ECLI:CZ:US:2000:1.US.266.2000
sp. zn. I. ÚS 266/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. E. S., zastoupené JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 22 C 268/98 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 8 Co 957/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2000, se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen rovněž shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby odpůrcům bylo uloženo zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně částku Kč 15 000,-- se 16% úrokem z prodlení. Její návrh byl odůvodněn tím, že stěžovatelka prodala odpůrcům svůj osobní automobil VAZ 21031 a byla dohodnuta cena Kč 30 000,--, odpůrci zaplatili pouze Kč 15 000,-- a zbytek kupní ceny přes výzvu nezaplatili.
Stěžovatelka namítá, že okresní soud výpovědi jí navržených svědků nehodnotil z důvodu, že se jedná o důkazy nepřímé, a tím porušil svou povinnost pečlivě přihlížet pro zjištění skutkového stavu věci ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, čímž zatížil řízení procesní vadou, která měla za následek nesprávné skutkové posouzení věci a pro ni nepříznivé rozhodnutí. Krajskému soudu pak vytýká, že neakceptoval jí uváděné vady řízení a v hodnocení důkazů, ohledně dohody o výši kupní ceny, se odchýlil od soudu prvního stupně, aniž sám důkazní řízení opakoval nebo doplnil. Má za to, že výsledkem dokazování okresního soudu bylo, že výsledky dokazování dohodu o ceně nepotvrdily a naopak odvolací soud zjistil, že k dohodě o ceně došlo a přesto rozhodl shodně se soudem prvního stupně. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy jednaly v rozporu s občanským soudním řádem a povahou a intenzitou vad porušily rovněž její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud, po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu, zjistil, že nelze akceptovat stěžovatelkou namítané porušení jejího práva na spravedlivý proces tím, že oba soudy rozhodly shodně, ač dokazování okresního soudu vyústilo v závěr, že se neuskutečnila dohoda o ceně a dokazování krajského soudu pak v to, že k dohodě o ceně došlo, když okresní soud v odůvodnění svého rozsudku pouze cituje ustanovení §588 občanského zákoníku, že z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Své rozhodnutí dále odůvodnil tím, že důkazní břemeno spočívalo na stěžovatelce, která měla prokázat kupní cenu ve výši Kč 30 000,--, kterou však neprokázala. Tím, že výsledky sporu soudu neumožnily přijmout ani závěr o tom, že tvrzená skutečnost je pravdivá, ani závěr o tom, že je nepravdivá, musel v souladu s ustanovením §120 o. s. ř. rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. Krajský soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje na skutečnost, že skutková zjištění, učiněná okresním soudem, neumožňují učinit závěr o tom, že k dohodě o kupní ceně mezi stěžovatelkou a odpůrci vůbec nedošlo. Obě strany tvrdí, že k dohodě o kupní ceně došlo, když stěžovatelka tvrdila, že kupní cena činila Kč 30 000,--, naproti tomu odpůrci tvrdili, že kupní cena činila Kč 15 000,--. Pouze z těchto rozporných tvrzení nelze učinit závěr, že by k dohodě o kupní ceně mezi účastníky nedošlo vůbec.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky, které vznášela již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě se námitkami stěžovatelky, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, Ústavní soud má za to, že v řízení před oběma soudy bylo postupováno v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, v souvislosti s aplikací práva soudy obou stupňů, nedošlo. Jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně občanských práv a základních svobod, nelze právo na spravedlivý proces vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu