ECLI:CZ:US:2000:1.US.192.2000
sp. zn. I. ÚS 192/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Družstevní záložny P. zastoupené advokátkou JUDr. G. P., proti rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 11. 1. 2000, č.j. 164/2000/1, spojenou s návrhem na zrušení zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím Úřad pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen "Úřad") na stěžovatelku uvalil nucenou správu, a to na dobu 6 měsíců od doručení tohoto rozhodnutí.
Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla ústavní stížností. V ní především uvedla, že jím byl porušen čl. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 10 odst. 1 a 3, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Protiústavnost napadeného rozhodnutí spatřuje stěžovatelka v tom, že k uvalení nucené správy došlo v době, kdy za běžného provozu zajišťovala pro své členy veškeré činnosti uvedené v předmětu jejího podnikání a neměla problémy s likviditou. Uvalením nucené správy se však její činnost "omezila na úhradu nároků správce nucené správy, zaměstnanců, nájemného a jiných provozních nákladů" a dochází ke značným ztrátám. Stěžovatelka se dále domnívá, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy a proto žádá, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a stížnost jako nepřípustnou neodmítl. V právu uvalit na družstevní záložnu nucenou správu podle zákona č. 87/1995 Sb. spatřuje stěžovatelka možnost Úřadu "bez přesného vymezení moc zasáhnout vůči záložně", což považuje za protiústavní. Proto dále navrhla podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu zrušení celého zákona č. 87/1995 Sb., byť si je vědoma toho, že její základní práva byla porušena toliko ustanovením §28 tohoto zákona.
Ústavní soud zjistil, že dne 18. 1. 2000 podala stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozhodnutí Úřadu odvolání, o kterém rozhodlo Ministerstvo financí ČR rozhodnutím ze dne 7. 4. 2000 pod č.j. 352/28.222/2000 tak, že odvolání zamítlo a citované rozhodnutí Úřadu potvrdilo.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat splnění procesních náležitostí a předpokladů ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka podala ústavní stížnost v době, kdy již probíhalo řízení o odvolání proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí Úřadu a tedy zjevně v době, kdy ještě nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. V době rozhodování Ústavního soudu o ústavní stížnosti Ministerstvo financí toto odvolání zamítlo a proto napadené rozhodnutí Úřadu nabylo právní moci. Stěžovatelka však svůj původní návrh (tzn. ústavní stížnost) nerozšířila či nezměnila tak, že by napadla i poslední rozhodnutí, které v této věci bylo učiněno, tj. citované rozhodnutí Ministerstva financí ČR. Mimo to je patrno, že nelze vyloučit ani možnost případného soudního přezkumu tohoto rozhodnutí podle hlavy části páté občanského soudního řádu.
Stěžovatelka se odvolává na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, jestliže stížnost - mimo jiné - svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jak však konstatoval Ústavní soud např. již v usnesení sp. zn. II. ÚS 462/2000 ze dne 25. 10. 2000, výjimku ze zásady vyčerpání všech procesních prostředků před podáním ústavní stížnosti je nutno interpretovat značně restriktivně, toliko v mimořádných případech, kdy by mohla být ohrožena efektivita ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V souzené věci se však o takovou situaci nejedná, jelikož proti napadenému rozhodnutí Úřadu stěžovatelka podala odvolání, kterým se správní orgán druhého stupně řádně meritorně zabýval a stěžovatelka měla dále možnost podat i správní žalobu k soudu.
Nelze rovněž přehlédnout, že podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možné podat ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci. Stěžovatelka však napadla rozhodnutí nepravomocné a také proto nepřipadá použití ustanovení §75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona v úvahu. Mimo to, za situace, kdy stěžovatelka ústavní stížností napadla toliko rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a nikoliv rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, by Ústavní soud - v zásadě vázán petitem podaného návrhu - případným meritorním přezkumem napadeného rozhodnutí a následným kasačním rozhodnutím vytvořil nežádoucí situaci, kdy by bylo sice zrušeno prvostupňové rozhodnutí správního orgánu, nicméně nedotčeno by zůstalo druhostupňové rozhodnutí správního orgánu. To by zjevně odporovalo ústavnímu principu právní jistoty.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná [§75 odst. 1 písm. a) cit. zákona].
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Podle ustanovení §74 ve spojení s §64 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti i návrh na zrušení zákona, neboť představuje ve vztahu k ústavní stížnosti toliko návrh akcesorický.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. 12. 2000
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj