ECLI:CZ:US:2000:1.US.282.2000
sp. zn. I. ÚS 282/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti JUDr. V. J., zastoupeného advokátem JUDr. B. G., CSc., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2000, č.j. 38 Ca 426/99-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, pracoviště Plzeň ze dne 1. 6. 1999, č.j. 6004-311/99/44/B, stěžovateli nebylo - dle ustanovení §104ch odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a v souladu s ustanovením §1 odst. 2 vyhlášky MPSV č. 161/1998 Sb., o promíjení penále správami sociálního zabezpečení (dále jen "vyhláška") - prominuto penále z VN č. 341/99 ve výši 60 628,- Kč, neboť k tomu nebyl shledán důvod. V poučení Česká správa sociálního zabezpečení uvedla, že "proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání podle ustanovení §104ch odst. 4 zák. č. 582/91 Sb.".
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 23. 9. 1999 žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 28. 9. 2000, č.j. 7 A 129/99-6, věc - z důvodu své věcné nepříslušnosti - postoupil věcně a místně příslušnému Městskému soudu v Praze.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením řízení o žalobě zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého usnesení především uvedl, že prominout penále, jež vzniklo v důsledku nedoplatků pojistného na sociální zabezpečení, umožňuje ustanovení §104ch odst. 1 zákona z důvodů odstranění tvrdosti. V návaznosti na ustanovení §248 odst. 2 písm. i) o.s.ř., podle něhož soudy nepřezkoumávají rozhodnutí o žádostech o odstranění tvrdosti zákona, Městský soud v Praze konstatoval, že žalobou napadené rozhodnutí je rozhodnutím o žádosti o prominutí penále, které lze prominout jen z důvodu odstranění tvrdosti zákona, takže je "rozhodnutím o žádosti o odstranění tvrdosti zákona". Uvedené rozhodnutí tedy nepodléhá soudnímu přezkumu a předseda senátu podle ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř. řízení zastavil, neboť žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumávání soudem.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2000, č.j. 38 Ca 426/99-19, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní uvedl, že citované usnesení porušuje jeho "právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť v případě penále 60.628,- Kč dle výkazu nedoplatků na pojistném na sociálním zabezpečení nejde o rozhodnutí finančních orgánů o úlevách na odvodech, daních a poplatcích, a tudíž o se podle jeho názoru na žalobu o přezkoumání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ustanovení §248 odst. 2 písm. i) o.s.ř. nevztahuje. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a předpoklady a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze a Česká správa sociálního zabezpečení v Praze.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že předmětem žaloby nebylo rozhodnutí o vyměření penále, jak by mohlo být dovozováno z obsahu ústavní stížnosti, nýbrž rozhodnutí, kterým Česká správa sociálního zabezpečení nevyhověla žádosti stěžovatele o prominutí penále. Prominout penále lze z důvodů odstranění tvrdosti (§104ch odst. 1 zákona č. 582/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů,), takže žalobou napadené rozhodnutí bylo nutno považovat za rozhodnutí o žádosti o odstranění tvrdosti zákona, tedy za rozhodnutí, jež nepodléhá soudnímu přezkumu dle §248 odst. 1 písm. i) o.s.ř. Městský soud v Praze dále poznamenal, že tento závěr soudu je patrný z odůvodnění usnesení ze dne 13. 3. 2000, č.j. 38 Ca 426/99-19. Z tohoto odůvodnění prý také vyplývá, že Městský soud v Praze nepovažoval žalobou napadené rozhodnutí za rozhodnutí finančních orgánů o úlevách na daních, odvodech a poplatcích, jak je namítáno v ústavní stížnosti. O rozhodnutí finančních orgánů o úlevách na daních, odvodech a poplatcích ostatně není podle tvrzení Městského soudu v Praze v napadeném usnesení ani zmínka a není jasné, z čeho stěžovatel vychází, má-li za to, že soud žalobou napadené rozhodnutí považoval za rozhodnutí finančních orgánů, neboť šlo o rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, tedy orgánu zcela odlišného. Městský soud v Praze uzavřel, že ústavní stížnost není důvodná a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Česká správa sociálního zabezpečení v Praze ve svém vyjádření především uvedla, že ve smyslu ustanovení §104ch citovaného zákona a vyhlášky č. 161/1998 Sb. se na řízení o prominutí penále nevztahují obecné předpisy o správním řízení, že na prominutí penále není právní nárok a že jde o fakultativní rozhodnutí v případech hodných zvláštního zřetele. Česká správa sociálního zabezpečení dále prohlásila, že do taxativního výčtu rozhodnutí, která podle ustanovení §248 o.s.ř. soudy nepřezkoumávají, náleží také podle odst. 2 písm. i) citovaného ustanovení - mimo jiné - rozhodnutí o žádostech o odstranění tvrdosti zákona, z čehož (v případě souzené věci) jednoznačně vyplývá, že soud nepřezkoumává rozhodnutí o prominutí penále. K názoru stěžovatele, že na podanou žalobu o přezkoumání citovaného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení se nevztahuje ustanovení §248 odst. 2 písm. i) o.s.ř., Česká správa sociálního zabezpečení namítla, že se jedná o nesprávný a zužující výklad tohoto ustanovení, neboť zejména není akceptováno ustanovení §104ch zákona, v jehož odstavci 4 je mimo jiné uvedeno, že rozhodnutí o žádosti o prominutí penále nemusí obsahovat odůvodnění a opravné prostředky se proti němu nepřipouštějí. Česká správa sociálního zabezpečení konečně sdělila, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2000, č.j. 38 Ca 426/99-19, porušuje jeho základní právo podle čl. 36 Listiny domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť v souzené věci se v případě penále 60.628,- Kč dle výkazu nedoplatků na pojistném na sociálním zabezpečení nejedná o rozhodnutí finančních orgánů o úlevách na odvodech, daních a poplatcích, a proto se na žalobu o přezkoumání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení nevztahuje ustanovení §248 odst. 2 písm. i) o.s.ř.
Tuto argumentaci akceptovat nelze, neboť - jak správně uvedl ve svém vyjádření Městský soud v Praze - předmětem žaloby u Městského soudu v Praze nebylo rozhodnutí o vyměření penále, nýbrž rozhodnutí, kterým Česká správa sociálního zabezpečení nevyhověla žádosti stěžovatele o prominutí penále.
Podle ustanovení §104ch odst. 1 zákona a §1 odst. 2 vyhlášky může Česká správa sociálního zabezpečení z důvodu odstranění tvrdosti zcela nebo zčásti penále prominout. Na prominutí penále není proto - vzhledem k použité právní úpravě prostřednictvím institutu správního uvážení (kdy Česká správa sociálního zabezpečení může, ale nemusí zcela nebo částečně prominout z důvodu odstranění tvrdosti penále) - právní nárok a v konkrétní věci rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení na základě své úvahy. Proti předmětnému rozhodnutí nejsou podle ustanovení §104ch odst. 4 zákona přípustné opravné prostředky. Stejně tak nelze v souzené věci uplatnit správní žalobu, neboť podle ustanovení §248 odst. 2 písm. i) o.s.ř. soudy nepřezkoumávají rozhodnutí o žádostech na plnění, na něž není nárok, nebo rozhodnutí o odstranění tvrdosti zákona, zejména rozhodnutí finančních orgánů o úlevách na odvodech, daních a poplatcích. V této souvislosti proto Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem jeho činnosti jako soudního orgánu ochrany ústavnosti v zásadě není a ani nemůže být posuzování aplikace institutu správního uvážení orgánem veřejné moci.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2000, č.j. 38 Ca 426/99-19, k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, nedošlo.
Proto Ustavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu