ECLI:CZ:US:2000:1.US.221.2000
sp. zn. I. ÚS 221/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Z., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2000, čj. 28 Cdo 558/99 - 100, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 3. 4. 2000 napadá rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2000, čj. 28 Cdo 558/99 - 100, kterým došlo k zamítnutí jejího dovolání, a požaduje jeho zrušení. Je toho názoru, že uvedené rozhodnutí je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že dovolací soud se na jedné straně zabýval okolnostmi, které jako dovolací důvod vůbec nebyly uplatněny, na druhé straně u uplatněného dovolacího důvodu náležitě nevysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, podle jakých ustanovení posoudil zjištěný skutkový stav, ač mu to procesní předpis ukládá. Nesouhlasí s argumentací dovolacího soudu, že se ve svém dovolání do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 1995 dovolávala jako dovolacího důvodu též důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Ústavní soud musel v této věci konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zjišťuje však, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Jestliže čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, nutno to chápat tak, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Při rozhodování je soudce vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR) a při výkonu své funkce je nezávislý (čl. 82 Ústavy ČR). Důkazy hodnotí podle §132 o. s. ř. podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Postupoval-li Nejvyšší soud ČR v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, přičemž svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.
Z obsahu stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, se zabýval přezkoumáváním rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla vyslovena přípustnost dovolání s ohledem na jeho posouzení tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy (§6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.) a vzhledem ke skutečnosti, že pozemky, uvedené v žalobě, jsou dosud nezastavěny, považoval odvolací soud své rozhodnutí za rozhodnutí zásadního významu. V rámci tohoto vymezení dovolací soud přezkoumával rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 a §242 odst. 1 o. s. ř., a to v rozsahu, v němž byl výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním napaden. Dovolání stěžovatelky do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 1995, čj. 23 Co 462/95 (vydanému v právní věci žalobkyně - stěžovatelky proti ČR - Ministerstvu vnitra - o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 92/92), dovolací soud zamítl podle §243b odst. 1 a 5 o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o vydání nemovitostí, je správné.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodnutí dovoláním stěžovatelky zabýval v souladu s občanským soudní řádem a řádně je zdůvodnil, Ústavnímu soudu nezbylo než na ně odkázat a přisvědčit správnosti jeho závěrů, vycházejících z toho, že ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. má na zřeteli současné naplnění dvou zákonných předpokladů - tísně i nápadně nevýhodných podmínek. Pokud tak bylo posouzeno nesplnění obou uvedených zákonných předpokladů, nebylo v daném případě rozhodující a nasvědčující jinému závěru to, zda šlo o pozemky zastavěné nebo nezastavěné.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že dovolací soud (ani soud odvolací a soud prvního stupně) se nedostal, v souvislosti s projednáváním předmětné věci, do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, na které poukazuje stěžovatelka ve své stížnosti.
Proto tento návrh ústavní stížnosti bylo nutno považovat za zjevně neopodstatněný a jako takový jej senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2000 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu