ECLI:CZ:US:2000:1.US.241.99
sp. zn. I. ÚS 241/99
Usnesení
I. ÚS 241/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele V. K., zast. JUDr. I. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti zásahu orgánu veřejné moci ze dne 16. 3. 1999, spočívající v omezení jeho osobní svobody a použití donucovacích prostředků příslušníky Vězeňské služby ČR po pravomocném propuštění stěžovatele z vazby při hlavním líčení, konaném dne 16. 3. 1999, u Okresního soudu v Teplicích ve věci 3 T 302/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá postup příslušníků Vězeňské služby ČR při použití donucovacích prostředků po skončení hlavního líčení u Okresního soudu v Teplicích dne 16. 3. 1999. V ústavní stížnosti uvedl, že na základě příkazu k zatčení, vydaného Okresním soudem v Teplicích, v trestní věci vedené proti němu pod sp. zn. 3 T 302/94 byl dne 5. 2. 1999 vzat do vazby a umístěn ve věznici v Litoměřicích, později ve věznici v Teplicích. Dne 16. 3. 1999 byl předveden k hlavnímu líčení příslušníky vězeňské služby za použití donucovacích prostředků. Hlavní líčení v jeho trestní věci skončilo rozsudkem, podle něhož byl uznán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let. Rozsudek nabyl právní moci ihned, neboť se strany po jeho vynesení vzdaly práva na odvolání. Současně soud vyhlásil usnesení, jímž se obžalovaný podle §72 odst. 2 trestního řádu propouští z vazby na svobodu. Také toto usnesení se stalo pravomocným, neboť se strany vzdaly práva stížnosti. Po skončení hlavního líčení, jak dále uvádí stěžovatel, mu byla opět nasazena pouta, a to i přes jeho protesty, jakož i přes protesty obhájce, státní zástupkyně i předsedkyně senátu. Takto byl stěžovatel odveden eskortou do cely. Pouta mu prý byla přiložena tak těsně, že bránila krevnímu oběhu rukou. Teprve po hodině byl z cely propuštěn. Stěžovatel podal na postup příslušníků eskorty stížnost k řediteli Vazební věznice v Litoměřicích, který s odvoláním na ustanovení §10 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli sdělil, že postup eskorty byl správný, neboť propuštění stěžovatele bylo možné až po písemném vyhotovení příkazu k propuštění, který byl příslušníkům eskorty předán až hodinu po pravomocném skončení trestního stíhání.
Stěžovatel je přesvědčen, že jednání příslušníků Vězeňské služby je v rozporu s §22 odst. 3 vyhl. č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby, a je zásahem do jeho základních práv a svobod, zakotvených v čl. 7 odst. 2 a čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a navrhuje Ústavnímu soudu, aby nálezem zakázal pokračovat v porušování dotčených ústavních práv při předvádění obviněných k hlavnímu líčení.
Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal písemné stanovisko od ředitele Vazební věznice Litoměřice. Ten ve svém vyjádření uvedl, že stěžovateli byla skutečně po skončení soudního jednání přiložena pouta po dobu jeho krátkého přechodu ze soudní síně do eskortní místnosti v budově soudu. V této místnosti v době čekání na vydání písemného rozhodnutí soudu o propuštění z vazby mu byla pouta sejmuta. Stěžovatel si prý na těsnost pout v té době nestěžoval. Příslušníci doprovodu obžalovaného podle názoru ředitele věznice v rámci svých pravomocí použili preventivně ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, donucovací prostředek a učinily tak pouze v míře nezbytné pro splnění účelu úkonu. Za důležité považuje ředitel věznice uvést, že donucovací prostředky byly použity pouze při provádění eskorty prostorami soudní budovy, které jsou běžně přístupné veřejnosti a kde dochází k nejzávažnějším incidentům. K právním aspektům celé věci se pak ve vyjádření uvádí, že příslušníci Vězeňské služby, kteří zajišťují eskorty osob k soudnímu jednání, nejsou účastníky soudního řízení. Výsledky soudního řízení a jejich dopady na činnost Vězeňské služby musí být těmto orgánům, v daném případě veliteli eskorty, předány kvalifikovaným a zákonem stanoveným způsobem (§10 zákona č. 293/1993 Sb.). Ustanovení §22 odst. 3 vyhlášky č. 109/1994 Sb. řeší situaci, kdy propuštěný trvá na propuštění z vazby mimo vazební věznici. Je vázáno na projev obviněného, že na tomto způsobu propuštění trvá. Projev vůle obviněného však není v tomto případě zaznamenán ani v zápisu soudu o průběhu hlavního líčení, ani nebyl namítnut ve stížnosti ze dne 18. 3. 1999 a není namítán ani v ústavní stížnosti. Stěžovatel byl propuštěn z výkonu vazby po doručení rozhodnutí soudu z Vazební věznice Litoměřice, objekt Teplice, po předchozím projednání způsobu jeho propuštění ve smyslu znění poslední věty ustanovení §22 odst. 3 cit. vyhlášky.
Ve věci vykonatelnosti rozhodnutí soudu při propuštění obviněného z výkonu vazby na svobodu, je pro Vězeňskou službu rozhodující písemný příkaz soudu k jeho propuštění. Zákonodárce touto normou reflektoval na skutečnost, že příslušníci Vězeňské služby nejsou účastníky řízení a nemohou z titulu svého postavení posuzovat právní následky rozhodnutí soudu a na základě svého laického posouzení průběhu soudního řízení konat.
Ústavní soud na základě zjištěných skutečností konstatuje, že ústavní stížnost je třeba odmítnout. V daném případě k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele příslušníky Vězeňské služby došlo při jednání soudu, který rozhodl kromě jiného o jeho propuštění z vazby. Jednalo se tedy o jiný zásah orgánu veřejné moci. V takovém případě může Ústavní soud svým nálezem ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona Ústavním soudu zakázat tomuto orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Jak však již dříve Ústavní soud judikoval (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, C. H. Beck 1999, svazek 15, usnesení č. 56), v určitých případech může nastat situace, za které se spor stává čistě akademickým, a teorie i praxe jiných ústavních soudů se jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva na respektování osobní svobody, pak musí tento zásah být odstranitelný případným rozhodnutím Ústavního soudu. V dané věci se však o takový případ nejedná, neboť tento stav již dávno odezněl (16. 3. 1999) a rozhodnutím Ústavního soudu tak již nelze v této věci ve prospěch stěžovatele žádným způsobem zasáhnout.
Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. října 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu