ECLI:CZ:US:2000:1.US.203.99
sp. zn. I. ÚS 203/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele R., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 1999, čj. 35 Co 587/98 - 35, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 1999, kterým byl mj. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 7. 1998, čj. 11 C 17/98 - 20, a to výroku, jímž byla žalovaná společnost - stěžovatel - zavázána předat žalobkyni E. S. byt č. 15 ve třetím poschodí domu čp. 1005 v ulici V. 38 v Praze 8 "ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit žalobkyni plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, to vše do třiceti dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku". Má za to, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se soustředil ve svém rozhodnutí hlavně na shrnutí argumentů žalobkyně jako nájemkyně bytu a navíc je nedostatečně zhodnotil. Zůstal jen u formální argumentace, při které se opíral o dřívější systém hospodaření s byty a deklarování práv na byt, které ve svých důsledcích omezuje podle Listiny základních práv a svobod neúměrně vlastnická práva majitelů činžovních domů. Stěžovatel dovozuje, že odvolací soud ve svém rozhodnutí porušil jeho ústavní práva podle článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu napadeného rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že tento odvolací soud potvrdil podle ustanovení §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a přiklonil se k závěru, že náhradní byt nebo ubytování nebylo žalobkyni poskytnuto v souvislosti se zrušením jejího užívacího práva k předmětnému bytu. Zajištěním bydlení pro dobu havarijního stavu bytu na dobu určitou nezaniklo žalobkyni právo na bytovou náhradu jako podmínky vyklizení bytu. Žalobní petit pak nezakládá žalobkyni právo nájmu bytu, ale pouze realizaci práva bydlení.
Ústavní soud při svém rozhodování musel vycházet z toho, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Zaměřil se na zjištění, zda napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud posoudil projednávanou věc na základě průběhu řízení jak u soudu prvního stupně - Obvodního soudu pro Prahu 8, tak u soudu odvolacího - Městského soudu v Praze, a dospěl k závěru, že bylo postupováno v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, konkrétně článku 36. Oba obecné soudy svůj postup řádně odůvodnily a Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který by nezajistil spravedlivý výsledek. Má za to, že skutková zjištění v této věci jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavnímu soudu nezbylo než na ně odkázat a přisvědčit správnosti závěru odvolacího soudu, že žalobkyni bylo zrušeno užívací právo k bytu podle §184 písm. b) obč. zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 1991, náhradní byt nebo náhradní ubytování ve smyslu
§186 odst. 1 obč. zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 1991 nebyly žalobkyni poskytnuty, její právo na bydlení podle §868 obč. zákoníku nezaniklo.
Vzhledem k tomu, že obsah spisu, sp. zn. 11 C 17/98, Obvodního soudu pro Prahu 8 nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování předmětného sporu respektovaly též principy chránící vlastnické právo stěžovatele (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), nelze ani z tohoto hlediska napadenému rozhodnutí nic vytknout.
Z těchto důvodů Ústavní soud návrh ústavní stížnosti stěžovatele považuje za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2000 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu