ECLI:CZ:US:2000:1.US.190.99
sp. zn. I. ÚS 190/99
Usnesení
I. ÚS 190/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. S., J. S., B. K., M. H., P. K., a M. P., všech zastoupených advokátkou JUDr. M. W., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 37 Ca 174/98, ze dne 21. 1. 1999, ve spojení s opravným usnesením k téže sp. zn., ze dne 19. 2. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadli shora citované rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelů jako opožděné. Uvedli, že Krajský soud v Plzni odůvodnil odmítnutí odvolání tím, že stěžovatelé neprokázali, že podali odvolání včas, neboť ze skutečnosti, že pošta převzala předmětnou zásilku, nevyplývá, co tato zásilka obsahovala. Stěžovatelé poukázali na to, že podacím lístkem ze dne 24. 9. 1998 byla, dle jejich názoru, prokázána okolnost, že Krajskému soudu v Plzni byla tohoto dne odeslána doporučená zásilka, obsahující písemnost ve věci "S. + ZSS" (Západočeské sběrné suroviny). Obě tyto písemnosti byly směřovány ke stejnému oddělení Krajského soudu v Plzni. Dále uvedli, že doložili stejnopisem odvolání z téhož data a posléze i další písemnosti s tím, že mají za to, že není v jejich silách podat jiný důkaz, neboť pošta potvrzuje pouze převzetí zásilky a nikoli její obsah.
Ze shora uvedených důvodů mají stěžovatelé za to, že soud svým postupem zkrátil jejich právo na soudní ochranu a na projednání jejich věci u nezávislého soudu, čímž údajně došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť přijetí odvolání stěžovatelů soud váže na předložení důkazů, které není v moci stěžovatelů předložit.
Ústavní soud po zvážení jak právního, tak zejména skutkového stavu v uvedené konkrétní věci, dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelů není možno považovat za důvodnou.
Z přiložených listinných důkazů je patrné, že soud ještě předtím, než mohl přistoupit k posouzení opodstatněnosti námitek stěžovatelů, vyjádřených v jejich odvolání ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), musel zkoumat, zda jsou splněny všechny procesní podmínky, aby mohl v řízení o společném podání stěžovatelů pokračovat. Do těchto procesních podmínek řízení patřilo i včasné podání opravného prostředku, neboť z ustanovení §250m odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), bylo patrné, že řízení podle V. části, III. hlavy o. s. ř. se zahajuje výlučně na návrh (kterým je opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu), a proto musel zjišťovat, zda stěžovatelé podali své společné odvolání včas.
Zákon o půdě neobsahoval samostatné ustanovení upravující lhůty k podání opravného prostředku proti rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, jakožto orgánu veřejné správy, a proto bylo nutno postupovat ve smyslu úpravy, vymezené v ustanovení §250m odst. 2 o. s. ř., ze kterého mj. vyplývá, že návrh se podává u příslušného soudu ve lhůtě do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Návrh je včas podán i tehdy, pokud byl podán ve lhůtě u orgánu, který rozhodnutí vydal.
Ze spisového materiálu bylo patrné, že stěžovatelé podali svůj společný opravný prostředek jen ke Krajskému soudu v Plzni, jenž byl soudem věcně i místně příslušným k projednání předmětné věci. Stěžovatelé byli v posuzovaném řízení právně zastoupeni advokátkou. Ta převzala v rámci správního řízení rozhodnutí odpůrce dne 10. 9. 1998. Ve smyslu právních zásad stanovených v ustanovení §250m odst. 1, 2, §246c a §57 odst. 1, 2, 3 o. s. ř. připadl konec lhůty k podání opravného prostředku na sobotu dne 10. 10. 1998, a proto posledním dnem lhůty k podání opravného prostředku bylo pondělí dne 12. 10. 1998, jež bylo pracovním dnem. Advokátka předala osobně krajskému soudu dne 21. 10. 1998 podání stěžovatelů ze dne 20. 10. 1998. Toto podání bylo označeno jako odůvodnění odvolání proti rozhodnutí odpůrce ze dne 8. 9. 1998, sp. zn. PÚ 297/98. V uvedeném společném podání stěžovatelé mj. tvrdili, že proti rozhodnutí odpůrce podali dne 24. 9. 1998 odvolání, které nyní zdůvodňují. Poté dne 23. 10. 1998 předala advokátka osobně krajskému soudu listinu, ve které uvedla, že u tohoto soudu není evidováno odvolání stěžovatelů ze dne 24. 9. 1998, a proto je předává spolu s kopií podacího listu potvrzeného poštou. Uvedené listiny byly k předmětnému podání přiloženy.
Ústavní soud dospěl v předmětné věci k závěru, že krajský soud se dostatečně zabýval všemi okolnostmi, které by měly nasvědčovat stěžovateli tvrzené skutečnosti, že jejich podání bylo u soudu uplatněno včas. Krajský soud v žádném ohledu v dané věci nepochybil, pokud nejprve ověřoval tvrzení stěžovatelů o tom, že dne 24. 9. 1998 předali poštovní přepravě své podání ze dne 24. 9. 1998.
Ze spisu krajského soudu vyplývá, že soud řádně zkoumal včasnost podání opravného prostředku. Včasnost podání opravného prostředku ze dne 24. 9. 1998 dokazovali stěžovatelé podacím listem Advokátní kanceláře K. a spol., jejíž členkou je i advokátka stěžovatelů. Uvedený podací list ze dne 24. 9. 1998, dle zjištění krajského soudu, obsahoval celkem devět podacích čísel zásilek, jež byly uvedeného dne předány poštovní přepravě v Plzni - poště Plzeň 4. V předmětném podacím listu byla skutečně vyznačena zásilka pro Krajský soud v Plzni s dodatkem, že se týká věci "S." a "ZSS". Soud dále zjistil, že mu byla dne 25. 9. 1998 takto označená zásilka doručena. Zásilka však obsahovala pouze listiny, které se týkaly jiné věci, vedené u Krajského soudu v Plzni (označené "ZSS"), přičemž právní zástupkyní byla stejná advokátka. Na podacím razítku soudu ze dne 25. 9. 1998 je k uvedené věci evidován shodný počet příloh, které byly v předmětné zásilce skutečně přiloženy, přičemž všechny tyto přílohy se týkaly jiné věci. Z podacího razítka je však zřejmé, že převzatá zásilka již neobsahovala žádné další listiny.
Ústavní soud přisvědčil názoru krajského soudu i v tom smyslu, že věrohodnost tvrzení stěžovatelů o jejich včasném odvolání byla zpochybněna i tou okolností, že bez výzvy soudu předali kopii svého údajného včasného podání, a to v době, kdy soud se ještě věcí blíže nezabýval, resp. ještě nevěděl, zda stěžovateli tvrzená písemnost není případně založena v jiném spisu nebo na jiném úseku.
S přihlédnutím ke všem těmto krajským soudem zvažovaným a zohledněným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě nedošlo k porušení nijakého ústavního práva či svobody stěžovatelů. Soud řádně prováděl důkazní řízení, týkající se dodržení odvolacích lhůt v daném řízení a v odůvodnění svého rozhodnutí jasně označil okolnosti, které v tomto konkrétním případě svědčí o tom, že podání odvolání nebylo u soudu včas uplatněno. Ústavní soud navíc v souladu se svou ustálenou judikaturou podotýká, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a nezabývá se proto ani správností hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud neměly za následek porušení ústavních procesních předpisů. Jak již bylo uvedeno, v dané věci Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod neshledal.
V návaznosti na to dospěl Ústavní soud k závěru, že se v daném případě jedná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 31. května 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu