ECLI:CZ:US:2000:1.US.231.2000
sp. zn. I. ÚS 231/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného advokátem Mgr. T. P., proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 3 T 285/99, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 7 To 451/99, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá .
2. Návrh na náhradu nákladů zastoupení státem se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud Brno-venkov shledal stěžovatele vinným, že v době od 1. 6. 1998 do 30. 6. 1999 ničím nepřispěl na výživu své nezletilé dcery E. Z., ačkoliv mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině a její výše byla stanovena rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 30. 6. 1993, sp. zn. P 64/93, na částku 750 Kč měsíčně vždy do 5. dne v měsíci předem k rukám matky D. Z., "přičemž za uvedené období stěžovatel na výživném dlužil částku v celkové výši 5.500 Kč, když dne 9. 6. 1999 uhradil část dlužného výživného ve výši 4.250 Kč". Tím se stěžovatel dopustil trestného činu zanedbání povinné výživy dle ustanovení §213 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců; soud výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let.
Důvodem odsuzujícího rozsudku byla především skutečnost, že stěžovatel měl dostatek finančních prostředků k placení výživného, protože byl v evidenci úřadu práce a do 15. 6. 1999 pobíral hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání. Jeho celkové příjmy se v rozhodném období pohybovaly nad hranicí životního minima a měl tedy dostatečné prostředky "k hrazení vyživovací povinnosti". Protože si stěžovatel byl své vyživovací povinnosti vědom, dospěl okresní soud k závěru, že se dopustil uvedeného trestného jednání úmyslně, přičemž se jednalo o úmysl přímý.
Krajský soud v Brně napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání proti citovanému rozsudku Okresního soudu Brno-venkov zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že soud 1. stupně ve věci učinil úplná a správná skutková zjištění a že jednání stěžovatele správně kvalifikoval i po právní stránce. K námitce stěžovatele, že nebyl ve smyslu ustanovení §214 trestního zákona poučen o účinné lítosti, krajský soud připomněl, že toto poučení bylo součástí sdělení obvinění, které převzal dne 30. 6. 1999. Krajský soud navíc konstatoval, že s neplacením výživného měl stěžovatel "zkušenosti" z dřívější doby, neboť za tento trestný čin již byl stíhán a trestní stíhání bylo zastaveno až poté, co dlužné výživné uhradil takže "toto trestní stíhání mělo být pro obžalovaného ponaučením, aby řádně plnil svou vyživovací povinnost vůči své dceři".
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítl, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny prý došlo jeho odsouzením, byť stanovenou vyživovací povinnost v uvedeném období řádně plnil a dokonce uhradil 500 Kč "dopředu". Čl. 37 odst. 2 Listiny byl údajně porušen tím, že - jak stěžovatel uvedl již v odvolání proti napadenému rozsudku Okresního soudu Brno-venkov - soud nesplnil svoji poučovací povinnost ohledně možnosti zastavení trestního stíhání a předkládání důkazů. K porušení čl. 40 odst. 3 Listiny mělo konečně dojít tím, že stěžovatel nebyl poučen o tom, že má možnost požádat Českou advokátní komoru o pomoc ve formě bezplatně ustanoveného obhájce.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena a zároveň ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhl, aby náklady na jeho právní zastoupení zcela zaplatil stát.
Ústavní soud i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto ani přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy, popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím současně nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
S ohledem na toto ústavní vymezení svého postavení se Ústavní soud zabýval i jednotlivými námitkami stěžovatele, obsaženými v ústavní stížnosti. Obecně lze konstatovat, že tyto námitky svojí podstatou směřují toliko do oblasti přehodnocování provedeného dokazování obecnými soudy a právních závěrů z něho vyvozených. Přitom podle ustálené judikatury přísluší Ústavnímu soudu "přehodnocovat"hodnocení důkazů provedené obecnými soudy pouze tehdy, jestliže mezi ním a mezi právními závěry z něho vyvozenými existuje extrémní rozpor.
V souzené věci se však o tento případ zjevně nejedná.
Jestliže totiž stěžovatel tvrdí, že stanovenou vyživovací povinnost řádně plnil a že proto obecné soudy výrokem o jeho vině porušily čl. 36 odst. 1 Listiny, nezbývá než odkázat např. na jeho výpověď z přípravného řízení trestního, kde sám výslovně přiznal, že v předmětném období svoji vyživovací povinnost neplnil a že si je svého dluhu na výživném ve výši 5.500 Kč vědom, že však nemá prostředky na jeho uhrazení (č.l. 6). V rámci hlavního líčení před okresním soudem stěžovatel odmítl vypovídat a pouze v rámci závěrečné řeči uvedl, že se necítí být vinen, neboť částky, které hradil, "byly maximálně možné", protože se nacházel pod hranicí životního minima. Jak vyplývá z předmětného soudního spisu, napadená rozhodnutí obecných soudů se dostatečným způsobem opírají o výsledky provedeného dokazování a Ústavní soud tedy neshledal, že by mezi zjištěným skutkovým stavem a mezi právními závěry z něho vyvozenými bylo možno spatřovat extrémní nesoulad ve smyslu jeho ustálené judikatury.
K tvrzenému porušení čl. 37 odst. 2 Listiny - jež mělo spočívat v nesplnění poučovací povinnosti ohledně možnosti zastavení trestního stíhání a předkládání důkazů - Ústavní soud uvádí, že s touto námitkou se již dostatečným způsobem vyrovnal krajský soud v odůvodnění svého usnesení, když konstatoval, že o možnosti zániku trestnosti předmětného trestného činu byl stěžovatel poučen již v přípravném řízení trestním, neboť toto poučení bylo součástí sdělení obvinění, které stěžovatel převzal dne 30. 6. 1999 (č.l. 2). Navíc z protokolu o výslechu stěžovatele (č.l. 6) dne 2. 7. 1999 výslovně vyplývá, že stěžovatel byl opětovně poučen o zániku trestnosti činu v případě uhrazení výživného. Jeho tvrzení, že o možnosti zastavení trestního stíhání nebyl náležitě poučen, je tedy zjevně neopodstatněné. Rovněž neopodstatněné je blíže nezdůvodněné tvrzení, že nebyl poučen o možnosti "předkládání důkazů", neboť byl např. při hlavním líčení řádně vyzván k podání návrhů na doplnění dokazování (č.l. 54 p.v.), avšak žádné důkazní návrhy neučinil. O možnosti "uvádět okolnosti a důkazy" k obhajobě, činit návrhy a podávat opravné prostředky, byl stěžovatel výslovně poučen již v přípravném řízení trestním před svým výslechem, přičemž jeho podpis pod tímto poučením svědčí o tom, že se s ním seznámil (č.l. 5 p.v.). Je proto zřejmé, že i tuto námitku nelze akceptovat.
Protiústavnost napadených rozhodnutí nelze spatřovat ani v tom, že prý obecné soudy stěžovatele výslovně nepoučily o možnosti obrátit se se žádostí o určení advokáta na Českou advokátní komoru. Když totiž stěžovatel v průběhu hlavního líčení před Okresním soudem Brno-venkov žádal o přiznání bezplatné obhajoby, byl samosoudcem výslovně poučen, že jeho trestní věc neobsahuje znaky nutné obhajoby a že proto možnost obstarání bezplatné obhajoby "je v jeho rukou prostřednictvím České advokátní komory" (č.l. 47 p.v.). Stěžovatel na výslovný dotaz samosoudce prohlásil, že tomuto poučení rozumí, takže i tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Podle ustanovení §83 citovaného zákona soudce zpravodaj rozhodne, že náklady zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. Protože však v souzené věci ústavní stížnost odmítnuta byla, nemohl Ústavní soud ani tomuto návrhu stěžovatele vyhovět.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 8. 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu