ECLI:CZ:US:2000:1.US.197.2000
sp. zn. I. ÚS 197/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. B.P., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 1999, čj. 23 Co 264/99 - 158, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, označený jako ústavní stížnost. Navrhuje zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 1999, čj. 23 Co 264/99 - 158, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 3. 1999, čj.
8 C 186/96 - 119, jímž bylo vyhověno žalobě žalobců, D. H. a K. H., kterou se domáhali na žalované - stěžovatelce - zaplacení částky Kč 265 000,-- s příslušenstvím z titulu užívání bez právního důvodu jejich domu čp. 660 v C. ulici v Praze 8 s garáží a zahradou. V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka vesměs opakuje argumentaci, kterou uplatnila v průběhu soudního řízení a se kterou se Městský soud v Praze vypořádal. Má za to, že je i nadále spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, proto nemůže souhlasit s právním závěrem soudu, na jehož základě bylo vyhověno žalobě o vydání bezdůvodného obohacení.
Z hlediska ústavněprávního stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze je v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, podle kterého každý má právo vlastnit majetek, vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a dědění se zaručuje.
Ústavní soud při posuzování návrhu ústavní stížnosti nejprve konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním rozhodnutím. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je nutno považovat za podaný v rozporu s §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Stěžovatelka napadla, jak již uvedeno, ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze, který uznal její povinnost uhradit protistraně protihodnotu bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti žalobců bez právního důvodu. Domnívá se, že tím byla porušena její ústavní práva, uvedená v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Co se týče této námitky, je třeba konstatovat, že ustanovení tohoto článku Listiny základních práv a svobod nechrání vlastnické právo, jehož povaha je sporná či nejasná, např. proto, že v té věci či ve věci souvislé probíhá soudní řízení. V tomto případě se jeví nesporným, že předmětnou nemovitost získal v roce 1984 manžel stěžovatelky MUDr. P. P. od státu za situace, kdy byl jako nabyvatel protiprávně zvýhodněn. Přitom šlo o nemovitosti, které tedy přešly na stát v rozhodném období ve smyslu §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a proto o jejich vydání bylo rozhodnuto podle §4 odst. 2 citovaného zákona. Ze spisu vyplývá, že soudy všech stupňů vzaly za prokázáno, že na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 10. 1993, sp. zn. 8 C 205/91, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. 20 Co 36/94, se podle zákona č. 87/1991 Sb. oprávněné osoby D. H. a K.H. staly znovu bezpodílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, když právní moc posledního rozhodnutí nastala dne 4. 7. 1994.
Ústavní soud vzal rovněž v úvahu, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v důsledku restitučního řízení podle zákona č. 87/1991 Sb. byla předmětná nemovitost vydána žalobcům jako oprávněným osobám, které se tak staly jejími vlastníky.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelce nesvědčí ohledně předmětné nemovitosti v současné době žádný právní titul, aby se mohla domáhat ústavní ochrany podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto musel konstatovat, že návrh ústavní stížnosti byl podán někým zjevně neoprávněným.
Soudce zpravodaj z toho důvodu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Pokud jde o obsah podání stěžovatelky, bylo nutno konstatovat, že předmět sporu, který řešil napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze, se dotýkal jiné sporné záležitosti, tj. náhrady, která byla požadována od stěžovatelky za to, že užívala nemovitost údajně od roku 1994 bez právního důvodu a za užívání oprávněným osobám nic neplatila. Jde tedy o peněžitou pohledávku, která je vztahem závazkovým, a nikoliv právem věcným, týká se soudem stanovené povinnosti stěžovatelky a nesouvisí přímo s ochranou, která je ústavně zaručována právu vlastnickému.
Stejně tak se nemohl Ústavní soud v této souvislosti zabývat nedořešenými otázkami vypořádání dědictví stěžovatelky po jejím manželovi, protože jde o otázky, u nichž ještě např. soudní řízení o určovací žalobě probíhá (žaloba o určení vlastnictví u Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 13 C 196/99).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2000 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu