Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.09.2000, sp. zn. I. ÚS 234/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 136/19 SbNU 241 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.234.2000

sp. zn. I. ÚS 234/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele České republiky - Okresního úřadu K, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1998, sp. zn. 13 C 92/98, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 12 Co 173/99, takto: Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1998, sp. zn. 13 C 92/98, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 12 Co 173/99, se zrušují. Odůvodnění: Okresní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl návrh ve věci navrhovatele (stěžovatele) proti odpůrci Domácí potřeby Morava, a.s., o zaplacení částky 513.360 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění tohoto rozsudku soud konstatoval, že Česká republika je vlastníkem blíže specifikovaného pozemku č. 203/18, zápis na LV č. 2, k.ú. B., a že právo hospodaření k němu má Okresní úřad K. Na tomto pozemku se nachází nemovitost čp. 1623, kterou vlastní odpůrce. Protože se stěžovatel s odpůrcem nedohodli na uzavření kupní smlouvy ohledně prodeje předmětného pozemku odpůrci, žádal od něho stěžovatel zaplacení úhrady za užívání pozemku ve výši žalované částky jako nájemné, přičemž tato částka představuje ročně 10 % odhadní ceny. Okresní soud dospěl k závěru, že odpůrce užívá pozemek bez právního důvodu, neboť neexistovala žádná smlouva o jeho užívání nebo o nájmu. Je prý proto nepochybné, že se odpůrce užíváním tohoto pozemku od 1. 1. 1996 do 31. 12. 1997 bezdůvodně obohatil, takže je (ve smyslu ustanovení §458 odst. 1 občanského zákoníku) třeba, aby za to byla stěžovateli poskytnuta peněžitá náhrada. Ohledně výše této náhrady však okresní soud konstatoval, že v předmětné době neexistoval žádný obecně závazný právní předpis, který by upravoval náhradu za dočasné užívání pozemků. Žalovaná částka, která představovala 10 % z odhadní ceny předmětného pozemku (stanovené znaleckým posudkem ing. R. Lh. ve výši 2.566.800,- Kč), prý nemohla být určující, neboť mezi stěžovatelem a odpůrcem nedošlo k uzavření žádné nájemní smlouvy a 10 % z odhadní ceny bylo stanoveno právě "jako nájemné". Protože prý tedy stěžovatel neprokázal, "v jaké výši odpůrci bezdůvodné obohacení za užívání pozemku vzniklo", neunesl důkazní břemeno a další důkazy ve věci nenavrhl. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Olomouci potvrdil. V odůvodnění tohoto rozsudku se krajský soud sice ztotožnil s věcnými závěry okresního soudu, nicméně nesouhlasil s argumentací právní, "zejména i pro její vnitřní rozpor." Na rozdíl od okresního soudu totiž krajský soud považoval za významnou právní otázku, jakým režimem byly spravovány vztahy mezi stěžovatelem a právním předchůdcem odpůrce jakožto vlastníka stavby na předmětném pozemku. V průběhu odvolacího řízení bylo prý totiž prokázáno, že mezi právními předchůdci obou účastníků byla ohledně užívání předmětného pozemku uzavřena smlouva o jeho bezplatném trvalém užívání v režimu §70 hospodářského zákoníku, a to s účinností od 1. 6. 1992 na dobu neurčitou. V souvislosti s účinností obchodního zákoníku, kterým byl hospodářský zákoník zrušen, byla úprava užívacích vztahů k 1. 1. 1992 pojata do občanského zákoníku. Podle ustanovení §876 odst. 1 tohoto zákona se vztahy trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku posuzují podle dosavadních předpisů až do doby vydání zvláštního zákona a podle odst. 2 stejného ustanovení se hospodářské smlouvy o dočasném užívání majetku za úplatu mění na nájemní smlouvy a je-li užívání majetku sjednáno bezúplatně, mění se na smlouvy o výpůjčce. Právní předchůdce odpůrce užíval předmětnou stavební parcelu na základě řádného právního titulu, a to smlouvy o trvalém užívání (§70 hospodářského zákoníku,§876 odst. 1 občanského zákoníku). Přestože po 1. 1. 1992 došlo ke změně v subjektu, jemuž právo trvalého a bezplatného užívání pozemku svědčilo, dospěl krajský soud k závěru, že tato skutečnost nemohla nic změnit na právním režimu existujících vztahů, tzn. i na bezúplatnosti užívání předmětného pozemku. V daném případě prý tedy nedošlo k bezdůvodnému obohacení odpůrce na úkor stěžovatele, jelikož nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat tohoto právního institutu podle ustanovení §§451 a násl. občanského zákoníku. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 3 a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soud 1. stupně totiž dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal výši bezdůvodného obohacení, přestože údajně provedl přesný propočet žalované částky. Krajský soud pak pochybil při výkladu ustanovení §876 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, neboť zcela popřel smysl a účel bezplatného trvalého užívání podle ustanovení §70 hospodářského zákoníku. Toto právo se totiž údajně nevázalo pouze k nemovitosti, nýbrž i k subjektu určitého druhu, provozujícímu činnost, která bezplatné trvalé užívání nemovitosti odůvodňovala. Vzhledem k charakteru činnosti odpůrce a vzhledem ke skutečnosti, "že vedlejší účastník není v žádném případě právním nástupcem spotřebního družstva B.", se však stěžovatel domnívá, že na něj nemohlo právo bezplatného trvalého užívání pozemku ze zákona přejít. Stěžovatel konečně tvrdil, že odvolací soud vycházel i z nesprávně zjištěných skutečností, neboť k přechodu vlastnického práva k stavbě z SD B. na odpůrce došlo dne 28. 12. 1995 a nikoliv dne 28. 12. 1992. K předání předmětného pozemku do bezplatného trvalého užívání SD B. došlo ke dni 1. 6. 1982 a nikoliv 1. 6. 1992. Právo trvalého užívání pozemku prý tomuto družstvu bylo zrušeno až dohodou ze dne 6. 6. 1996. Proto stěžovatel rozsudek odvolacího soudu pokládá za "zmatečný". Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byly napadené rozsudky obecných soudů zrušeny. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, a že tedy nic nebrání jejímu meritornímu projednání a rozhodnutí. Proto požádal o vyjádření k ní účastníky řízení Okresní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě a vedlejšího účastníka řízení Domácí potřeby Morava, a.s. Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Krajský soud v Ostravě namítl, že stěžovatel toliko polemizuje se zjištěným skutkovým stavem a neopírá se o "žádné právní závěry". Tvrzená nesprávnost některých dat ohledně okamžiku přechodu vlastnického práva na vedlejšího účastníka a předání pozemku do bezplatného trvalého užívání prý nemohla nijak ovlivnit věcnou správnost napadeného rozsudku. Jeho podstata totiž údajně spočívá v tom, že právní předchůdce odpůrce (roz. předchůdce ve vztahu k vlastnickému právu k předmětné budově) užíval předmětný pozemek na základě smlouvy o trvalém užívání pozemku podle ustanovení §70 hospodářského zákoníku, od 1. 6. 1982. Ke dni 1. 1. 1992 se v důsledku ustanovení §876 odst. 1 občanského zákoníku tyto vztahy trvalého užívání posuzují podle dosavadních předpisů až do doby vydání zvláštního zákona, který však dosud vydán nebyl. Krajský soud se proto domnívá, že režim trvalého bezplatného užívání pozemku se vztahuje i na odpůrce (který nabyl vlastnictví k předmětné budově kupní smlouvou ze dne 28. 12. 1995), neboť úmyslem zákonodárce "v případě ustanovení §876 odst. 1 občanského zákoníku" prý bylo "zachovat stávající režim již založených a existujících vztahů obecně, a to bez ohledu na změnu subjektu, jemuž toto právo svědčí. Jelikož hlavním rysem tohoto práva byla jeho bezúplatnost, nemohl nárok stěžovatele (navrhovatele), ať již na zaplacení nájmu nebo vydání bezdůvodného obohacení, obstát." Proto krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Vedlejší účastník D. p. M., a.s., se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů. Jejich rozhodnutí - pokud byla podána ústavní stížnost -může zrušit pouze tehdy, shledá-li, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V souzeném případě je podstatou ústavní stížnosti tvrzení stěžovatele, že (1.) odvolací soud popřel smysl a účel bezplatného trvalého užívání podle ustanovení §70 hospodářského zákoníku a že jeho výklad §876 občanského zákoníku je mylný a že (2.) je rozsudek odvolacího soudu z důvodu některých faktických chyb "zmatečný". Při posuzování této věci Ústavní soud v první řadě konstatuje, že odvolací soud sice rozsudek prvostupňového soudu jako správný potvrdil, nicméně ze zcela jiných právních důvodů než okresní soud. Odvolací soud tedy dospěl k odchylným právním závěrům než soud prvoinstanční a právě jeho stanovisko - jakožto soudu 2. stupně - vyjádřené v pravomocném rozhodnutí považoval Ústavní soud v tomto případě za určující §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.. Z hlediska vztahu mezi oběma napadenými rozsudky se proto Ústavní soud nejdříve zaměřil na otázku, zda napadený rozsudek krajského soudu není možno z hlediska celého soudního řízení považovat za překvapivý a tím i protiústavní; podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 139/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, str. 93 a násl.) totiž z ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces vyplývá i právo účastníků řízení na reálnou a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, přičemž změna právního názoru odvolacího soudu by jim tuto možnost za určitých okolností mohla vyloučit. V souzené věci spočívá změna právního názoru odvolacího soudu v tom, že krajský soud - na rozdíl od okresního soudu - shledal návrh stěžovatele nedůvodným nikoliv proto, že dostatečně neprokázal výši bezdůvodného obohacení odpůrce, nýbrž proto, že se o bezdůvodné obohacení vzhledem k existenci smlouvy o trvalém bezplatném užívání pozemku vůbec nejednalo. Jak však Ústavní soud zjistil z předmětného soudního spisu, o existenci předmětné smlouvy se hovořilo již v řízení před prvostupňovým soudem (č.l. 40), tato smlouva byla součástí soudního spisu (č.l. 59) a zástupce odpůrce při ústním jednání před odvolacím soudem výslovně uvedl, že jeho právní předchůdci uzavřeli smlouvu o bezplatném užívání pozemku podle §70 hospodářského zákoníku a že podle §876 odst. 1 občanského zákoníku se vztahy trvalého užívání i nadále posuzují podle dosavadních předpisů až do doby vydání zvláštního zákona, který však dosud nebyl vydán (č.l. 61). Je tedy zřejmé, že v daném případě změnu právního názoru, kterou učinil odvolací soud v napadeném rozsudku, za překvapivou (a tedy i protiústavní) ve výše uvedeném smyslu považovat nelze, neboť stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy možnost se právně i skutkově vyjádřit k otázkám, se zřetelem k nimž odvolací soud nakonec svůj rozsudek odůvodnil. Ústavní soud se proto dále zaměřil na stěžovatelovu námitku, že krajský soud chybně interpretoval ustanovení §876 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, neboť trvalé užívání podle §70 hospodářského zákoníku se prý nevztahovalo pouze k nemovitosti, nýbrž i k subjektu určitého druhu a že odpůrce (D. p., a.s.) není právním nástupcem původního uživatele pozemku SD B. V tomto směru Ústavní soud ze Smlouvy o trvalém užívání nemovitého národního majetku - pozemků ze dne 31. 5. 1982, č.j. BTU Fin-489/72/82/Še, uzavřené mezi předávajícím MěNV v H. a uživatelem SD B. zjistil, že předávající předává podle ustanovení §70 hospodářského zákoníku uživateli předmětné pozemky do bezplatného trvalého užívání jako trvalému uživateli, přičemž uživatel byl oprávněn užívat majetek jen k účelu, ke kterému mu byl odevzdán a výslovně nesměl "uvedenou nemovitost ani jako celek ani jeho část přenechat do užívání jiným subjektům." Právo trvalého užívání vzniklo dnem 1. 6. 1982. Z výpisu z obchodního rejstříku Krajského obchodního soudu v Ostravě, vl.č. 441, ze dne 7. 8. 1996 (č.l. 14) dále Ústavní soud zjistil, že D. p., a.s., byla do obchodního rejstříku zapsána dne 7. 5. 1992 a jejím jediným zakladatelem byl Fond národního majetku ČR. Z předmětného spisu právní nástupnictví mezi SD B. a D. p., a.s., nijak vyvodit nelze. Je tedy zřejmé, že vedlejší účastník D.í p. M., a.s., není právním nástupcem SD B., neboť od SD B. citovanou kupní smlouvou toliko nabyl vlastnické právo k předmětné budově, přičemž tato kupní smlouva se výslovně nevztahovala na pozemek, na němž tato budova stojí (čl. II. kupní smlouvy). Jestliže tedy obecné soudy právní nástupnictví vedlejšího účastníka dovodily z toho, že nabyl od SD B. vlastnické právo k předmětné budově (jak např. vyplývá z vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti), nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že takto pojaté právní nástupnictví v souzené věci není právně relevantní, neboť řízení před obecnými soudy se netýkalo uvedené budovy, nýbrž náhrady za užívání pozemku, na kterém se budova nachází. Z právních předpisů, které na souzenou věc dopadají, vyplývá zejména následující. Podle ustanovení §70 odst. 1 a 2 hospodářského zákoníku části národního majetku mohou být odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným organizacím než státním, zejména družstevním, nebo občanským sdružením. Organizace, které byl majetek odevzdán do trvalého užívání, je oprávněna užívat majetek jen k účelu, ke kterému jí byl odevzdán. Podle ustanovení §71 citovaného zákona státní organizace může, pokud je to účelné, národní majetek, ke kterému má právo hospodaření a který dočasně nepotřebuje k plnění svých úkolů, přenechat smlouvou k užívání jiné organizaci. Z ustanovení §876 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se vztahy trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku posuzují podle dosavadních předpisů až do doby vydání zvláštního zákona, krajský soud dovodil (jak vyplývá i z jeho vyjádření k ústavní stížnosti), že úmyslem zákonodárce v případě ustanovení §876 odst. 1 občanského zákoníku bylo zachovat stávající režim již založených a existujících vztahů obecně, a to bez ohledu na změnu subjektu, jemuž toto právo svědčí. K tomu Ústavní soud uvádí, že všechny orgány veřejné moci (tedy i obecné soudy) jsou ve své činnosti povinný postupovat ústavně konformně. To znamená, že v případě interpretace a aplikace právních předpisů je nutno zvolit vždy ten způsob, který je v obsahovém souladu s ústavními zákony a s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Pokud by totiž obecné soudy takto: nepostupovaly, porušily by tím ve svých důsledcích i právo účastníků řízení na soudní ochranu. Právě se zřetelem k tomu stěžovatel namítl, že obecné soudy napadenými rozsudky porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále se dovolal porušení čl. 11 odst. 1, 3, 4 Listiny. Ústavní soud konstatuje že podle čl. 11 Listiny má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu (odst. 1). Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy (odst. 3). Podle odst. 4 vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Právní názor krajského soudu, podle něhož s koupí předmětné budovy na vedlejšího účastníka D. p., a.s., přešlo i právo bezplatného trvalého užívání příslušného pozemku, je však s citovaným čl. 11 Listiny zjevně v rozporu. Ve svých důsledcích totiž vede k závěru, že i subjekt, vůči němuž stěžovatel neprojevil vůli přenechat mu předmětný pozemek do bezplatného trvalého užívání, toto právo nabyl a že stěžovatel proto není oprávněn od něj žádat příslušnou náhradu za omezení svého vlastnického práva. Za této situace by proto nebylo možné vyloučit, že by vedlejší účastník vůbec nemusel mít zájem svůj vztah k předmětnému pozemku nějakým způsobem řešit (např. jeho odkoupením, uzavřením nájemní smlouvy atd.), neboť bezplatné trvalé užívání se ve svých důsledcích může jevit jako nepoměrně výhodnější. Při interpretaci ustanovení §70 hospodářského zákoníku je dále - podle názoru Ústavního soudu - nutno vycházet především z toho, že hospodářská smlouva o trvalém bezplatném užívání národního majetku byla uzavírána vždy v souladu s konkrétním účelem. Proto také podle odst. 2 citovaného ustanovení organizace, které byl majetek odevzdán do trvalého užívání, byla oprávněna užívat majetku jen k účelu, k jemuž jí byl odevzdán. Přenechat národní majetek smlouvou k užívání jiné organizaci byla podle §71 odst. 1 hospodářského zákoníku oprávněna pouze státní organizace, nikoliv organizace nestátní, jak tomu bylo i v souzené věci, kdy smlouvu o bezplatném trvalém užívání nemovitosti uzavřela organizace družstevní. Rovněž z této smlouvy výslovně vyplývalo (č.l. 59), že uživatel byl oprávněn užívat majetek jen k účelu, ke kterému mu byl odevzdán a výslovně nesměl "uvedenou nemovitost ani jako celek ani jeho část přenechat do užívání jiným subjektům." Je proto zřejmé, že stěžovatel v žádném případě neprojevil vůli (a dokonce předem výslovně vyloučil), aby toto užívací právo mohl nabýt jiný subjekt, než s kterým uzavřel zmiňovanou hospodářskou smlouvu. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného odůvodnění, vedlejší účastník není právním nástupcem SD B., s nímž byla tato smlouva uzavřena a není možno ani důvodně tvrdit, že účel užívání předmětného pozemku vedlejším účastníkem je identický s účelem, pro který byla v roce 1982 uzavírána hospodářská smlouva se SD B. Ústavní soud proto dospívá k závěru, že právní závěry obecných soudů, kterév souzené věci vedly k zamítnutí návrhu stěžovatele, ve svých důsledcích porušují ústavně zaručené vlastnické právo stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny. Tím, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly citované právní předpisy v rozporu s ústavně chráněným vlastnickým právem, dále porušily základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K námitce stěžovatele, že odvolací soud vycházel z nesprávně zjištěných skutečností, Ústavní soud pro úplnost uvádí, že sama tato námitka by nemohla vést k závěru, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť odlišnost zjištěných skutečností v tomto případě nemohla právní závěry soudu ovlivnit. Proto Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozsudky Okresní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatele, která jsou v předchozím textu uvedena. Za této situace Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadené rozsudky zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 27. 9. 2000