ECLI:CZ:US:2000:1.US.340.98
sp. zn. I. ÚS 340/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného advokátkou JUDr. A. Š., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 1997, č.j. 25 C 178/95-49, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 1998, č.j. 18 Co 502/97-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem ze dne 13. 6. 1997, č.j. 25 C 178/95-49, že žalovaný (stěžovatel) K. M. je povinen zaplatit žalobci A) J. K., částku 112.260,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni B) D. M., částku 7.044, 30,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 25.167,- Kč, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Týmž rozsudkem (ve výrokové části II.) rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit státem zálohované tlumočné ve výši 5. 750,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet tamního soudu a dále (ve výrokové části III.) zamítl žalobu v té části, v níž se žalobci domáhali 21 % úroku z prodlení od 21. 6. 1999.
Souzenou věc Obvodní soud pro Prahu 1 - v souladu s ustanovením §11 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle něhož se právní poměry vzniklé z jednostranných právních úkonů řídí právním řádem státu, v němž má dlužník bydliště - posuzoval podle právního řádu České republiky. Soud vzal na základě provedených důkazů (když ještě předtím rozhodoval rozsudkem ze dne 26. 4. 1996, č.j. 25 C 178/95-19, pro zmeškání, který byl usnesením téhož soudu ze dne 10. 7. 1996, č.j. 25 C 178/95-28, k návrhu žalovaného zrušen), za prokázáno, že žalobkyně B) a žalovaný získali v roce 1990 od CITIBANK Privatkunden AG, München úvěr na celkovou částku 56.525,93,- DM a ke dni 12. 5. 1995 činil zůstatek úvěru 11.833,69,- DM, když na žalovaného připadla částka 6.000,- DM. V řízení bylo dále prokázáno, že zůstatek úvěru, který si vzali žalobkyně B) a žalovaný, převzali do svého úvěru žalobci A) a B). Sám žalovaný uvedl, že od tohoto data neplatí dohodnuté splátky ve výši 400,- DM a jedinou jím vznesenou námitkou bylo, že zůstatek úvěru nemohl být "tak velký". K prokázání tohoto tvrzení však prý nepředložil žádné důkazy, ani žádné nenavrhl. Kromě toho bylo v řízení shodnými projevy účastníků a listinnými důkazy zjištěno, že pro žalovaného daňový poradce vypracoval daňové přiznání, za něž mu účtoval žalovanou částku, kterou posléze uhradila žalobkyně B). Obvodní soud pro Prahu 1 se v odůvodnění napadeného rozsudku především dovolal ustanovení §451 o.z., podle něhož kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat a poukázal i na ustanovení §454 o.z., podle kterého se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Obvodní soud dále uvedl, že v souzené věci je nepodstatné, zda k převzetí dluhu žalobcem A) došlo platně nebo neplatně, ale důležité je, že žalobce A) a žalobkyně B) za žalovaného plnili to, co po právu měl plnit sám.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 1998, č.j. 18 Co 502/97-77, byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k prvému žalobci [pozn. žalobce A)] změněn jen tak, že žalovaný je povinen prvému žalobci zaplatit úroky z prodlení ve výši 19 % z částky 112.260,- Kč od 14. 3. 1996 do zaplacení, jinak byl potvrzen. Ve vztahu k druhé žalobkyni [pozn. žalobkyně B)] byl citovaný rozsudek změněn tak, že žaloba s tím, aby žalovaný byl povinen zaplatit druhé žalobkyni částku 7.044,30,- Kč s příslušenstvím, se zamítá. Dále Městský soud v Praze změnil výroky o nákladech řízení mezi účastníky navzájem, výrok o náhradě nákladů řízení zálohovaných státem a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V zamítavém výroku zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen.
Městský soud v Praze v odůvodnění odvolacího rozsudku v prvé řadě uvedl, že pravomoc soudu České republiky je dána podle ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. Podle práva České republiky bylo však v souzené věci rozhodováno podle ustanovení §14 citovaného zákona a nikoli podle ustanovení §11, na které soud prvého stupně v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal zjevně nedopatřením, neboť současně citoval obsah ustanovení §14. Odvolací soud se především ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, pokud jde o nárok prvého žalobce vůči žalovanému. Z provedeného dokazování je dle názoru Městského soudu v Praze zřejmé, že podíl na nedoplatku půjčky manželů M. [pozn. žalobkyně B) a žalovaného], připadající na žalovaného, činil ke dni 12. 5. 1995 6000,- DM a že tuto částku za žalovaného zaplatil finančnímu ústavu CITIBANK Privatkunden AG, München prvý žalobce. V důsledku toho, tj. bez ohledu na obsah a formu případné dohody mezi prvým žalobcem a žalovaným a na skutečnost, zda takovéto ujednání bylo prokázáno či nikoli, je dle názoru odvolacího soudu třeba žalobě v této části s odkazem na ustanovení §451 a násl. o.z. vyhovět. V daném případě je nutno nárok žalobce opřít o ustanovení §454 o.z. Ve vztahu mezi prvým žalobcem a žalovaným byl proto rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrzen. Ke změně došlo pouze potud, že žalovanému bylo uloženo platit úroky z prodlení až ode dne 14. 3. 1996, tedy ode dne následujícího poté, co byl žalovaný prokazatelně (doručením žaloby) poprvé žalobcem vyzván k plnění. Jako důvodný však odvolací soud neshledal nárok druhé žalobkyně, která s daňovým poradcem smlouvu o vypracování daňového přiznání sice uzavřela, avšak v řízení nebylo prokázáno, že by tuto smlouvu s daňovým poradcem uzavřel také žalovaný, nebo že by druhá žalobkyně byla k uzavření takové smlouvy žalovaným zmocněna. Napadený rozsudek byl tedy ve vztahu mezi žalovaným a druhou žalobkyní podle ustanovení §220 odst. 2 o.s.ř. změněn a žaloba zamítnuta. V důsledku této změny rozsudku soudu prvého stupně a také v důsledku uplatňování samostatných nároků ze strany žalobců, došlo také ke změně akcesorického výroku o nákladech řízení. Vzhledem k podílu úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci byl odvolacím soudem změněn také výrok soudu prvého stupně o náhradě nákladů řízení zálohovaných státem.
Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 1997, č.j. 25 C 178/95-49, a Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 1998, č.j. 18 Co 502/97-77, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní nejprve rekapituloval podstatné části výroků citovaných rozsudků obecných soudů a dále kritizoval, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že na straně stěžovatele vzniklo ve smyslu ustanovení §454 a násl. o.z. bezdůvodné obohacení tím, že prvý žalobce uhradil Citibank Privatkunden AG v Mnichově částku 6000,- DM na úvěrovou smlouvu č. 2412471586, kterou v roce 1990 uzavřeli dlužníci K. M. - stěžovatel a D. M. - jeho tehdejší manželka a nyní druhá žalobkyně. Tím jsou podle názoru stěžovatele dány důvody pro podání ústavní stížnosti, neboť obecné soudy nepostupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), zejména pak porušily čl. 90 Ústavy ČR, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, "protože postupem obou soudů nebyla poskytnuta ochrana právům stěžovatele".
Podle názoru stěžovatele mu poskytuje tuto ochranu ustanovení §524 a násl. o.z., které stanoví jako lex specialis podmínky, za kterých může dojít k postoupení pohledávky nebo převzetí dluhu. Pokud soudy obou stupňů nezkoumaly splnění těchto podmínek a řídily se pouze obecným ustanovením §454 o.z., odepřely mu právo na soudní ochranu. Stěžovatel uvádí, že nárok prvého žalobce na plnění podle speciálních ustanovení §524 a násl. o.z. není dán v důsledku nesplnění podmínek (uzavření písemné dohody o převzetí dluhu) zakládajících nárok prvého žalobce. Prvý žalobce se tedy žalobou domáhá na stěžovateli plnění, které "převzal a plnil neplatně, navíc pokud uhradil celý zůstatek půjčky, změnil tak obsah závazku, tj. úvěrové smlouvy mezi Citibank Privatkunden AG v Mnichově, stěžovatelem a žalobkyní D.M. ze dne 1. 3. 1990". Stěžovatel proto poukázal na to, že pokud by obecné soudy použily na souzený případ ustanovení lex specialis, "učinily by závěr, že žalobce 1) nepřevzal platně dluh" a proto by obecné soudy byly nuceny poskytnout stěžovateli proti žalobě žalobce 1) soudní ochranu a nárok žalobcem 1) uplatněný jako neodůvodněný zamítnout.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyhlásil nález, kterým se rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 1997, č.j. 25 C 178/95-49, a Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 1998, č.j. 18 Co 502/97-77, zrušují.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Městský soud v Praze a dále Obvodní soud pro Prahu 1.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že se jako odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, pokud jde o nárok prvého žalobce vůči žalovanému a zdůraznil, že právním důvodem žaloby je ustanovení §454 o.z. V další části svého vyjádření Městský soud v Praze ozřejmil (ve shodě s odůvodněním odvolacího rozsudku) důvody, jež jej vedly ke změně výše citovaných částí rozsudku soudu prvého stupně. Městský soud v Praze dále poukázal na to, že na svých závěrech trvá, "nemá, co by k nim dodal" a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Městský soud v Praze proto navrhl, aby byl vydán nález, jímž se ústavní stížnost jako nedůvodná zamítá, pokud nebude jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá a souhlasí s tím, aby bylo od něho upuštěno.
Obvodní soud pro Prahu 1 uvedl, že ke stížnosti se nelze vyjádřit, odkázal na své rozhodnutí a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
D. M. a J. K. prohlásili, že v řízení před Ústavním soudem si nepřejí žádné právní zastoupení, na ústním jednání netrvají a vyjádřili přesvědčení, že Ústavní soud rozsudky obecných soudů potvrdí a ústavní stížnost zamítne.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
V prvé řadě stěžovateli nelze přisvědčit, pokud argumentuje tím, že obecné soudy nepostupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a že zejména porušily čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, "protože postupem obou soudů nebyla poskytnuta ochrana právům stěžovatele".
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (a čl. 90 Ústavy ČR). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u obecných soudů domáhal. Ze strany soudů k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo, takže nelze dovozovat, že nebyl dodržen (zákonem) stanovený postup ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (a čl. 90 Ústavy ČR).
Ústavní soud se též zabýval tím, zda byl soudní proces jako celek spravedlivý. Ani z tohoto hlediska neshledal žádné pochybení. Řízení bylo veřejné a obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a navrhovat důkazy vlastní. Není proto důvodu se domnívat, že by obecné soudy v souzené věci nepostupovaly nestranně a nezávisle. Proto Ústavní soud neshledal ani v tomto ohledu porušení ústavních předpisů, jichž se stěžovatel dovolává.
Stěžovatel nesprávnost napadených rozsudků obou obecných soudů (a neposkytnutí soudní ochrany jeho právům) spatřuje především v tom, že soudy nezkoumaly splnění podmínek, za nichž může dojít v souladu s ustanovením §531 o.z. k převzetí dluhu (podle názoru stěžovatele: speciálním), ale naopak se řídily (podle názoru stěžovatele: obecným) ustanovením §454 o.z. o plnění za jiného.
Výklad hmotně právních ustanovení občanského zákoníku provedený obecnými soudy, který nereflektuje stěžovatelův názor na vztah mezi §454 o.z. jako ustanovením obecným a §531 o.z. jako ustanovením speciálním, oproti tomu vychází ze samostatného předmětu hmotně právní úpravy institutu bezdůvodného obohacení v podobě plnění za jiného. Tento výklad však Ústavní soud přezkoumávat nemíní, neboť je přesvědčen, že uvedená činnost v zásadě náleží obecným soudům a v konkrétní souzené věci ústavně právní roviny nedosáhla.
Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení ústavnosti, zejména pak základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, proto neshledal, že by interpretací a aplikací ustanovení §454 o.z. obecnými soudy a dalších ustanovení občanského zákoníku bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu