ECLI:CZ:US:2000:1.US.290.2000
sp. zn. I. ÚS 290/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti ing. A. H., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 7. 1999, sp. ,n. 45 Cm 235/99, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 7 Cmo 981/99, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2963/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 4. 5. 2000, označeným jako ústavní stížnost. Napadá v záhlaví uvedená pravomocná usnesení obecných soudů a navrhuje jejich zrušení, protože má za to, že jimi byla nejen porušena některá závažná ustanovení obchodního zákoníku, týkající se usnesení valné hromady Komerční banky, a. s., která se jej jako akcionáře této společnosti dotýkají, ale byla porušena i jeho ústavní práva, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR.
Stěžovatel pak současně s ústavní stížností podal návrh na zrušení
§183 odst. 2 písm. a), pokud jde o část věty "nebo jestliže podstatné porušení práv nemělo závažné právní následky" v obchodním zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb.) pro údajný rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel napadl v soudním řízení žalobou ze dne 31. 5. 1999 usnesení valné hromady Komerční banky, a. s., kterým bylo rozhodnuto o zvýšení základního jmění upsáním nových akcií. Stěžovatel vznesl v žalobě i v průběhu řízení řadu námitek, např. pro rozpor s principem rovnosti akcionářů, z důvodu omezení akcionářských práv či ochrany minoritních akcionářů. S těmito i dalšími námitkami se obecné soudy ve zdůvodnění svých usnesení řádně vyrovnaly. Soud prvního stupně neshledal v usnesení valné hromady uvedené akciové společnosti, jímž bylo rozhodnuto o zvýšení základního jmění této společnosti upsáním nových akcií, žádné nedostatky, které by vedly k neplatnosti usnesení. Odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil, avšak připustil dovolání.
Nejvyšší soud ČR podané dovolání zamítl. Ve své argumentaci se ztotožnil s názorem soudů nižších stupňů, že nedošlo k porušení práva na přednostní úpis akcií podle ustanovení §204a obchodního zákoníku. Nejvyšší soud ČR dal stěžovateli za pravdu v tom, že rozhodování valné hromady o tom, zda budou akcionáři nabídnuty k upsání akcie, které nebyly upsány v rámci uplatnění přednostního práva, je rozhodováním o tom, zda s ním má být uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení §186c odst. 2 písm. c) obchodního zákoníku.
Nejvyšší soud dovodil, že i když obchodní zákoník upisování akcií výslovně za uzavření smlouvy neoznačuje, z povahy celého procesu upisování a ze zákonem stanoveného postupu zcela jednoznačně vyplývá, že jde o proces uzavírání smlouvy mezi společností a upisovatelem. Nejvyšší soud ČR uzavřel, že při rozhodování o tom, zda má být některý z akcionářů vybraným zájemcem ve smyslu ustanovení §203 odst. 2 písm. d) obchodního zákoníku, nemůže tento akcionář podle §186c odst. 1 a 2 obchodního zákoníku vykonávat své hlasovací právo a k jeho akciím nebo zatímním listům se nepřihlíží při posuzování způsobilosti valné hromady činit rozhodnutí a při hlasování. Stejný závěr pak podle Nejvyššího soudu ČR vyplývá i ze zásady rovnosti akcionářů a zásady ochrany minoritních akcionářů, jestliže si postavení předem vybraného zájemce vynutil akcionář disponující většinou hlasů právě vahou těchto hlasů.
Jak již uvedeno, přesto Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl. Vycházel přitom z ustanovení §183 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku, když dovodil, že zjištěné porušení právních předpisů při hlasování o zvýšení základního jmění vedlejšího účastníka je sice třeba považovat za závažné porušení právních předpisů, toto porušení však podle názoru Nejvyššího soudu nemělo závažné ostatní právní následky. Námitky stěžovatele, týkající se porušení akcionářských práv zakotvených v §180 obchodního zákoníku, dovolací soud ostatně neshledal důvodnými.
Ústavní soud neshledal důvodu, aby se od stanoviska Nejvyššího soudu ČR v této věci odchýlil.
Ústavní soud při projednávání návrhu stěžovatele respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému obecného soudnictví. Svou pravomoc zaměřuje především na zjištění, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud se podrobně zabýval námitkami stěžovatele, které se týkaly základních práv a svobod a které ve svém návrhu ústavní stížnosti uvedl.
Stěžovatel se domnívá, že jednáním obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody v několika závažných ustanoveních buď Ústavy ČR nebo Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, z něhož vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, Ústavní soud nejednou konstatoval, že citovaná ustanovení, stejně jako čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy sice přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v principu upravují jen zásady činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí. Avšak právě jako principy významně souvisejí s tzv. právem na spravedlivý proces.
Pokud jde o čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je třeba dovodit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z tohoto článku Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Pokud jde o čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a uplatněné námitky, kdy stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces pro údajný rozpor mezi výrokem rozhodnutí dovolacího soudu a zněním zákona, je zřejmé, že opomíjí vlastní účel rozhodování soudů, k němuž jsou zřízeny a vybaveny svou pravomocí. Přitom právní úprava pamatuje i na to, že případné chybné rozhodnutí bude v opravném řízení napraveno, což neznamená automaticky, že bude požadavku stěžovatele vyhověno. To, že soud věc posoudil s respektováním ústavních pravidel soudního řízení a dospěl k určitému rozhodnutí, které náležitým způsobem odůvodnil, není porušením práva na spravedlivý proces.
Pokud jde o čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a tzv. právo na soukromý majetek, je třeba konstatovat, jako již v řadě předchozích rozhodnutí, že čl. 11 Listiny základních práv a svobod chrání jen vlastnické právo již nabyté, skutečné, již existující, a nikoliv takové, které má teprve vzniknout či o jehož vznik se teprve jedná nebo jehož povaha je sporná, případně o něm probíhá soudní řízení. Nevytváří tak podklad k ústavněprávnímu rozporu s ustanovením §183 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku.
Ústavní soud po vyhodnocení ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů a námitek stěžovatele dospěl k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl.
Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud se nezabýval návrhem na zrušení části ustanovení §183 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., v platném znění, protože takový návrh sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 351 a násl.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu