ECLI:CZ:US:2000:1.US.22.2000
sp. zn. I. ÚS 22/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem, se sídlem Náměstí Přemysla Otakara II. 6, 370 01 České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 10 Tz 113/98, ze dne 13. 10. 1999, takto:
Řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 10 Tz 113/98, ze dne 13. 10. 1999, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele J. H. a zemřelého Z. H.
Ústavní stížnost stěžovatel odůvodnil tím, že postupem soudu bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle jeho tvrzení došlo rovněž k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
V průběhu řízení před Ústavním soudem, konkrétně dne 30. 3. 2000, oznámil advokát stěžovatele, že jeho klient J. H. dne 19. 3. 2000 zemřel a že pozůstalá manželka a syn zemřelého nadále trvají na projednání ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §275 trestního řádu, upravujícího řízení o stížnosti pro porušení zákona, "byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona; trestní stíhání nelze tu zastavit proto, že obviněný zemřel". Nicméně uvedené ustanovení nelze analogicky aplikovat v řízení před Ústavním soudem, neboť tomu brání ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož "pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení". Protože cit. zákon o Ústavním soudu neupravuje překážky postupu řízení, je v daném případě na místě analogicky použít příslušná ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Podle §107 odst. 1 o. s. ř., "ztratí-li účastník způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo v něm může pokračovat". Ztráta způsobilosti být účastníkem řízení brání obecně v pokračování řízení zejména tam, kde práva a povinnosti o které v řízení jde, jsou vázány na osobu účastníka řízení a nepřechází na právní nástupce, kde je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka řízení, kde smrtí účastníka řízení dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu, nebo kde účastník řízení nemá žádné právní nástupce.
V daném případě nejsou předmětem řízení žádná majetková práva stěžovatele, jež by jeho smrtí přešla na dědice (§107 odst. 3 o. s. ř.), nýbrž se jedná o trestní věc, a to trestní stíhání pro trestný čin vyzvědačství podle §105 odst. 1, 3 písm. b), c), d) trestního zákona, za jehož spáchání byl stěžovatel odsouzen v roce 1981 k trestu odnětí svobody v trvání 22 roků a v souvislosti s ním o namítané porušení čl. 36 Listiny základních lidských práv a svobod. Proto nepřichází v úvahu procesní nástupnictví pozůstalé manželky a syna stěžovatele ve smyslu o. s. ř., na základě kterého by mohli vstoupit do řízení po zemřelém stěžovateli, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než řízení s odkazem na ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §107 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastavit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. dubna 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu