ECLI:CZ:US:2000:1.US.281.2000
sp. zn. I. ÚS 281/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 1. 2000, sp. zn. 23 C 389/93, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 10 Co 121/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2000, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citované usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň - město, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o prominutí pokuty, uložené usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne
27. 11. 1995, sp. zn. 23 C 389/93, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 1996, sp. zn. 15 Co 806/96.
Stěžovatel namítá, že krajský soud svým usnesením porušil jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 95 Ústavy ČR, podle kterého je soudce při svém rozhodování vázán zákonem a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo na tzv. spravedlivý proces. Svou újmu na ústavně zaručených právech spatřuje v tom, že soud měl zkoumat, zda jeho pozdější chování obecně odůvodňuje prominutí pokuty, nikoliv tedy pouze to, jak se choval v řízení, které bylo skončeno v roce 1996. Je toho mínění, že právní názor krajského soudu je v rozporu v ustanovením §53 odst. 2 o. s. ř., podle kterého uloženou pokutu lze prominout, a to i po skončení řízení, odůvodňuje-li to pozdější chování toho, jemuž byla uložena.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, jak to Ústavní soud učinil již v řadě svých rozhodnutí, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel pouze opakuje námitky, uplatněné již v řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry obecného soudu.
Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že danou problematikou prominutí uložené pořádkové pokuty v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 389/93 se již zabýval okresní soud (usnesení ze dne 14. 11. 1997, sp. zn. 23 C 389/93) i krajský soud (usnesení ze dne 5. 12. 1997, sp. zn. 12 Co 785/97), když stěžovatel podal první žádost o prominutí uložené pokuty. Z toho důvodu nelze chování stěžovatele hodnotit jinak, než jak je hodnotily v předchozím řízení soudy obou stupňů. Tedy tak, že jako chování, jímž stěžovatel napravil to, co zanedbal, nelze hodnotit stěžovatelovo dostavení se k jedinému jednání, když dvě předtím nařízená jednání byla jeho přístupem zmařena. Ke stěžovatelově námitce, že se od uložení pokuty doposud zúčastňoval všech soudních jednání, krajský soud uvedl, že ustanovení §53 odst. 2 o. s. ř., o dodatečném prominutí pokuty, se vztahuje právě na chování v řízení, v němž pořádková pokuta byla uložena.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi vypořádal. Ústavní soud k otázce možnosti dodatečného prominutí uložené pořádkové pokuty ještě dodává, že se jedná o oprávnění soudu dané mu ustanovením §53 odst. 2 o. s. ř., a tedy posouzení, zda prominout uložení pořádkové pokuty, je závislé výlučně na úvaze soudu, který pořádkovou pokutu uložil. S ohledem na výše uvedené tedy neobstojí poukaz stěžovatele na čl. 95 Ústavy ČR, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. V daném případě nedošlo ani k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť, jak vyplývá z čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, nelze jej vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatelů, je třeba návrh ústavní stížnosti pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu