ECLI:CZ:US:2000:1.US.274.99
sp. zn. I. ÚS 274/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 274/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttltera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M., s. r. o, zastoupené JUDr. R. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 113/99, ze dne 2. 4. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 6. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 113/99, ze dne 2. 4. 1999. Uvedeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 12 C 60/98, ze dne 27. 10. 1998, ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení byl změněn tak, že je stěžovatelka jako žalovaná
I. ÚS 274/99
organizace povinna zaplatit vedlejší účastnici řízení - D. M. - jako žalobkyni na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 59 283 Kč. Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud porušil svým rozsudkem její právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení jejích práv mělo dojít tím, že odvolací soud bez provedení dokazování dospěl k závěru, že žalobě vedlejší účastnice proti stěžovatelce na zaplacení nájemného ve výši 910 143 Kč s příslušenstvím z titulu nájemní smlouvy ze dne 6. 1. 1994 k domu č. p. 457 v Praze 1, Malé nám. 13, bylo možno vyhovět i v případě, že by tato nájemní smlouva byla neplatná, a to z důvodu práva vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud nedal stěžovatelce možnost navrhnout důkazy k prokázání výše bezdůvodného obohacení a neumožnil jí vyjádřit se k důkazům, které by případně k prokázání výše bezdůvodného obohacení navrhla vedlejší účastnice. Stěžovatelka tak nepopírá právo vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení, avšak po právu je povinna vydat vedlejší účastnici bezdůvodné obohacení jen v prokázané výši.
K absolutní neplatnosti právního úkonu je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Jelikož odvolací soud tak neučinil, porušil ust. čl. 95 Ústavy ČR o vázanosti soudce zákonem. Protože odvolací soud k absolutní neplatnosti nájemní smlouvy pro rozpor s ust. §76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů (stavební zákon), nepřihlédl a považoval nájemní smlouvu za platnou, porušil podle názoru stěžovatelky rovněž čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož je soud povolán k tomu, aby poskytoval ochranu právům.
Co se týče skutkového stavu věci, Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice je vlastnicí domu č. p. 457 v Praze 1, M. 13, v němž pronajala stěžovatelce nebytové prostory nájemní smlouvou ze dne 6. 1. 1994. Nájemné za pronajaté prostory bylo sjednáno ve výši 260 000 Kč, dodatkem ke smlouvě potom bylo zvýšeno na 275 400 Kč a poté na 303 383 Kč měsíčně. Žalovaná organizace (stěžovatelka) v období od 1. 1. 1997 do 31. 7. 1997 nájemné neplatila a namítala, že nájemní smlouva je z důvodů uvedených v §39 občanského zákoníku absolutně neplatná, neboť předmět a účel nájmu není v ní přesně konkretizován. Soud I.
I. ÚS 274/99
stupně vyhověl žalobě vedlejší účastnice řízení D. M. a rozhodl, že stěžovatelka svou povinnost vyplývající z platně uzavřené nájemní smlouvy neplní a je povinna ve smyslu §671 odst. 1 občanského zákoníku svému splatnému závazku platit nájemné dostát. Stěžovatelka podala proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, v němž vytýkala soudu, že otázku platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor nesprávně posoudil. Vyjádřila názor, že pronájem nekolaudovaných prostor je v rozporu s ust. §76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a způsobuje absolutní neplatnost nájemní smlouvy. Odvolací soud posoudil otázku neplatnosti nájemní smlouvy shodně se soudem I. stupně, když konstatoval, že nájemní smlouva obsahuje všechny náležitosti podle ust. §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů. Soud konstatoval, že žalované bylo známo, v jakém stavu se objekt nachází, že některé prostory jsou rekonstruovány a byla s tím srozuměna. Takový postup neodporuje žádnému zákonnému kogentnímu ustanovení a nelze proto dovodit, že smlouva je neplatná z důvodů uvedených v §39 občanského zákoníku. Navíc dluh na nájemném vznikl až v době, kdy všechny pronajaté prostory již byly kolaudovány. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo usnesením, sp. zn. 30 Cdo 2113/99, ze dne 2. 2. 2000, odmítnuto jako nepřípustné.
Z ohledem na výše uvedené skutečnosti posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelčiny ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody
I. ÚS 274/99
stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů.
Podle názoru Ústavního soudu soudy rozhodly v mezích ustanovení čl. 95 Ústavy ČR a při svém rozhodování neporušily žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky. Námitky stěžovatelky, že odvolací soud nedal stěžovatelce možnost navrhnout důkazy k prokázání výše bezdůvodného obohacení, není v daném případě na místě, neboť odvolací soud v tomto smyslu ani žádné dokazování neprováděl. V odůvodnění rozsudku jsou popsány důvody potvrzení rozsudku soudu I. stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, a pouze na okraj uvedl, že "i v případě, že by smlouva o nájmu nebytových prostor nebyla platně uzavřena, nebylo by to samo o sobě důvodem zamítnutí žaloby. Ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě by totiž bylo možno dovodit, že žalobkyně má proti žalované, která nebytové prostory prokazatelně užívá a od ledna 1997 za toto užívání nic neplatí, podle §451 obč. zák. právo na vydání bezdůvodného obohacení z tohoto titulu". Z uvedené formulace odvolacího soudu lze dovodit, že toto konstatování uvedl pouze jako podpůrný argument pro své rozhodnutí, nikoli jako důvod pro vyhovění žalobě vedlejší účastnice.
Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal v rozhodnutí obecných soudů žádná porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. září 2000
JUDr. Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu