ECLI:CZ:US:2000:1.US.30.2000
sp. zn. I. ÚS 30/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného JUDr. I. Č., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1999, č.j. 58 Co 353/99-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 10. 1998, č.j. 4 C 12/97-39, bylo v právní věci navrhovatele (stěžovatele) Ing. J. M. proti odpůrci Česká republika - Ministerstvo vnitra (dále jen "odpůrce") rozhodnuto tak, že se návrh se žádostí, aby soud uložil odpůrci povinnost zaplatit navrhovateli částku 30.000,- Kč zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 v odůvodnění tohoto rozsudku v prvé řadě uvedl, že navrhovatel zdůvodnil nárok vznesený vůči odpůrci vznikem škody v souvislosti s protiprávním jednáním odpůrce jako jeho tehdejšího zaměstnavatele. Protiprávnost jednání odpůrce spatřoval v tom, že byl propuštěn ze služebního poměru u Policie ČR, ačkoli objektivně - dle názoru navrhovatele - neexistovaly důvody, o které se rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru opíralo. Obvodní soud v této souvislosti konstatoval, že předpokladem toho, aby navrhovatel řádné prokázal eventuální vznik škody, bylo v prvé řadě prokázání porušení právních povinností odpůrce (jako jeho tehdejšího zaměstnavatele). Obvodní soud pro Prahu 7 uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že rozkazem ředitele Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezídia ČR ze dne 23. 6. 1993, č. 108/93, bylo podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 186/1992 Sb."), rozhodnuto o propuštění navrhovatele ze služebního poměru. Uvedené rozhodnutí navrhovatel řádně napadl opravným prostředkem, o němž bylo podle §133 odst. 3 citovaného zákona rozhodnuto rozkazem náměstka policejního prezidenta ve věcech personálních ze dne 14. 9. 1993, č. 38, kterým bylo odvolání zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Obvodní soud dále v odůvodnění uvedl, že navrhovatel podal návrh na přezkoumání rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru (pozn. rozkazu náměstka policejního prezidenta ve věcech personálních ze dne 14. 9. 1993, č. 38) soudem, který byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1994, sp. zn. 28 Ca 154/93, zamítnut. Obvodní soud pro Prahu 7 proto odůvodnění uzavřel tím, že pokud navrhovatel v návrhu na zahájení řízení opírá nárok na náhradu škody o porušení právní povinnosti odpůrce (jako svého zaměstnavatele), které spočívá v nezákonném propuštění ze služebního poměru a následně bylo jednoznačně prokázáno, že jak odvolací orgán, tak posléze správní soud (pozn. tj. Městský soud v Praze) neshledaly protiprávnost těchto rozhodnutí, nelze dojít k jinému závěru, než že v souzené věci podaný návrh navrhovatele nemůže být důvodný. Navrhovatel totiž neprokázal jeden ze základních předpokladů vzniku eventuální odpovědnosti, a to porušení právní povinnosti odpůrce.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1999, č.j. 58 Co 353/99-58, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 10. 1998, č.j. 4 C 12/97-39, potvrzen. V odůvodnění rozsudku odvolací soud v prvé řadě uvedl, že (k návrhu navrhovatele na vyloučení soudkyně projednávající a rozhodující v souzené věci v řízení před soudem prvého stupně) jako současně nadřízený a příslušný soud podle §16 odst. 1 o.s.ř. nezjistil ani z vyjádření napadené soudkyně, ani z obsahu spisu skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že byly splněny podmínky pro vyloučení této soudkyně. Její úsudek o případné trestní odpovědnosti navrhovatele - údajně při jednání vyslovený - není sám o sobě důvodem k jejímu vyloučení, byť lze souhlasit s tím, že tento výrok, ať již v jakékoli souvislosti, vybočoval z předmětu a průběhu řízení v souzené věci.
Dále odvolací soud (ve shodě se soudem prvého stupně) konstatoval, že pokud navrhovatel spojoval vznik tvrzené škody s rozhodnutími příslušných služebních funkcionářů o propuštění ze služebního poměru policisty, která mají povahu rozhodnutí správních orgánů a podléhají přezkumu ze strany soudu (§137 zákona č. 186/1992 Sb., §247 a násl. o.s.ř.), pak základním předpokladem úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody je, aby pravomocné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno (§4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem; dále jen zákon č. 58/1969 Sb.). Rozkaz ředitele Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezídia ČR ze dne 23. 6. 1993, č. 108/93, kterým byl navrhovatel propuštěn ze služebního poměru policisty za porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem podle §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., však zůstal - (jak je shora uvedeno) nejen po odvolání, ale také po přezkumném řízení před soudem zahájeném k návrhu navrhovatele - nezrušen. Odvolací soud proto konstatoval, že základní hmotněprávní podmínka uplatnění nároku na náhradu škody splněna nebyla.
Odvolací soud konečně - k návrhu navrhovatele, který dovozoval vznik škody z nesprávného úředního postupu, kterého se měl dopustit Městský soud v Praze, když ve věci vedené pod sp. zn. 28 Ca 154/93 nenařídil k přezkoumání rozhodnutí o propuštění navrhovatele ze služebního poměru jednání - poukázal na okolnost, že v této věci soud rozhodoval v souladu s tehdy platnou zákonnou úpravou §250f o.s.ř. umožňující rozhodování věci bez jednání. Odvolací soud navíc uvedl, že navrhovatel ani netvrdí relevantní skutečnosti odůvodňující závěr, že navrhovatelem zpochybňovaný postup Městského soudu v Praze měl vliv na správnost jeho rozhodnutí, a že tedy mezi tímto postupem a vznikem tvrzené škody je příčinná souvislost. Odvolací soud proto kvalifikoval napadený rozsudek jako věcně správný a jako takový jej včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení podle §219 o.s.ř. potvrdil.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1999, č.j. 58 Co 353/99-58, podal stěžovatel ústavní stížnost. V ní především uvedl, že v citovaném rozsudku Městského soudu v Praze spatřuje porušení svých základních ústavně zaručených práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Stěžovatel následně konstatoval, že podstatou jeho žaloby o náhradu škody bylo nezákonné rozhodnutí vydané služebním funkcionářem vedlejšího účastníka, jímž byl stěžovatel - "při použití ustanovení o úmyslném a hrubém porušení služební přísahy policisty, ačkoliv se takového porušení nedopustil a objektivně ani dopustit nemohl a ačkoliv v řízení před vydáním rozhodnutí k věci nebyl vyslechnut a věc nebyla projednána v jeho přítomnosti" - propuštěn ze služebního poměru policisty Policie ČR. Stěžovatel uvedl, že odvolání, které proti tomuto rozhodnutí (pozn. tj. rozkazu ředitele Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezídia ČR ze dne 23. 6. 1993, č. 108/93) podal, bylo služebním orgánem (tj. náměstkem policejního prezidenta ve věcech personálních) zamítnuto po projednání v řízení, na němž mu nebyla přiznána účast. Proti těmto rozhodnutím stěžovatel podal opravný prostředek k Městskému soudu v Praze, který prý souzenou věc projednal neveřejně, bez jeho přítomnosti a zbavil jej tak práva, aby byl k věci vyslechnut nezávislým a nestranným soudem a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Toto právo každému zaručuje čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 "Evropské úmluvy o ochraně lidských práv". Stěžovatel proto konstatoval, že tímto nezákonným a nesprávným úředním postupem správních orgánů mu vznikla škoda ve výši nepřiznaného nároku odchodného a příspěvku za službu. Stěžovatel uvedl, že nárok na tyto požitky uplatnil v zákonné lhůtě u vedlejšího účastníka.
Pokud jde o napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1999, č.j. 58 Co 353/99-58, poukázal stěžovatel na to, že soudy obou stupňů žalobu zamítly s argumentací, že nebyla splněna podmínka vyžadovaná §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. (totiž, že výše uváděná správní rozhodnutí nebyla v přezkumném řízení zrušena), a to přesto, že nálezem Ústavního soudu č. 269/1996 Sb. bylo ustanovení §250f o.s.ř., podle kterého soud ve věci postupoval, zrušeno jako protiústavní. Stěžovatel dále konstatuje, že podmínku §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. je nutno považovat za protiústavní a uvádí, že "mimo jiné nemůže být požadovaná podmínka nikdy splněna u nezákonných rozhodnutí soudů, vydaných ve správním soudnictví, protože proběhlá řízení jsou vždy jednoinstanční bez možnosti opravného prostředku". V obecné soudní soustavě neexistuje soudní orgán, který by mohl vyslovit nezákonnost rozhodnutí a zrušit je. Tímto ustanovením je podle názoru stěžovatele "a priori vyloučena jakákoliv možnost domáhat se práva na náhradu škody, protože podmínku požadovanou tímto ustanovením nelze splnit, protože nezákonné soudní rozhodnutí bylo vydáno v pouze jednoinstančním řízení". Stěžovatel dále dovozuje, že ve vztahu ke "zjevně protiústavnímu" ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., nelze využít ani možnosti dané ustanovením §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a spolu s ústavní stížností podat návrh na zrušení této části zákona č. 58/1969 Sb., neboť tento zákon byl zrušen zákonem č. 82/1998 Sb., což má za následek, že řízení o takovém návrhu by muselo být Ústavním soudem zastaveno podle ustanovení §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel proto konstatuje, že je vyloučen z práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny.
Stěžovatel uvedl, že na ústavně právní aspekty souzené věci poukazoval již v řízení před obecnými soudy, které se však jimi vůbec nezabývaly a jejich rozhodnutí byla založena na formální aplikaci práva, a to bez zřetele "na právní akty uvedené v článku 10 Ústavy ČR. O formálnosti postupu obecných soudů prý svědčí i to, že vyzvaly stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za žalobu a odvolání, "třebaže byl podle §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, od poplatků osvobozen.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1999, č.j. 58 Co 353/99-58, nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Tyto námitky akceptovat nelze.
V prvé řadě je třeba konstatovat, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany práv zákonem stanoveným způsobem u obecných soudů prvého a druhého stupně domáhal.
Právě tak nelze akceptovat námitku porušení čl. 36 odst. 3 Listiny. Předmětem řízení před obecnými soudy byla totiž žaloba na náhradu škody, když žalovaný nárok lze v souladu s ustanovením §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. uplatnit za podmínky, že pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, je pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem, jehož rozhodnutím je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Citovaný zákon byl sice zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) zrušen, avšak podle ustanovení §36 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb. se odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem řídí dosavadními předpisy. V souladu s tím postupovaly i obecné soudy.
Ústavní soud - ve shodě s obecnými soudy - neshledává důvod, pro který by se - z ústavněprávního hlediska - zabýval v souzené věci (jak stěžovatel uvádí) podstatou jeho žaloby, jíž bylo podle stěžovatelova názoru "nezákonné rozhodnutí vydané služebním funkcionářem vedlejšího účastníka, jímž byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru policisty Policie ČR". V tomto případě se jednalo o věc již jednou a dříve souzenou, ve které byla proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1994, č.j. 28 Ca 154/93-37, podána ústavní stížnost vedená pod sp. zn. IV. ÚS 293/95. Vzhledem k tomu, že uvedená ústavní stížnost byla podána po lhůtě, Ústavní soud ji v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost odmítl. Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru policisty Policie ČR a jeho přezkoumání správním soudem, který neshledal v předcházejících rozhodnutí služebních orgánů Policie ČR protiprávnost, je tedy rozhodnutím v jedné souzené věci a rozhodování obecných soudů ve věci náhrady škody je rozhodováním ve druhé (a jiné) souzené věci. Ze stejného důvodu se také Ústavní soud v aktuálně souzené věci nezabýval stěžovatelovým poukazem na toliko jednoinstační správní soudnictví a na nálezem Ústavního soudu č. 269/1996 Sb. zrušené ustanovení §250f o.s.ř. (jehož právní důsledky ostatně v souladu s ustanovením §71 odst. 2 a 4 zákona o Ústavním soudu zůstávají nedotčeny) a následnými odkazy na tvrzená porušení ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podstatou stěžovatelovy žaloby o náhradu škody (a tedy předmětem rozhodování ve druhé souzené věci, které se také týká tato ústavní stížnost) proto nemohla být nezákonnost rozhodnutí vydaného služebním funkcionářem Policie ČR, leč toliko posouzení uplatnitelnosti nároku na náhradu škody v souladu s citovaným ustanovením §4 odst. 1) zákona č. 58/1969 Sb. Obecné soudy právě s ohledem na ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona nemohly postupovat - za situace, kdy pravomocné rozhodnutí, jímž byla tvrzená škoda způsobena, nebylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno - jinak, neboť rozhodnutím tohoto orgánu je soud vázán.
Za tohoto stavu nemůže Ústavní soud akceptovat ani stěžovatelovu námitku týkající se porušení čl. 36 odst. 3 Listiny. Jak již bylo uvedeno, podmínkou náhrady škody je zrušení pravomocného rozhodnutí, jímž měla být tvrzená škoda způsobena, z důvodu jeho nezákonnosti.
Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v jeho tvrzení o protiústavnosti ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., které spatřuje v existenci jednoinstančního správního soudnictví, když v této souvislosti opět připomíná "proběhlá řízení" - tedy zřejmě řízení v prvé souzené věci. V souzené (druhé) věci, tj. ve věci, v níž je předmětem řízení před obecnými soudy posouzení nároku na náhradu škody podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., dvouinstanční řízení v souladu s úpravou provedenou v o.s.ř. proběhlo. Ostatně stěžovatel návrh na zrušení citovaného předpisu nepodal (§74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a sám Ústavní soud protiústavnost tohoto ustanovení ve smyslu §78 odst. 2 cit. zákona neshledal.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu