ECLI:CZ:US:2000:1.US.340.99
sp. zn. I. ÚS 340/99
Usnesení
I. ÚS 340/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. B. K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 12 Co 83/98, ze dne 7. 4. 1999, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 1 C 1062/92, ze dne 22. 1. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 7. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 12 Co 83/98, ze dne 7. 4. 1999, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 1 C 1062/92, ze dne 22. 1. 1998. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že uvedenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, který stanoví, že všichni účastníci mají před soudem stejná práva. Dále byla podle jeho názoru porušena Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, a to v čl. 6, upravujícím právo na spravedlivý proces.
Skutkově se podle stěžovatele jedná o to, že dne 23. 7. 1992 v obchodě vedlejšího účastníka L. Ch. v Jemnici zakoupil za 21 300 Kč lištovou sekačku Alpina. V obchodě mu J. Ch. ukázal, jak se sekačka startuje. Sekačku mu potom ve večerních hodinách přivezl domů J. Ch. Při předání sekačky stěžovatel namítal, že sekačka má vady a že se jedná o jinou sekačku, než zakoupil v obchodě. Proto se stěžovatel rozhodl odstoupit od smlouvy a požadoval vrácení zaplacené kupní ceny, což však vedlejší účastník odmítl.
Na základě žaloby stěžovatele rozhodl Okresní soud v Třebíči dne 30. 9. 1993 tak, že žalobě na vrácení kupní ceny vyhověl. Krajský soud v Brně naopak v rozsudku ze dne 10. 4. 1996 dospěl k závěru, že stěžovatel svá tvrzení neprokázal a žalobu zamítl. Nejvyšší soud ČR na základě dovolání stěžovatele v rozsudku ze dne 29. 10. 1996 oba rozsudky zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení. Na základě doplněného dokazování pak Okresní soud v Třebíči žalobu napadeným rozsudkem opět zamítl. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že v dané věci bylo prokázáno, že předmětná sekačka vykazovala poškození pláště pojezdového kola zajišťujícího pojezd travní lišty, provizorní náhradu rukojeti startovacího lanka, ostatní vady namítané navrhovatelem nebyly zjištěny (porezlost sekačky podle znaleckého posudku vznikla v důsledku mechanického opotřebení vlivem vnějších podmínek po použití sekačky, což mohlo být způsobeno v souvislosti s její manipulací ze strany navrhovatele). Z hlediska existence potom opětujících se vad soud konstatoval, že s tímto zákonným předpokladem navrhovatel v řízení nemůže argumentovat, neboť v bezprostřední časové souvislosti s koupí sekačky činil kroky směřující k odstoupení od smlouvy. Nejedná se proto o vady, které by se opětovně vyskytly po provedené opravě. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když konstatoval, že žalobce neunesl své důkazní břemeno k prokázání, že motorová sekačka Alpina měla dne 4. 8. 1992 některou z vad, na základě nichž uplatňoval navrhovatel své právo z odpovědnosti za vady. Proto je správný závěr soudu I. stupně o tom, že navrhovateli nevzniklo právo odstoupit od smlouvy ani podle §623 odst. 1 občanského zákoníku. I kdyby se navrhovateli existenci některé z vytýkaných vad podařilo prokázat, pak lze konstatovat, že pouze porezlost je vadou neodstranitelnou, která však v tomto konkrétním případě vzhledem k rozsahu současného poškození sekačky rozhodně nebrání tomu, aby věc mohla být řádně užívána jako věc bez vady. Protože navrhovatel neodstoupil od smlouvy platně a účinně, nemůže se úspěšně domáhat vrácení kupní ceny.
Stěžovatel však se závěry obecných soudů nesouhlasí. Tvrdí, že oba soudy pochybily především proto, že přisvědčily svědkům odpůrce L. Ch., kteří jsou jeho bratry a neuvěřil manželce stěžovatele a jeho švagrové z důvodu, že jsou jeho příbuzné. Dále v ústavní stížnosti popisuje svou verzi průběhu události.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti i napadených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů.
Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v §132 občanského soudního řádu a odůvodňuje postup soudu předvídaný v §120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu. Proto obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit; provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces je třeba uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ústavně zaručeného práva. Obecné soudy v postupovaly při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly, stěžovateli nebyl přístup k soudu odepřen, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, tedy žalobce i žalovaného (je věcí úvahy soudu, které z procesních stran ve svých závěrech přisvědčí), obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které byly soudem provedeny, a konečně skutková zjištění nejsou s provedeným hodnocením důkazů v rozporu.
Při hodnocení důkazů v občanském soudním řízení platí, že soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom má pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 občanského soudního řádu). Uvedená zásada hodnocení důkazů znamená, že závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu. Výsledkem hodnocení důkazů je závěr o pravdivosti tvrzených skutečností, který je ve sporném řízení podkladem pro závěr o tom, zda a do jaké míry účastník řízení splnil svou povinnost prokázat skutková tvrzení. Takové hodnocení důkazů, které ve sporném řízení vyzní v závěr, že pravdivost skutkových tvrzení nelze potvrdit ani vyloučit, povede k tomu, že rozhodnutí soudu vyzní nepříznivě pro účastníka, pravdivost jehož tvrzení měla být prokázána.
Podle zjištění Ústavního soudu se oba soudy po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů shodly na tom, že stěžovatel neprokázal svá tvrzení, ačkoliv důkazní břemeno nesl on jako žalobce. Obecné soudy věc řádně v souladu se zákonem projednaly za účasti navrhovatele, provedly dokazování a vyvodily právní názor, který konkrétně a obsáhle zdůvodnily. Právo na soudní ochranu není porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, na základě něho rozhodne a toto rozhodnutí řádně zdůvodní. Provedené důkazy byly podle názoru obou soudů, o němž nemá Ústavní soud důvod pochybovat, dostatečným podkladem pro vydání zamítavého rozhodnutí a vedly k závěru, že zjištěný skutkový stav věci vylučuje možnost domáhat se vrácení kupní ceny z titulu odstoupení od smlouvy.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. září 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu