ECLI:CZ:US:2000:1.US.25.2000
sp. zn. I. ÚS 25/2000
Usnesení
I. ÚS 25/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. H. S., zastoupeného advokátem JUDr. L. D., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. 8 Tz 127/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Ve své stížnosti uvedl, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch stěžovatele ministrem spravedlnosti tak, že výrokem o náhradě škody v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 1998, sp. zn. 1 T 21/97, byl porušen v neprospěch stěžovatele zákon. Nejvyšší soud tento výrok zrušil a o náhradě škody rozhodl tak, že je stěžovatel povinen zaplatit poškozenému V.N. B. na náhradě škody částku ve výši 2 518 217 Kč.
Podnět ke stížnosti pro porušení zákona podal stěžovatel poté, co jeho odvolání, podané proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestním činem loupeže dle ustanovení §234 odst. 1 a 3 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody deseti let, bylo jako nedůvodné zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1998, č. j. 10 To 20/98.
Stěžovatel dále ve své stížnosti namítal, že se jednání, kterým byl uznán vinným, nedopustil. Pokud soudy přesto došly k závěru o stěžovatelově vině, má stěžovatel za to, že při správném použití procesních předpisů by k takovému závěru soudy nedospěly. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že ačkoli byla stížnost pro porušení zákona podána v jeho prospěch pouze do výroku o náhradě škody a Nejvyšší soud pouze v tomto rozsahu předchozí rozhodnutí zrušil, měl dle mínění stěžovatele Nejvyšší soud zrušit ve smyslu ustanovení §267 odst. 1 trestního řádu i výrok o vině a trestu.
Stěžovatel konstatoval, že si je vědom toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nemůže vykonávat přezkumné pravomoce ve všech případech, kdy účastník není spokojen s rozhodnutím nezávislého a nestranného soudu. Dle mínění stěžovatele však v daném případě nesprávnost celého procesu a rozhodnutí se týká porušení stěžovatelových ústavních práv a svobod. Konkrétně se jedná o údajné porušení čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Dále stěžovatel namítal porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, porušení čl. 25 odst. 2 písm. b) Listiny, podle kterého občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje právo užívat jejich jazyka v úředním styku. Stěžovatel následně namítal rovněž porušení čl. 36 a násl. Listiny z hlediska práva na řádný a spravedlivý proces, a to zejména čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si v řízení všichni účastníci rovni, čl. 37 odst. 4 Listiny, podle kterého, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka, a konečně i porušení čl. 40 odst. 4 Listiny, ze kterého vyplývá, že obviněný má právo odepřít výpověď a tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.
Stěžovatel nesouhlasil se závěry Nejvyššího soudu, který nezjistil nic, co by námitky stěžovatele o neregulérnosti přípravného řízení, přednesené v průběhu veřejného zasedání, potvrzovalo. Stěžovatel poukázal především na okolnost, že smyslem a účelem procesního úkonu prostudování spisu po skončení vyšetřování není uplatňování námitek proti vyšetřování, a to ani obviněným ani jeho obhájcem. Uvedl, že veškeré námitky k postupu vyšetřování uplatnil již v jeho průběhu. Stěžovatel ve své stížnosti zdůraznil, že v rozhodujících stádiích přípravného řízení byl jako tlumočník přibrán N. B., o němž stěžovatel později zjistil, že se jedná o blízkého obchodního i osobního přítele poškozeného. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že uvedená skutečnost byla orgánům činným v trestním řízení známa, a proto tento tlumočník (nezapsaný do seznamu tlumočníků) neměl být přibrán, neboť dle názoru stěžovatele byl dán zákonný důvod pro jeho vyloučení. Stěžovatel namítal, že tento vztah k jeho námitce orgány činné v trestním řízení vůbec neprověřovaly, přičemž vyslovil názor, že právě způsob tlumočení mohl rozhodujícím způsobem ovlivnit rozhodnutí soudu o vině. V závěru své stížnosti stěžovatel uvedl, že ačkoliv v průběhu trestního řízení nebyl opatřen žádný důkaz, ze kterého by se dovozovala jeho účast na trestném činu, kterým byl uznán vinným, přesto byl uznán vinným a odsouzen k citelnému trestu odnětí svobody.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu k uvedené věci a po zvážení stěžovatelem vyslovené argumentace dospěl k závěru, že stížnost není možno považovat za důvodnou.
Z usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 281/98, vyplývá, že se Ústavní soud již danou věcí zabýval, a to v souvislosti s ústavní stížností stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1998, sp. zn. 10 To 20/98. Z odůvodnění citovaného usnesení Ústavního soudu je zřejmé, že Ústavní soud zkoumal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 1 T 21/97, a v této souvislosti nebyl Ústavním soudem shledán zásah do práv stěžovatele, jichž se ve svém návrhu dovolával. S námitkami stěžovatele k přípravnému řízení, jež byly obsahem jak předchozí ústavní stížnosti stěžovatele, tak i posuzované věci, se vypořádaly v plném rozsahu již obecné soudy, což ve svém závěru potvrzuje i Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 281/98. Přípravné řízení v projednávané věci proběhlo při plném respektování procesních předpisů i práv obviněného na obhajobu. Obviněný měl od okamžiku sdělení obvinění obhájce a při provádění všech úkonů, jichž se osobně účastnil, byl přítomen i tlumočník. Na všechny vznesené námitky bylo orgány činnými v trestním řízení reagováno a v tom ohledu, že jim nebylo vyhověno, nelze spatřovat nerespektování práva na obhajobu. Ze spisového materiálu k uvedené věci vyplývá, že při studiu spisu po skončení vyšetřování stěžovatel ani jeho obhájce žádné námitky neuplatnili. Ústavní soud v návaznosti na svou ustálenou judikaturu zdůrazňuje, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. řádu). Tato zásada vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a pokud soudy ve své činnosti postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Ústavní soud se v dané věci plně ztotožňuje se závěry, které učinil Nejvyšší soud ve stěžovatelem napadeném rozsudku. Nejvyšší soud při posuzování věci z hlediska stížnosti pro porušení zákona konstatoval, že obecné soudy provedly dokazování v rozsahu, umožňujícím spolehlivě zjistit skutečnosti, podstatné pro rozhodnutí o vině a trestu. Nejvyšší soud potvrdil i rozhodnutí obecných soudů ohledně výše odcizené částky. Stížnosti pro porušení zákona přisvědčil Nejvyšší soud pouze částečně v otázce náhrady škody ( z původně stanovené částky ve výši 2 734 548 Kč byla náhrada škody nově stanovena Nejvyšším soudem s ohledem na ust. §271 odst. 1 tr. ř. vynásobením částky 1 000 086 ATS aktuálním kurzem této měny ve vztahu k české koruně na částku ve výši 2 518 217 Kč).
V návaznosti na výše uvedené neshledal Ústavní soud v dané věci nijakých porušení základních práv a svobod stěžovatele. Dospěl proto k závěru, že se v daném případě jedná o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. srpna 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu