěru soudu po právu neexistuje a tedy nemusí a ani nemůže být nikým respektován a nepůsobí žádné právní účinky včetně presumpce správnosti správního rozhodnutí. Stěžovatel je dle názoru soudu i nadále spoluvlastníkem předmětného pozemku tak, jak je zapsán v katastru nemovitostí a není proto ani dán právní důvod k podání uvedené určovací žaloby.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel včas odvolání. V něm vzal zpět svoji žalobu proti 2. vedlejšímu účastníku a navrhl v tomto rozsahu zastavení řízení. Vytýkal soudu především jeho závěr, že nikdo nezpochybňuje tvrzené vlastnické právo stěžovatele, neboť 1. vedlejší účastník toto vlastnické právo neuznává a tvrdí že předmětný pozemek, na němž jsou vystavěny domy, je ve vlastnictví státu.
Odvolací soud nejprve připustil zpětvzetí návrhu vůči 2. vedlejšímu účastníkovi a poté po přezkoumání rozsudku dospěl na základě zcela jiných právních skutečností k závěru, že odvolání není důvodné. Uvedl, že pokud se týká správních aktů jako veřejnoprávních, platí presumpce jejich správnosti. Případné právní vady nezakládají samy od sebe jejich neplatnost. Vadný, ale platný akt má zásadně tytéž účinky jako právní akt bezvadný. Je-li pravomocný, má v takovém případě konstitutivní účinky, nelze-li již případné jeho vady procesním způsobem odstranit. Nerozhoduje proto, zda takový akt trpí vadou materiální povahy vzniklou tím, že při jeho vydání vycházel správní orgán z nesprávně zjištěného skutkového stavu, či vadou právní, vzniklou chybným právním posouzením skutkového stavu. Podmínkou platnosti veřejnoprávního aktu je okolnost, že takový akt skutečně vznikl, že měl příslušné náležitosti správního aktu a že byl vydán orgánem k tomu oprávněným. Teprve kdyby tyto předpoklady nesplňoval, byl by aktem nulitním.
Odvolací soud správně věc uzavřel tak, že pokud daný veřejnoprávní akt (rozhodnutí o vyvlastnění) tyto podmínky splňuje a byl vydán orgánem k tomu oprávněným, je soud takovým právním aktem vázán a nemůže jej přezkoumávat. V návaznosti na výše uvedené odvolací soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel splňoval zákonné předpoklady pro restituci podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) a p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen "zákon o půdě") - náhrada za vyvlastnění nebyla vyplacena, rozhodnutí nebylo údajně řádně doručeno, a proto nenabylo právní moci, tzn. stát nabyl věc v kritické době bez právního důvodu. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel své nároky podle zákona o půdě včas v zákonem stanovené lhůtě neuplatnil, jeho právo zaniklo prekluzí a nemůže se proto již svého práva domáhat vlastnickou ani určovací žalobou dle obecných ustanovení občanského zákoníku, protože zákon o půdě má ve vztahu k občanskému zákoníku povahu zvláštního zákona.
Ústavní soud po zvážení skutkového i právního stavu a na základě vyjádření obecných soudů dospěl v uvedené věci k závěru, že stížnost stěžovatele není možno považovat za důvodnou. Ústavní soud se přitom ztotožňuje s právními závěry učiněnými odvolacím soudem. Pokud žádný z výše citovaných restitučních důvodů v zákonné lhůtě nebyl stěžovatelem uplatněn, lze uzavřít, že stěžovatel nevyužil veškerých procesních prostředků, které mu právní úprava umožňovala, a musí proto nést následky tohoto svého opomenutí. V této souvislosti se Ústavní soud zabýval rovněž otázkou tzv. "veřejné víry" ve správnost údajů, zapsaných v katastru nemovitostí. V daném případě se však této zásady nemohl stěžovatel s úspěchem dovolávat, neboť s přihlédnutím ke všem shora uvedeným okolnostem musel vědět, že stav zápisu neodpovídá skutečnosti.
Pokud stěžovatel ve své stížnosti namítal, že o odvolacím řízení u krajského soudu nebyl uvědomen a nemohl se jej ani zúčastnit, neboť byl hospitalizován, je třeba vycházet ze skutečnosti, že stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem s plnou mocí pro celé řízení, a proto obsílka k jednání byla zaslána ve smyslu ustanovení §49 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tomuto právnímu zástupci.
Ústavní soud po přezkoumání všech stěžovatelem uplatněných námitek dospěl k závěru, že obecné soudy svým postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud proto musel věc posoudit tak, že návrh stěžovatele je ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustný, neboť stěžovatel před podáním své ústavní stížnosti nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky. Ústavní soud proto předmětný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. června 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu