ECLI:CZ:US:2000:1.US.188.2000
sp. zn. I. ÚS 188/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Z. Z., CSc., zastoupeného advokátkou JUDr. M. K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. P 86/90, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 58 Co 469/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 27. 3. 2000, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl změněn výrok, týkající se vyčíslení výše nedoplatku a doby splatnosti zvýšeného výživného citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, jímž byla zvýšena vyživovací povinnost stěžovatele vůči jeho zletilým dcerám.
Stěžovatel namítá, že před obecnými soudy nebyl úplně a dostatečně zjištěn skutkový stav a správně hodnoceny důkazy, soudy neprovedly jím navrhované důkazy ohledně potřeb a případných výdělků jeho dcer a zjištění příjmů matky z prodeje domu a její pracovní způsobilosti. Je toho názoru, že oběma rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož je každému dáno, aby se při obraně svého práva stanoveným způsobem domáhal jeho ochrany před soudy, které jsou k tomu ústavně povolány. Má za to, že neúplný skutkový stav věci založený v jeho případě neprovedením důkazních návrhů, jimiž zamýšlel dokázat neoprávněnost nároků žalobkyň, ve svých důsledcích vedl k nesprávným skutkovým závěrům a k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně také k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. 12. 1999, sp. zn. 58 Co 469/99, zjistil, že odvolací soud poukázal zejména na to, že ve věci bylo provedeno obšírné dokazování, dostatečně zjištěn skutkový stav věci a z něho vyvozen správný právní názor. Poměry zletilých dcer i rodičů byly zjištěny dostatečným způsobem, když před odvolacím soudem byly ještě doplněny o aktualizování poměrů zletilých a příjmů rodičů. Odvolací soud poukázal rovněž na skutečnost, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do doby, než jsou schopny samy se živit.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, Ústavní soud má za to, že v řízení před oběma soudy bylo postupováno v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, v souvislosti s aplikací práva soudy obou stupňů, nedošlo. Jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze právo na spravedlivý proces vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu