ECLI:CZ:US:2000:1.US.201.2000
sp. zn. I. ÚS 201/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupeného advokátkou JUDr. N. S., proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 4 Nt 59/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Okresní soud v Chebu vzal do vazby stěžovatele a dalších osm spoluobviněných. V případě stěžovatele okresní soud shledal existenci vazebního důvodu podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu.
V odůvodnění svého usnesení okresní soud především uvedl, že stěžovateli bylo dne 17. 3. 2000 sděleno obvinění pro trestný čin kuplířství podle ustanovení §204 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona, jehož se měl (společně s dalšími spoluobviněnými) dopustit tím, že od počátku měsíce listopadu 1999 až do dne sdělení obvinění zabezpečoval chod erotického podniku a zejména vykonával dohled nad ženami, které tam provozovaly prostituci, zabezpečoval jejich vybavení erotickými pomůckami, vedl evidenci poskytovaných sexuálních služeb a odčerpával finanční zisk získaný provozováním prostituce, z něhož si část ponechával pro svoji potřebu. Všichni obvinění jsou prý důvodně podezřelí z toho, že se stíhané trestné činnosti skutečně dopustili. Z výpovědi svědkyň L. K. a M. K. vyplývá, kdy a za jakých okolností přišly s konkrétními obviněnými do styku při nabízení svých erotických služeb, přičemž L. K. stěžovatele identifikovala na předložených fotografiích. Zmíněné důvodné podezření vůči všem obviněným údajně podporují i další důkazy, jako např. výsledky provedených domovních prohlídek.
Tzv. koluzní vazební důvod podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu okresní soud shledal v tom, že vyšetřování této rozsáhlé a závažné trestné činnosti je na samém začátku a s ohledem na její charakter a na vzájemné vztahy mezi obviněnými, popř. nevyslechnutými podezřelými a svědky existuje reálné nebezpečí, že v případě ponechání na svobodě by se mohli vzájemně domlouvat a tím mařit objasnění závažných skutečností důležitých pro trestní řízení. Existenci tzv. předstižného vazebního důvodu podle ustanovení §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu spatřoval okresní soud především v celkové době, po kterou měli obvinění předmětnou trestnou činnost páchat a s přihlédnutím k době, kdy byla tato činnost alespoň částečně zdrojem jejich příjmů, takže by mohli v páchání uvedené trestné činnosti pokračovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v době rozhodování o vazbě byla již ve vyšetřovacím spise založena fotodokumentace podezřelých za účelem poznávacího řízení, přičemž prý mezi podezřelými byla i fotografie JUDr. Z. J. a na příloze k dokumentaci je uvedeno i jeho jméno. Soudce JUDr. J. K. je údajně JUDr. J. ("náměstkovi" předsedy Okresního soudu v Chebu) "v mnoha ohledech" podřízený. Stěžovatel se proto domnívá, že soudce JUDr. K. je pro vztah podřízenosti k jednomu z podezřelých vyloučen z vykonávání úkonů v této trestní věci a že tedy napadené usnesení bylo vydáno nezákonně a proto i v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Poté, co byl stěžovatel Ústavním soudem vyzván k odstranění vady ústavní stížnosti, spočívající v nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zaslal Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2000 přípis, v němž uvedenou námitku zopakoval; dále prohlásil, že ve lhůtě, kdy mohl podat stížnost proti citovanému usnesení Okresního soudu v Chebu, o této námitce nevěděl, neboť jeho advokátce v té době nebylo ani umožněno nahlédnout do spisu. Proto prý stěžovatel nemohl využít možnosti podat proti napadenému usnesení okresního soudu opravný prostředek a žádá, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel všech procesních prostředků k ochraně svého práva nevyužil, jelikož proti napadenému usnesení Okresního soudu v Chebu mohl podat stížnost, o čemž byl také náležitě poučen v písemném vyhotovení tohoto usnesení. Stěžovatel, vědom si této skutečnosti, však poukazuje na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže "stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele" a byla podána v zákonné lhůtě jednoho roku.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z obecné podmínky vyčerpání všech procesních prostředků před podáním ústavní stížnosti a že je proto namístě jeho restriktivní a nikoliv extenzivní výklad (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 193/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 159, 161 nebo nález sp. zn. II. ÚS 15/95, tamtéž, str. 263). V souzené věci však Ústavní soud důvody pro aplikaci citovaného ustanovení neshledal. Kromě toho, že v daném případě význam podané ústavní stížnosti zjevně podstatně vlastní zájmy stěžovatele nepřesahuje, však Ústavní soud nemohl pominout ani další relevantní skutečnosti.
Stěžovatel, který v ústavní stížnosti brojí proti usnesení, jímž byl vzat do vazby, má totiž podle trestního řádu řádné procesní prostředky k tomu, aby obecné soudy důvodnost trvání vazby přezkoumávaly, a to i opakovaně a navzdory tomu, že stěžovatel nepodal proti napadenému usnesení Okresního soudu v Chebu o vzetí do vazby opravný prostředek. Jak ostatně vyplývá i z předmětného soudního spisu, stěžovatel podal dne 20. 6. 2000 žádost o propuštění z vazby na svobodu, v níž - mimo jiné - uvedl i stejné argumenty jako v ústavní stížnosti. O této žádosti rozhodl Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. 4 Nt 365/2000, tak, že ji zamítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel opravný prostředek (stížnost), kterou se zabýval Krajský soud v Plzni a který ji usnesením ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 8 To 426/2000, zamítl. Z uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatel disponuje řádnými procesními prostředky na ochranu svého základního práva podle čl. 8 odst. 2 Listiny - také jich využívá - takže teprve po jejich vyčerpání je podání ústavní stížnosti přípustné.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 10. 2000
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj