ECLI:CZ:US:2000:1.US.329.2000
sp. zn. I. ÚS 329/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele K. S., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 10 To 11/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové shora uvedený, kterým byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. l, 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na dobu dvou let a k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Stěžovatel je toho názoru, že tímto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu ust. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ust. čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje tím, že se krajský soud v přezkumném odvolacím řízení buď vůbec nezabýval jím uváděnými důkazy nebo se s nimi řádně nevypořádal. Zejména se jedná o otázku hranice křižovatky, místo střetu vozidla a motocyklu a jejich konečného postavení, jakož i rozpory mezi výpovědí svědka a závěry soudního znalce.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje odvolací soud z toho, že ho uznal vinným a odsoudil ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 1 T 12/99 zjistil, že předmětný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudu o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 1 T 12/99 ohledně uvedených námitek se pak podává, že z listinných důkazů i doznání obžalovaného vyplývá, že ke střetu osobního automobilu, řízeného stěžovatelem, s motocyklem jednoznačně došlo na vedlejší silnici, po níž jel poškozený a v jeho jízdní dráze, tedy v levé polovině vozovky ve směru jízdy osobního vozidla. Prvotní a bezprostřední příčinou kolize obou vozidel byl tedy právě nesprávný způsob jízdy obžalovaného (zde stěžovatele) v době krátce před nehodou.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci a pro hodnocení důkazů - ust. §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu, podle nichž je třeba zjišťovat skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem.
Ústavní soud byl nucen konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, o právní posouzení věci, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně /čl. 36 odst. l a 4 Listiny základních práv a svobod/, resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům /čl. 90 Ústavy ČR/. Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí /čl. 82 Ústavy ČR/.
Ústavní soud, i když se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu