ECLI:CZ:US:2000:1.US.184.98
sp. zn. I. ÚS 184/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti RNDr. M. V., zastoupené JUDr. Z. Š., advokátkou, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 22 C 336/91, proti rozhodnutí předsedy Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. Sop 338/96, a o návrhu, aby Ústavní soud nařídil pokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. 22 C 336/91 s tím, že soud rozhodne o rozšířených návrzích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností - doplněné na výzvu Ústavního soudu - domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 22 C 336/91, a zrušení rozhodnutí předsedy Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. Sop 338/96, a navrhuje, aby Ústavní soud "nařídil pokračovat v řízení sp. zn. 22 C 336/91 s tím, že soud rozhodne o rozšířených návrzích".
Stěžovatelka - s odkazem na Listinou základních práv a svobod zaručené právo domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu - návrh odůvodnila tím, že "soud odmítl projednávat věc v rozsahu, v jakém jej požadovala, který je v souladu s o.s.ř. a znemožnil jí jako účastníku řízení realizaci těch procesních práv, které jí právní řád zaručuje". Stěžovatelka uvedla, že v odvolání ze dne 19. 10. 1994 proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 1994, č.j. 22 C 336/91-54, mimo jiné rozšířila petit původního návrhu, avšak odvolací soud se petitem uvedeným v odvolání nezabýval a jednal pouze o původním návrhu, čímž porušil zákon.
Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 22 C 336/91, bylo totiž řízení o nároku na náhradu mzdy a nákladech řízení vyloučeno k samostatnému projednání, dále nebyla připuštěna změna návrhu, "aby bylo určeno", že rozhodnutí děkana Pedagogické fakulty UK, č.j. 264/90-AII/4, ze dne 30. 8. 1990, je neplatné, že konkurz vyhlášený děkanem Pedagogické fakulty UK dne 25. 10. 1990 je neplatný a že odpůrce je povinen přidělovat navrhovatelce práci odborné asistentky na katedře matematiky a konečně byla připuštěna změna návrhu na zaplacení náhrady mzdy za období od 1. 5. 1991 do 31. 10. 1994 ve výši 243.060,- Kč a od 1. 11. 1994 nadále ve výši 6.720,- Kč měsíčně do doby rozhodnutí.
Návrh na zrušení citovaného usnesení, stěžovatelka odůvodnila postupem soudů v souzené věci, a to (kromě výše uvedeného) především tím, že o rozšířených návrzích týkajících se konkurzu, o rozhodnutí děkana Pedagogické fakulty UK ze dne 30. 8. 1990 a o povinnosti přidělovat stěžovatelce práci neměl rozhodovat soud prvního stupně, ale soud odvolací. Odvolací soud také měl své stanovisko ke konkurzu vyjádřit v rozsudku a nikoliv pouze v jeho odůvodnění. Stěžovatelka dále vyjádřila názor, že připustí-li soud rozšíření návrhu na náhradu mzdy, pak "musí návrh přijmout ve znění, které uvádí stěžovatelka"; soud navíc (podle jejího názoru) v rozporu s o.s.ř. její návrh upravil. Ústavní stížností napadené usnesení obvodního soudu je prý konečně také v rozporu s ustanovením §36a o.s.ř., neboť (ve věci pracovní) rozhodoval samosoudce.
Ve věci návrhu na zrušení rozhodnutí předsedy Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. Sop 338/96, kterým ji nebylo prominuto zaplacení soudního poplatku (pozn. jedná se o soudní poplatek za odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 1994, č.j. 22 C 336/91-54, ve výši 8.072,- Kč) stěžovatelka - která žádala o osvobození od soudních poplatků - uvedla, že o žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhoduje dle o.s.ř. soud s možností odvolání a nikoliv předseda soudu. V této souvislosti namítla, že řízení ve věci sp.zn. 22 C 336/91, které bylo zahájeno žalobou ze dne 20. 6. 1991, nemohlo pravomocně skončit rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25. 11. 1994, č.j. 13 Co 455/94-83.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Pro úplnost je třeba předeslat, že nynější ústavní stížnost směřuje především proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 22 C 336/91, které již bylo dříve napadeno ústavní stížností ze dne 15. 12. 1996. Usnesením ze dne 18. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 349/96, Ústavní soud uvedenou ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl s poukazem na to, že se obecný soud svým rozhodnutím nedostal do rozporu s ústavním principem řádného a spravedlivého procesu. Toto usnesení ovšem překážku věci rozhodnuté netvoří (§35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní soud se v nynějším řízení nejdříve zabýval otázkou, zda jsou v souzené věci po formální stránce splněny předpoklady a podmínky jejího věcného přezkoumání.
Dospěl k závěru zápornému.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pro projednání ústavní stížnosti ze dne 17. 4. 1998 je však rozhodné znění §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, před účinností novely zákona o Ústavním soudu č. 77/1998 Sb., tj. přede dnem 10. 5. 1998. Podle tehdejšího znění zákona o Ústavním soudu lhůta k podání ústavní stížnosti počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud byl nucen delší dobu zjišťovat a ověřovat nabytí právní moci napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 22 C 336/91, která byla na citovaném usnesení ve spise vedeném pod sp. zn. 22 C 336/91 vyznačena soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 1 ručně psanou poznámkou: PM - 18. 10. 1996. V uvedeném spise však Ústavní soud příslušné doručenky, potvrzující doručení citovaného usnesení tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatelky JUDr. O. H. a odpůrci Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, nenalezl. Podle vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 12. 1999 byla právní moc vyznačena na předmětném usnesení na základě doručenek, které byly k dispozici. Podle téhož vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1 se však tyto doručenky nalézají "zřejmě ve spise sp. zn. 22 C 172/96". Tento spis však dohledán nebyl.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ověřit doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 22 C 336/91, jinak. Ze sdělení současné právní zástupkyně navrhovatelky (stěžovatelky) JUDr. Z. Š. ze dne 28. 4. 2000 bylo zjištěno, že uvedené usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 17. 10. 1996. Sdělením Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy ze dne 8. 6. 2000, č.j. 330/2000/OS., bylo prokázáno, že toto usnesení bylo pedagogické fakultě doručeno dne 23. 10. 1996. Na základě uvedených zjištění Ústavní soud dospívá k závěru, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 22 C 336/91, v souladu s ustanovením §167 odst. 2 a §159 odst. 1 o.s.ř., nabylo právní moci dnem 23. 10. 1996.
Je tedy zřejmé, že ode dne nabytí právní moci citovaného usnesení, tj. od 23. 10. 1996, do podání ústavní stížnosti dne 17. 4. 1998 (odůvodněné dne 3. 6. 1998), uplynula podstatně delší doba, než zákon o Ústavním soudu stanoví.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 22 C 336/91, v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Pokud jde o stěžovatelčin návrh na zrušení rozhodnutí předsedy Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. Sop 338/96, Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, že odvolací rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 1994, č.j. 13 Co 455/94-83 (kterým bylo rozhodnuto ve věci samé), nabyl právní moci dne 19. 12. 1994, zatímco stěžovatelka podala žádost o osvobození od soudních poplatků (včetně žádosti o osvobození od soudního poplatku z odvolání) až podáním, které bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 31. 10. 1996. O žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků tedy Obvodní soud pro Prahu 1 nemohl rozhodnout, neboť řízení bylo odvolacím rozsudkem pravomocně skončeno (srov. ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. a Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, str. 348). Za tohoto procesního stavu tedy přicházelo v úvahu již jen rozhodnutí předsedy příslušného soudu. Ústavní soud konstatuje, že se v souladu s ustanovením §16 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jedná o správní rozhodnutí předsedy uvedeného soudu. Podle citovaného ustanovení předseda soudu může za podmínek stanovených zvláštním předpisem - tj. ustanovením §65 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 337/1992 Sb.") - poskytnout jednotlivým poplatníkům na jejich žádost úlevu na poplatku. Ustanovení §65 odst. 1 citovaného zákona spojuje uvedené uvážení předsedy soudu jako správního orgánu s možností úplného nebo částečného prominutí daňového nedoplatku (v souzené věci prominutí soudního poplatku). Podle ustanovení §65 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. není proti tomuto rozhodnutí přípustné odvolání.
Na prominutí soudního poplatku není proto - vzhledem k použité právní úpravě prostřednictvím institutu správního uvážení (kdy předseda soudu může, ale nemusí prominout soudní poplatek) - právní nárok a v konkrétní věci rozhoduje předseda soudu (jako správní orgán) na základě svého uvážení, které by mohlo být omezeno pouze jemu nadřízenými (správními) orgány. Proti předmětnému rozhodnutí nelze podle ustanovení §248 odst. 2 písm. i) o.s.ř. podat tzv. správní žalobu, neboť soudy nepřezkoumávají rozhodnutí o žádostech na plnění, na něž není nárok, nebo rozhodnutí o žádostech o odstranění tvrdosti zákona, zejména rozhodnutí finančních orgánů o úlevách na odvodech, daních a poplatcích. V této souvislosti proto Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem jeho činnosti jako soudního orgánu ochrany ústavnosti v zásadě není a ani nemůže být přezkoumávání institutu správního uvážení orgánu veřejné moci.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím předsedy Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. Sop 338/96, k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud je konečně toho názoru, že se nelze zabývat stěžovatelčiným návrhem, aby Ústavní soud nařídil pokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. 22 C 336/91 s tím, že soud rozhodne o rozšířených návrzích, neboť sama ústavní stížnost proti napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (které se této otázky týká) je pro opožděnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu