ECLI:CZ:US:2000:1.US.322.99
sp. zn. I. ÚS 322/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Klokočkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., zast. JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 76/97, ze dne 9. 6. 1998, a rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 13
Co 87/99, takto,
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 6. 1999, stěžovatel uvedl, že podal žalobu na náhradu za nucené omezení jeho vlastnických práv. Dále uvedl, že stávající legislativní omezení v bytových věcech včetně cenové regulace škodí veřejnému zájmu. Domnívá se, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní ústavní práva a navrhl, aby ústavní soud vydal nález, v němž vysloví, že: "1) Legislativní ošetření nájemních vztahů v ČR regulací nájemného je nucené omezení vlastnického práva a stěžovatel je v právu s žádostí o náhradu, 2) v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a v rozsudku Městského soudu se odkládá vykonatelnost rozhodnutí do doby zrušení všech v občanském zákoníku paragrafovaných omezení vlastnických práv specifikovaných k bytům, a 3) vydává předběžné opatření, aby kompetentní orgány státu jednaly s občanskými sdruženími zaměřenými na bytovou politiku v intencích podnětu zaslaného MMR v březnu 1998 resp. květnu 1998".
Vzhledem k tomu, že stěžovatelův návrh nebyl sepsán advokátem a vykazoval i jiné vady, upozornil Ústavní soud dopisem ze dne 10. 8. 1999 stěžovatele i jeho právního zástupce na nezbytnost uvedení podaného návrhu do souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dne 2. 9. 1999 obdržel Ústavní soud dopis podepsaný jak stěžovatelem, tak jeho právním zástupcem, v němž uvedli, že formální stránku ústavní stížnosti podle zákona dodrželi a dodali, že v jejich podání jde o vytvoření rovnoprávného vztahu mezi třemi subjekty bytové politiky. Jde o rovnoprávný vztah tří složek - vlastník, uživatel, stát. Uvedli, že v podstatě požadují, aby kompetentní státní moc odpovědně jednala v dané věci i s řadovými občany, kteří jí předložili nebo předloží podnět k řešení.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti a jejího doplnění dospěl k závěru, že stěžovatel vytýkané vady návrhu neodstranil. Neuvedl, která jeho základní práva a svobody byla rozhodnutím soudů porušena, nebyly v něm vylíčeny rozhodující skutečnosti a nebylo z něj patrno, čeho se stěžovatel domáhá (§34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Petit ústavní stížnosti je formulován způsobem, který nedovoluje Ústavnímu soudu o něm věcně rozhodnout, neboť k vydání nálezu formulovaného stěžovatelem není Ústavní soud příslušný.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než podaný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. září 2000
Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu