ECLI:CZ:US:2000:1.US.250.99
sp. zn. I. ÚS 250/99
Usnesení
I. ÚS 250/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. M., S. K., J. Z., J. F., a A. M., zastoupených JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 1999, sp. zn. 30 Ca 276/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadají stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 1999, sp. zn. 30 Ca 276/96, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Svitavy, referátu pozemkového úřadu, ze dne 29. 7. 1996, č. j. PÚ/R/334/96- Br. Pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelé, kteří uplatnili restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o půdě"), nejsou vlastníky v rozhodnutí specifikovaných pozemků v k. ú. J.
Tyto pozemky byly dne 12. 11. 1947 přiděleny Ministerstvem zemědělství do vlastnictví Lesnímu družstvu zemědělců - osídlenců Čtyři Dvory v J., přičemž družstvo bylo tvořeno jen fyzickými osobami. V roce 1957 došlo ke sloučení lesního družstva s JZD J., na které přešlo vlastnictví k předmětným pozemkům. Stěžovatelé, uplatňující nárok podle zákona o půdě, jsou až na pana S. K., který je původním členem lesního družstva, potomky dnes již zemřelých bývalých členů tohoto družstva.
Dne 2. 10. 1994 vydal pozemkový úřad rozhodnutí, č. j. PÚ/R/866/94, ve kterém stěžovatelům vyhověl a označil je za vlastníky předmětných nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí podala povinná osoba, Zemědělské družstvo J. - v likvidaci, opravný prostředek ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který dne 7. 12. 1995 rozsudkem, sp. zn. 19 Ca 632/94, rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud se neztotožnil s právním názorem pozemkového úřadu, který stěžovatele shledal oprávněnými osobami ve smyslu §4 odst. 1 a §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Soud poznamenal, že v minulosti existovala lesní družstva hospodářská, založená individuálními vlastníky lesních pozemků, a lesní družstva vlastnická, která byla na rozdíl od prve uvedených družstev vlastníky těchto pozemků. Lesní družstvo ve zkoumané věci bylo právě tímto vlastnickým družstvem, o čemž také svědčí jeho zápis v rejstříku společností, podle něhož bylo družstvo právnickou osobou. Družstva hospodářská naopak právnickými osobami nebyla a do rejstříku společenstev se nezapisovala. Podle názoru Krajského soudu je nutno ust. §6 odst. 1 písm. u) zákona o půdě aplikovat v kontextu celého zákona. Restituce podle zákona o půdě přichází v úvahu pouze tehdy, pokud v rozhodné době zákonem předvídanými způsoby přišla o své vlastnictví zemědělského nebo lesního majetku fyzická osoba. V projednávané věci se tak nestalo, neboť nárokované pozemky byly přiděleny Lesnímu družstvu zemědělců - osídlenců, tedy nikoliv fyzickým osobám.
Podle Krajského soudu je zřejmé, že stěžovatelé (resp. jejich rodiče) nikdy nebyli vlastníky nárokovaných nemovitostí, a proto o ně ani nemohli přijít. Vzhledem k uvedenému stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami podle zákona o půdě a jejich restitučním nárokům nelze vyhovět. Pozemkový úřad, vázaný právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové, pak vydal shora uvedené rozhodnutí, jímž nevyhověl restitučním nárokům stěžovatelů. Krajský soud v Brně toto rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 5. 3. 1999, který stěžovatelé napadli ústavní stížností.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že ze zákona o půdě nijak nevyplývá, že by bylo nutno rozlišovat mezi tzv. hospodářskými a vlastnickými lesními družstvy. Vzniklou majetkovou křivdu spatřují v tom, že členové lesního družstva v tomto družstvu pracovali a přidělené lesní pozemky obhospodařovali bez nároku na odměnu, aby mohli veškeré prostředky získané prací pro družstvo použít ke splácení přídělové ceny. Ústavněprávní argumentace stěžovatelů se omezuje pouze na tvrzení, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo porušeno jejich základní právo, zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů žádají stěžovatelé Ústavní soud, aby tento rozsudek zrušil.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal podání stěžovatelů z hlediska formálních náležitostí, kladených na ústavní stížnost a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými a řádně zastoupenými stěžovateli, kteří vyčerpali všechny procesní prostředky, poskytované zákonem k ochraně jejich práv. Ústavní soud si následně vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení a nechal si zaslat spisový materiál.
Za Krajský soud v Brně se dne 28. 2. 2000 vyjádřil předseda senátu, JUDr. J. Š., který setrval na právním názoru, uvedeném v napadeném rozhodnutí. Ing. M. K., vedoucí Okresního pozemkového úřadu ve Svitavách, ve svém vyjádření ze dne 7. 3. 2000 poukazuje na §4 odst. 1 zákona o půdě, podle kterého může být oprávněnou osobou jen osoba fyzická, přičemž v daném případě bylo prokázáno, že stěžovatelé ani jejich právní předchůdci nikdy předmětné lesní pozemky nevlastnili, naopak vlastníkem bylo lesní družstvo jako právnická osoba.
Za Zemědělské družstvo J. - v likvidaci se vyjádřila dne 10. 3. 2000 Mgr. H. Z., která rovněž zdůraznila, že o majetek v tomto případě přišla právnická osoba, která ze zákona není osobou oprávněnou. Dále upozornila na skutečnost, že družstvo původně založilo 10 členů, ale nárok uplatnilo jen 7 osob a ústavní stížnost podalo již pouze 5 stěžovatelů, takže podle názoru vedlejšího účastníka ani procesněprávní a hmotněprávní stanoviska těchto osob nejsou totožná. V podrobnostech pak zástupkyně vedlejšího účastníka odkázala na svá předchozí vyjádření v řízení a navrhla Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost zamítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani vrcholem soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry Krajského soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Brně a pozemkového úřadu ve Svitavách. Stěžovatelé tvrdí, že interpretace §6 odst. 1 písm. u) zákona o půdě uvedenými orgány vychází z nesprávného právního názoru, rozlišujícího mezi lesními družstvy hospodářskými a vlastnickými. Zákon o půdě je však koncipován na zásadě, že oprávněnou osobou podle tohoto restitučního předpisu může být za splnění stanovených podmínek pouze osoba fyzická. Ústavnímu soudu nezbývá, než ve shodě s obecnými soudy, rozhodujícími ve věci konstatovat, že výjimku z tohoto principu vyplývajícího z §4 cit. zákona nepředstavuje ani ust. §6 odst. 1 písm. u). Jestliže by zákonodárce hodlal umožnit vydání nemovitostí v původním vlastnictví lesních družstev fyzickým osobám, které byly pouze členy těchto družstev, pak by musel tento záměr promítnout i do ustanovení §4 zákona o půdě, pojednávajícího o oprávněných osobách.
Pokud se týče tvrzení stěžovatelů, že rozhodnutím Krajského soudu došlo k porušení jejich základního práva, obsaženého v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, postačí odkázat na standardní judikaturu Ústavního soudu, který již mnohokrát zdůraznil, že čl. 11 Listiny chrání toliko vlastnické právo konstituované, tedy již existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně.
Jelikož ve zkoumaném případě nedošlo k porušení žádných základních práv nebo svobod stěžovatelů, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. dubna 2000